I.ÚS 1994/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 1994/23 ze dne 11. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Ott Family, s. r. o., sídlem Husova 240/5, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Thu Nga Haškovcovou, Ph.D., MBA, advokátkou, sídlem Václavské náměstí 838/9, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2023 č. j. 27 Cdo 682/2022-140 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2021 č. j. 6 Cmo 32/2020-81, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Stavebního bytového družstva POKROK, sídlem Kollárova 157/18, Praha 8 - Karlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení členství ve vedlejším účastníkovi - Stavebním bytovém družstvu POKROK jako žalovaném (dále i jen "bytové družstvo" nebo "družstvo"), "alternativně" se také domáhala vyslovení neplatnosti rozhodnutí představenstva družstva ze dne 21. 9. 2016 o vyloučení stěžovatelky z bytového družstva. Věc, v níž se stěžovatelka domáhala určení členství v družstvu, byla usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 6. 2017 č. j. 77 Cm 85/2017-13 vyloučena k samostatnému řízení vedenému pod sp. zn. 77 Cm 124/2019. 3. Městský soud rozsudkem ze dne 11. 10. 2019 č. j. 77 Cm 124/2019-42 žalobu o určení členství stěžovatelky v bytovém družstvu zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Stěžovatelka tvrdila, že je členem bytového družstva, byť dne 21. 9. 2016 představenstvo družstva rozhodlo o jejím vyloučení z důvodu tvrzeného prodlení s hrazením nájemného a dalších plateb spojených s užíváním bytu v celkové výši 43 177 Kč, a to poté, co měla být na existenci tohoto prodlení upozorněna dopisem ze dne 26. 7. 2016. Podle stěžovatelky se bytové družstvo, resp. shromáždění delegátů, odmítlo podanými námitkami proti vyloučení stěžovatelky pro opožděnost zabývat. Městský soud však dospěl k závěru, že členství stěžovatelky v bytovém družstvu zaniklo. 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud shodně s městským soudem uzavřel, že žalobě stěžovatelky nelze vyhovět z důvodu řádného ukončení procesu jejího vyloučení z družstva. Vrchní soud dovodil, že bylo-li stěžovatelce v procesu jejího vyloučení z družstva doručováno v souladu s § 621 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů, na adresu uvedenou v seznamu členů, pak nemůže namítat nikoli řádné doručení výstrahy a rozhodnutí o vyloučení, neoznámila-li družstvu změnu údajů evidovaných v seznamu členů a v důsledku vlastní nečinnosti jí bylo rozhodnutí o vyloučení zasláno na "neaktuální adresu". Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatelka měla v době doručování v obchodním rejstříku zapsáno sídlo na jiné adrese, než kterou měla uvedenu v seznamu členů. 5. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovoláním napadený závěr vrchního soudu, že stěžovatelce bylo v procesu jejího vyloučení z družstva doručováno v souladu s § 621 zákona o obchodních korporacích důvodně na adresu uvedenou v seznamu členů, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s jejími námitkami o rozporu rozsudku vrchního soudu s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se doručování rozhodnutí o vyloučení z družstva. Usnesení Nejvyššího soudu je tak podle stěžovatelky nedostatečně odůvodněné. Stěžovatelka z odůvodnění tohoto usnesení dovozuje, že Nejvyšší soud se klíčovými skutkovými závěry vrchního soudu nezabýval. Stěžovatelka namítá, že skutkový závěr, z něhož Nejvyšší soud vycházel, je ve zjevném rozporu se závěrem, ze kterého vycházel vrchní soud, ačkoli skutkovými závěry odvolacího soudu je Nejvyšší soud podle své vlastní ustálené judikatury i podle judikatury Ústavního soudu vázán. Na základě skutkového stavu neodpovídajícího skutkovým zjištěním vrchního soudu Nejvyšší soud však stěžovatelkou nastíněné otázky odmítl jako nedůvodné. 7. Nejvyšší soud se dále v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se stěžovatelkou položenou otázkou, v judikatuře dosud neřešenou, týkající se povinnosti bytového družstva vést seznam členů a významu této povinnosti pro případné uplatnění fikce doručení rozhodnutí o vyloučení člena na "neaktuální adresu". Stěžovatelka v dovolání namítala, že výstraha před vyloučením z družstva ze dne 26. 7. 2016 ani oznámení (resp. rozhodnutí) o vyloučení z družstva ze dne 21. 9. 2016 jí nebyly nikdy doručeny, jelikož se nedostaly do sféry její dispozice ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že prekluzivní lhůta k uplatnění práva podat námitky podle § 618 odst. 1 zákona o obchodních korporacích je vázána na doručení, nemohlo dojít k jeho prekluzi. 8. Stěžovatelka dále namítá, že obdobným nedostatkem trpí i rozsudek vrchního soudu, neboť i v jeho odůvodnění absentuje uvedení skutkových závěrů týkajících se doručení výstrahy a oznámení o vyloučení a zdůvodnění, proč se vrchní soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011 sp. zn. 26 Cdo 278/2011. Zabývaly-li by se vrchní soud a Nejvyšší soud námitkami stěžovatelky, musely by posoudit, zda ve skutečnosti měla reálnou možnost se seznámit s obsahem doručovaných písemností, či nikoliv. Stěžovatelka je s ohledem na provedené dokazování přesvědčena, že takovou možnost neměla. Stěžovatelka uvádí, že v dovolání nastínila další právní otázky v návaznosti na argumentaci, že se v řízení nemůže dovolávat toho, že jí výstraha a oznámení o vyloučení nebyly doručeny, protože nedoručení měla způsobit porušením své povinnosti sdělit vedlejšímu účastníkovi řízení svoji novou adresu sídla. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výk