I.ÚS 2123/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2123/19 ze dne 8. 10. 2025 Mobiliář zámku v Lomnici a Luhačovicích   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele: Dr. Franz Thienen-Adlerflycht, zastoupený advokátkou JUDr. Danielou Trávníčkovou, sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 731/2019-1094 ze dne 15. května 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 231/2017-1056 ze dne 27. února 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Národního památkového ústavu, sídlem Valdštejnské nám. 3, Praha, zastoupeného advokátkou Mgr. Jiřinou Svojanovskou, sídlem Leitnerova 680/7, Brno, a Zámku Slavkov-Austerlitz - příspěvkové organizace, sídlem Palackého nám. 1, Slavkov u Brna, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Výrokem I v rozsahu, v němž bylo odmítnuto dovolání proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 231/2017-1056 ze dne 27. 2. 2018, a výrokem II usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 731/2019-1094 ze dne 15. 5. 2019 a výrokem II rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 231/2017-1056 ze dne 27. 2. 2018 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok I v rozsahu, v němž bylo odmítnuto dovolání proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 231/2017-1056 ze dne 27. 2. 2018, a výrok II usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 731/2019-1094 ze dne 15. 5. 2019 a výrok II rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 231/2017-1056 ze dne 27. 2. 2018 se ruší. III. V části, kterou je napadán výrok I usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 731/2019-1094 ze dne 15. 5. 2019 v rozsahu, v němž bylo odmítnuto dovolání proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 231/2017-1056 ze dne 27. 2. 2018, a výrok I rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 231/2017-1056 ze dne 27. 2. 2018, se ústavní stížnost zamítá. IV. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: 1. V tomto nálezu se Ústavní soud již podruhé zabývá specifickým případem restituce mobiliáře zámků v Lomnici (u Tišnova) a v Luhačovicích. Dcera původního majitele oba zámky úspěšně restituovala - stát její restituční nárok jako nesporný uznal a nemovitosti v roce 2016 dobrovolně vydal, trvá však stále na tom, že na někdejší vybavení těchto zámků se její restituční nárok, uplatněný již v roce 1991, nevztahuje a odmítá je nadále ze svých sbírek vydat. Specifické okolnosti tohoto případu spočívají ve stručnosti v tom, že konfiskace zámků včetně jejich vybavení podle tzv. Benešových dekretů byla fakticky završena až po únorovém puči v roce 1948, tedy z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období, a to v situaci, kdy se původní vlastník zámků Alois Serényi aktivně jejich konfiskaci s tvrzením o zneužití Benešových dekretů bránil, dosáhl u místních úřadů pozastavení konfiskačního řízení, získal i osvědčení o své národní spolehlivosti, které sice ministerstvo vnitra v roce 1947 neschválilo, avšak tomuto rozhodnutí přiznalo odkladný účinek až do konečného rozhodnutí nejvyššího správního soudu. K tomu však pro komunistický převrat už nedošlo; tehdejší nejvyšší správní soud zanikl a řízení před ním nebyla dokončena. Stejně tak námitky proti konfiskační vyhlášce byly zamítnuty po únorovém převratu. Až v roce 2016 Ministerstvo vnitra rozhodlo, že Alois Serényi byl až do své smrti v roce 1957 československým státním občanem. 2. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v tomto případě nevzaly v úvahu specifické skutkové a právní okolnosti této věci pro posouzení uplatněného restitučního nároku na někdejší mobiliář zámku v Lomnici, čímž porušily stěžovatelovo právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 3. Posuzovanou ústavní stížností se původní stěžovatelka (žalobkyně v řízení před obecnými soudy) Isabella Thienen-Adlerflycht, rozená Serényiová (dále jen "žalobkyně") domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na svobodu a rovnost v důstojnosti a právech podle čl. 1 odst. 1 Listiny, zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny, pravidlo podle čl. 4 odst. 4 Listiny, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. 4. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 15 C 132/2006 a jeho rozsudku č. j. 15 C 132/2006-931 ze dne 7. 12. 2016, městský soud měl za prokázané, že žalobkyně jako dcera Aloise Serényiho zaslala Památkovému ústavu v Brně výzvu k vydání movitého majetku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Podle městského soudu byl majetek Aloise Serényiho konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, zároveň ale bylo prokázáno, že Alois Serényi splnil podmínky § 1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, dle něhož Češi, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky prohlásili za Němce a byli donuceni k tomu nátlakem, nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, se neposuzují podle uvedeného dekretu jako Němci. Podmínky pro konfiskaci majetku tak podle městského soudu nebyly dány a lze postupovat podle § 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích. 5. Žalobě však městský soud nevyhověl zcela. Výzvu žalobkyně k vydání movitého majetku městský soud vyložil tak, že se vztahovala pouze k movitému majetku patřícímu ke dni 25. 2. 1948 do evidence státního zámku Lomnice, nikoliv zámku Luhačovice. Na základě provedeného dokazování městský soud tyto věci (historický mobiliář zámku Lomnice) identifikoval a zjistil, kde se momentálně nacházejí (na zámcích Lysice, Rájec Jestřebí a Slatiňany). Ve vztahu k těmto věcem žalobě výrokem I vyhověl a rozhodl, že Národní památkový ústav je povinen žalobkyni vydat blíže specifikované věci z mobiliářů zámků Lysice, Rájec Jestřebí a Slatiňany. Ve vztahu k ostatním věcem, tedy k těm, které netvořily původní mobiliář zámku Lomnice (šlo o věci dříve tvořící mobiliář zámku Luhačovice), žalobu výroky II a III zamítl, konkrétně tedy výrokem II zamítl návrh, aby Národní památkový ústav byl povinen vydat blíže specifikované věci z mobiliáře zámku Boskovice, a výrokem III zamítl návrh, aby Zámek Slavkov-Austerlitz - příspěvková organizace (dále jen "Zámek Slavkov-Austerlitz") byl povinen vydat blíže specifikované věci z mobiliáře zámku Slavkov u Brna. Konečně výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem V uložil Národnímu památkovému ústavu povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. 6. K odvolání účastníků řízení Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem výrok I prvostupňového rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II), jeho výroky II, III a IV potvrdil (výrok I), výrok V zrušil (výrok III) a rozhodl, že se žalovaným náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok IV). 7. Podle krajského soudu postupoval městský soud správně, dovodil-li, že požadované věci již byly řádně identifikovány. Stejně tak městský soud nepochybil, pokud výzvu žalobkyně k vydání majetku, který patřil k datu 25. 2. 1948 do evidence státního zámku Lomnice, neinterpretoval tak, že tím žalobkyně vyzvala i k vydání majetku patřícího do evidence jiného zámku či např. k vydání veškerého majetku, který k danému datu patřil Aloisi Serényimu. 8. Krajský soud dále upozornil, že není jasné, z čeho městský soud dovodil splnění podmínky dle § 5 odst. 2 ve spojení s § 4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích ve vztahu k mobiliáři (momentálně) uloženému na zámku Slatiňany, neboť výzvu žalobkyně doručila jen Památkovému ústavu Brno, který spravoval toliko majetek na jižní Moravě. Krajský soud nicméně veden zásadou hospodárnosti řízení z těchto důvodů prvostupňové rozhodnutí nerušil, neboť žalobě nebylo možno vyhovět již proto, že konfiskace veškerého majetku tvrzeného právního předchůdce žalobkyně Aloise Serényiho proběhla 9. Jak krajský soud uvedl, vlastnictví majetku konfiskovaného podle dekretu č. 12/1945 Sb. přešlo na stát dnem účinnosti tohoto dekretu (dne 23. 6. 1945), tedy mimo rozhodné období stanovené zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Mobiliář spadal pod věcné vymezení dekretu č. 12/1945 Sb., jímž se zabavoval zemědělský majetek, kterým podl