I.ÚS 2081/23 – Ústavní soud

I.ÚS 2081/23 ze dne 26. 6. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem se sídlem Horní 2002, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 78/2023-391 ze dne 11. 5. 2023, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníka řízení, a 1) R. H. a 2) nezl. Z. H., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení základních práv vyplývajících z čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Okresní soud v Táboře rozsudkem č. j. 30 P 82/2022-365 ze dne 25. 1. 2023 zamítl návrh stěžovatele, kterým se domáhal změny péče o nezletilou, a to svěření nezletilé do své péče, in eventum do střídavé péče rodičů, za současného vymezení styku nezletilé s matkou (první vedlejší účastnicí). Krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 3. Z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že k úpravě rodičovské odpovědnosti k nezletilé došlo rozsudkem okresního soudu č. j. 14 Nc 70/2019-257 ze dne 14. 10. 2020, kterým byla svěřena do péče matky za současného vymezení rozsahu styku se stěžovatelem. Ten ve svém návrhu nezpochybňoval řádnou péči matky o nezletilou, ale zdůvodnil jej primárně rozhodováním o záležitostech dcery bez jeho souhlasu a nerespektováním jeho role. Tyto skutečnosti však dle soudů nepředstavovaly relevantní důvod pro požadovanou změnu péče, neboť nesouhlas se změnou bydliště a mateřské školy bylo namístě řešit postupem dle § 877 o. z. Současně nešlo ani o případ, kdy by matka stěžovateli bezdůvodně bránila ve styku s nezletilou či narušovala jejich vztah (§ 889 o. z.). O záměru přestěhovat se stěžovatele předem informovala, důvody byly předvídatelné již v době předchozího rozhodování (v domě svých rodičů měla vyhrazený jen jeden pokoj a po ukončení rodičovské dovolené začala činit kroky k zajištění zaměstnání a stabilizaci poměrů svých a nezletilé). Navíc šlo o lokalitu v rámci totožného kraje, s bezproblémovou dostupností pro stěžovatele, který taktéž změnil své bydliště. Dle soudů tak nejednala iracionálně či svévolně ve snaze omezit stěžovatele ve výkonu jeho rodičovských kompetencí, ale za účelem zkvalitnění životní úrovně nezletilé a v souladu s jejími zájmy. Soudy zjistily, že nezletilá je v novém bydlišti i školce spokojená, v péči matky je ukotvena, zároveň má možnost rozvíjet vztah i se stěžovatelem a nastavený režim jí vyhovuje. Důvody, pro které střídavá péče v daném okamžiku neodpovídala nejlepšímu zájmu nezletilé, soudy spatřovaly kromě vysloveného přání nezletilé také v nezměněném konfliktním vztahu mezi rodiči (kteří spolu komunikují pouze elektronicky a nejsou schopni se dohodnout na záležitostech týkajících se nezletilé), ve vyloučení docházky do jedné mateřské a následně základní školy, jakož i v nadále nízkém věku nezletilé vyžadujícím stabilitu výchovného prostředí založenou na jednom výchovném přístupu a jednom domově, kterým je pro nezletilou s ohledem na její vyjádření prostředí u matky. Jelikož nebyly zjištěny žádné skutečnosti pro vyhovění prioritnímu požadavku stěžovatele na svěření nezletilé do jeho péče a od předchozího rozhodování nedošlo v poměrech nezletilé ani rodičů k podstatné změně, nebyl dle soudů zásah do stávajícího režimu péče v zájmu nezletilé. II. 4. Stěžovatel namítá, že je vyloučen z plnohodnotné péče o nezletilou a rodičovská práva a povinnosti může vykonávat pouze v omezeném rozsahu. Zdůvodnění napadeného rozhodnutí považuje za nedostatečné, obecné, nekonkrétní, důkazně nepodpořené a rozporné s judikaturou Ústavního soudu, zejména s nálezem sp. zn. III. ÚS 2391/21. 5. Krajský soud za okolnosti vylučující střídavou péči považoval přání nezletilé, konfliktní vztahy mezi rodiči spolu s rozdílností názorů na formu vzdělávání a také vzdálenost jejich bydlišť vylučující docházku do jedné mateřské a základní školy, aniž by však zdůvodnil, proč tomu tak je a za jakých podmínek by střídavá péče možná byla. U přání nezletilé krajský soud dle stěžovatele vůbec nezkoumal míru jeho ovlivnění a nevzal v úvahu, jak byl názor nezletilé zjišťován, když jako svůj domov logicky uvedla místo, kde se více zdržuje. Soud také nijak nezdůvodnil, proč je odlišný názor rodičů na formu vzdělávání překážkou střídavé péče. Soud argumentoval i základní školní docházkou, přestože předpokládaný nástup nezletilé do školy je až v září 2024. Nezletilá prostředí střídá i při realizaci styku a z ničeho nevyplývá, že by nezvládla střídání bydlišť v jiném intervalu. Stejně tak z ničeho neplyne, že by neměla zvládnout střídání kolektivů a školských zařízení, když si na nové prostředí bez problémů zvykla. III. 6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Obecné soudy mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky. 7. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí na základě hodnocení provedených důkazů v rámci své nezávislé pravomoci pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejvhodněji upravit styk dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. 8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. IV. 9. Jak Ústavní soud opakovaně uvedl, právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů. Pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do své péče upřímný zájem a naplňují všechna kritéria podstatná pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů přibližně stejnou měrou, je třeba vycházet z předpokladu, že v nejlepším zájmu dítěte je svěření do péče obou rodičů. Tento předpoklad lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí objektivní důvody (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3065/21, III. ÚS 2391/21, I. ÚS 3085/22 či I. ÚS 3350/22 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz). 10. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že krajský soud vycházel z provedeného dokazování, zabýval se podstatnými skutečnostmi, aplikoval relevantní zákonná ustanovení a srozumitelně vysvětlil, jakými úvahami se řídil. Potřebnou pozornost věnoval i nejlepšímu zájmu nezletilé, přičemž při zohlednění konkrétních okolností nelze způsob jeho vymezení považovat za ústavně nekonformní. 11. Krajský soud vyložil, proč v daném okamžiku nebylo namístě vyhovět návrhu stěžovatele a proč nepřistoupil ke svěření nezletilé do jeho péče či do střídavé péče rodičů. Namítá-li stěžovatel, že nezletilá prostředí střídá i při realizaci styku a z ničeho nevyplývá, že by nezvládla střídání bydlišť v jiném intervalu, lze odkázat na názor samotné nezletilé. Krajský soud doplnil dokazování zprávou opatrovníka o pohovoru s nezletilou, z něhož vyplynulo, že nezletilé se v nové školce líbí více než v předchozí, k tátovi jezdí ráda, delší dobu by u něj být nechtěla, chce to nechat tak, jak je to nyní. Stejnou dobu u maminky a tatínka být nechce. Při užití techniky "Dva domečky" nezletilá jako domeček, ve kterém by chtěla bydlet, bez přemýšlení označila domeček maminky; v domečku u tatínka se jí také líbí, ale chtěla by bydlet v domečku s maminkou. 12. Jestliže krajský soud k názoru nezletilé přihlédl, je takový postup zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se pr