I.ÚS 2076/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2076/25 ze dne 13. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Langáška a soudců Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a Jana Wintra o ústavní stížnosti Ireny Novotné, zastoupené JUDr. Martinou Nyklovou, advokátkou, sídlem Horní Branná 25, Horní Branná, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2025 č. j. 22 Cdo 322/2025-658, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. září 2024 č. j. 21 Co 185/2024-627, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 2024 č. j. 21 Co 185/2024-633, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 8. března 2024 č. j. 9 C 274/2017-589, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a Václava Havla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud"). Stěžovatelka tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že mezi stěžovatelkou (žalovanou) a jejím bývalým druhem (žalobcem) bylo před obecnými soudy vedeno řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Konkrétně šlo o vypořádání spoluvlastnictví k rodinnému domu a přilehlým pozemkům, přičemž oba účastníci řízení vlastnili jejich id. 1/2. Podle znaleckého posudku byla původní cena nemovitostí kolem 660 000 Kč, avšak po provedené rekonstrukci jejich hodnota stoupla na 2 230 000 Kč (tj. došlo k jejich zhodnocení o 1 570 000 Kč). Sporným se stalo to, kdo z bývalých partnerů investoval do nemovitostí (resp. jejich rekonstrukce) kolik ze svých finančních prostředků a potažmo kdo má právo na náhradu poměrné části prostředků investovaných nad rámec spoluvlastnického podílu. 3. Napadeným rozhodnutím předcházelo několik kol řízení na všech stupních soudní soustavy (celkem ve věci rozhodoval 3x okresní soud, 3x krajský soud a 2x Nejvyšší soud). O části žalovaného nároku (přesněji o částce 54 631 Kč z celkové žalované částky 375 000 Kč) bylo pravomocně rozhodnuto již v předchozích kolech řízení. Zbylá část žalovaného nároku je předmětem napadených rozhodnutí. 4. Okresní soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobci částku 320 369 Kč (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II až V). V odůvodnění poukázal na to, že spornými jsou finanční prostředky, které stěžovatelka získala prodejem osobního automobilu - registrovaného na její jméno a v jejím vlastnictví - a následně je investovala do rekonstrukce společné nemovitosti. K tomuto osobnímu automobilu však získala stěžovatelka vlastnické právo tak, že jeho kupní cenu zaplatil žalobce (současně nebylo prokázáno a stěžovatelka ani netvrdila, že tyto žalobcem investované finanční prostředky byly darem; naopak tvrdila pouze to, že byl srozuměn s tím, že je investuje do věci, která se má stát vlastnictvím jiné osoby - stěžovatelky). Jinými slovy, žalobce zaplatil kupní cenu automobilu, jehož vlastnicí se však stala stěžovatelka; ta následně automobil prodala a finanční prostředky získané prodejem byly připsány na její účet; následně je investovala jako vlastní finanční prostředky do rekonstrukce společné nemovitosti; v soudním řízení se následně domáhala toho, aby byly započteny jako finanční prostředky, které na rekonstrukci nemovitosti vynaložila ze svého. 5. Obvodní soud se proto musel zabývat tím, zda stěžovatelka takto získané prostředky vynaložila na rekonstrukci společné nemovitosti ze svého. Dospěl k závěru, že nikoli, přičemž tento závěr založil na tom, že výtěžek z prodeje automobilu byl bezdůvodným obohacením stěžovatelky na úkor žalobce. Touto optikou pak hodnotil i nárok žalobce na náhradu poměrné části finančních prostředků, které se svého investoval do rekonstrukce nemovitosti ve společném vlastnictví (jedné poloviny z investované částky 640 737 Kč, tedy cca 320 369 Kč). Jelikož finanční prostředky získané prodejem automobilu nepatřily podle okresního soudu stěžovatelce a jelikož stěžovatelka do rekonstrukce nemovitosti neinvestovala žádné jiné finanční prostředky, obvodní soud shledal žalobu důvodnou a žalobci přiznal žalovanou částku v plném rozsahu. 6. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil prvostupňový rozsudek ve výrocích I, II, IV a V (výrok I), snížil výši náhrady nákladů přiznané stěžovateli ve výroku III (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Jde-li o meritum věci, krajský soud se vesměs ztotožnil se skutkovými a právními závěry prvostupňového soudu; korigoval však jeho právní závěry stran údajného bezdůvodného obohacení, které považoval za nesprávné. Uvedl, že výtěžek z prodeje automobilu se stal majetkem stěžovatelky. Bylo by však v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti a s dobrými mravy podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku, pokud by takto získané finanční prostředky byly posouzeny jako stěžovatelčina vlastní investice do rekonstrukce společné nemovitosti a pokud by byl žalobce v konečném důsledku zavázán nahradit stěžovatelce poměrnou část těchto investic podle § 1148 odst. 1 občanského zákoníku. Jinými slovy, krajský soud považoval za nepřijatelné, aby byl žalobce povinen stěžovatelce nahradit to, co jí předtím poskytl ze svého na koupi automobilu do jejího výlučného vlastnictví. Nad rámec toho navíc poznamenal, že žalobce by podle zákona a relevantní judikatury měl nárok na náhradu poloviny z celkového zhodnocení nemovitosti ve výši 1 570 000 Kč (tj. na částku 785 000 Kč), nikoli pouze z investované částky 640 737 Kč (tj. na částku 320 369 Kč). Jelikož však žalobce ve své žalobě požadoval pouze náhradu poměrné části investovaných finančních prostředků, byla mu soudem přiznána jenom tato částka. 7. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ve všech podstatných bodech se ztotožnil se závěry krajského soudu a konstatoval, že použití korektivu dobrým mravů (resp. zákazu zneužití práva) nebylo s ohledem na skutkové okolnosti věci nepřiměřené nebo svévolné. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy těmito rozhodnutími porušily její základní právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1) Listiny a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Podle stěžovatelky jí bylo rozhodnutím obecných soudů přímo odňato vlastnické právo, resp. pohledávka vůči bance, na jejíž účet prostředky vložila. Podle stěžovatelky je zcela zřejmé, že se na základě kupní smlouvy stala vlastnicí automobilu, nicméně důsledky rozhodnutí obecných soudů jsou takové, jako by jeho vlastnicí vůbec nebyla. Takový přístup soudů podle ní prolamuje princip právní jistoty. 9. Stěžovatelka si je vědoma, že rozhodnutí obecných soudů byla opřena o korektiv dobrých mravů. Dobré mravy jsou však podle stěžovatelky jedním z nejvágnějších právních pojmů, a proto by jej soudy měly aplikovat uvážlivě a pouze v krajních případech; projednávaný případ za takto krajní považovat nelze. 10. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy nepřihlédly k tomu, že automobil byl převeden do jejího výlučného vlastnictví (byť byl hrazen z prostředků žalobce) mj. proto, že na žalobce byly vedeny exekuce. Je nepřijatelné, že tento aspekt věci (tj. že z takto konstruovaného právního úkonu těžil žalobce) byl obecnými soudy navzdory stěžovatelčiným námitkám opomenut. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho zásahu (nález sp. zn. III. ÚS 3047/23 ze dne 9. 1. 2024, bod 11). Takovými vadami ale napadená rozhodnutí stižena nejsou. 13. Podstata projednávané věci, jak plyne již ze shora provedené stručné rekapitulace, je poměrně jed