I.ÚS 2234/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2234/21 ze dne 14. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem se sídlem Praha 1, 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021 č. j. 3 Tdo 1077/2020-31132, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. 3 To 1/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017 sp. zn. 56 T 9/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) a c) trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "trestní zákon"), dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle 36 odst. 1 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel primárně brojí proti způsobu, jakým Nejvyšší soud vyřídil jeho dovolání, přičemž poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které je dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) trestního řádu naplněn i v případech, kdy v procesu dokazování došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručených práv. Má za to, že trestní soudy dospěly k závěru o jeho vině na základě svévolného hodnocení důkazů. Podle něj mu nebylo prokázáno žádné aktivní jednání, jež by mohlo zakládat jeho trestní odpovědnost. Uvádí, že souhlas s protiprávním jednáním jiné osoby nemůže naplňovat skutkovou podstatu trestného činu, a tvrdí, že byl odsouzen pouze za to, že v roli statutárního orgánu společnosti X připustil, aby jiný člen statutárního orgánu téže společnosti jednal protiprávně. Dodává, že ani z výpovědí svědků nebo spoluobžalovaných nevyplynulo, že by dával k vystavování faktur na fiktivní plnění pokyn. Nalézacímu soudu vytýká, že neučinil žádné kroky ke zjištění, která konkrétní osoba dodavatelské faktury vystavila. Dovolací soud se podle názoru stěžovatele vůbec nezabýval jeho námitkou týkající se nesprávného posouzení vzniku a výše daňové povinnosti u jednotlivých subjektů, které figurují ve skutcích, jež mu byly kladeny za vinu. Domnívá se, že trestní soudy nepostupovaly dostatečně transparentně při vyčíslení způsobeného úniku na dani, a v této souvislosti upozorňuje na chyby, které se měly objevit ve znaleckém posudku Ing. Císařové, a kritizuje i revizní znalecký posudek znaleckého ústavu JHI APPRAISALS. Chyba při vyčíslení škody na dani měla podle něj nastat sčítáním daňové povinnosti na vstupu i na výstupu. Dále rozporuje výši zkrácené daně u některých jednotlivých skutků, za něž byl odsouzen. Stěžovatel dále namítá, že se na jeho případ vztahovalo aboliční rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 č. 1/2013 Sb., tudíž jeho trestní stíhání bylo nepřípustné. Na rozdíl od trestních soudů se domnívá, že na jeho trestní řízení je třeba pohlížet jako na celek, tudíž se nepřípustnost stíhání v důsledku uvedeného aboličního rozhodnutí prezidenta republiky vztahovala i na ty dílčí skutky, jejichž stíhání začalo až v roce 2007, resp. 2008. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení. S hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03). Ústavní soud neshledal žádné vady ve způsobu, jakým Nejvyšší soud vyřídil dovolání stěžovatele. Zabýval se všemi podstatnými námitkami stěžovatele a dostatečně se s nimi vypořádal. Rozsahem a kvalitou přezkumu rozhodnutí soudů nižších stupňů neopomenul poskytovat potřebnou ochranu právu stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces, resp. dalším jeho ústavně zaručeným právům. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se trestní soudy pozorně zabývaly stěžovatelovou námitkou týkající se absence jakéhokoli jeho aktivního jednání směřujícího k vystavování faktur za fiktivní plnění, tedy jednání směřujícího ke krácení daně. Již Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) na č. l. 204 svého rozsudku vysvětlil, že se sice nepodařilo zjistit, co přesně stěžovatel v rámci stíhané trestné činnosti dělal a jak se na ní podílel, avšak zejména z výpovědi spoluobžalovaného M. B. vyplynulo stěžovatelovo zapojení se do činnosti společnosti X a účast na jednání spočívajícím ve vystavování fiktivních faktur. Tuto argumentaci dále doplnil odvolací soud, který připomněl, že to byl stěžovatel, kdo zprostředkoval kontakt spoluobžalovaných M. B. a A. J., jenž vystavoval fiktivní faktury. Stěžovatel se měl podílet na zaúčtování fiktivní fakturace (srov. č. l. 55-56 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Nejvyšší soud pak vysvětlil, že jelikož se stěžovatel stíhaného skutku dopustil „společným jednáním“, tedy jako spolupachatel, přičemž k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Jelikož stěžovatel jednal po dohodě s ostatními obžalovanými, nebylo nezbytné podrobně zjišťovat, kdo konkrétně podával za společnost daňová přiznání (srov. č. l. 29 a 30 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud považuje tuto argumentaci za správnou a logickou, tudíž neshledává důvod ji rozporovat. Stěžovatel se mýlí, pokud tvrdí, že se Nejvyšší soud nezabýval jeho námitkou týkající se nesprávného posouzení vzniku a výše daňové povinnosti u jednotlivých subjektů. Nejvyšší soud totiž na č. l. 30-31 svého usnesení podotkl, že nalézací soud vycházel ze znaleckého posudku Ing. Císařové (který stěžovatel ve své ústavní stížnosti kritizuje) jen podpůrně a primárně se opíral o revizní znalecký posudek znaleckého ústavu JHI APPRAISALS. Pokud stěžovatel brojí proti tomu, jakým způsobem soud tyto znalecké posudky hodnotil, odkazuje Ústavní soud zejména na č. l. 175 rozsudku městského soudu, kde tento soud vysvětlil způsob svého hodnocení obou uvedených znaleckých posudků, jakož i na č. l. 197-201 rozsudku městského soudu, kde nalézací soud podrobně popsal své úvahy při hodnocení jednotlivých faktur. Ústavní soud neshledává v tomto postupu a úvahách trestních soudů na rozdíl od stěžovatele nic netransparentního a nepovažuje za nutné do hodnocení uvedených důkazů a posuzování otázky výše daňové povinnosti vstupovat. K otázce provedeného dokazování, hodnocení důkazů a výsledným skutkovým zjištěním tedy Ústavní soud uzavírá, že mezi provedenými důkazy a výslednými skutkovými zjištěními neshledal extrémní rozpor, který by mohl představovat důvod pro jeho kasační zásah. Trestní soudy dostatečně vysvětlily svůj způsob hodnocení provedených důkazů, jakož i úvahy, jimiž z nich dovodily závěr o vině stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku, a dostály tak svým povinnostem vyplývajícím z práva na spravedlivý (řádný) proces. Ústavní soud nemůže přijmout ani tvrzení stěžovatele, že se na jeho případ vztahovala abolice