I.ÚS 2256/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2256/10 ze dne 7. 10. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Masná 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. května 2010, č. j. 3 Ads 13/2010-34, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.10.2009, č. j. 43 Cad 98/2009-17, a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 10.3.2009, č. 500 724 307, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a České správy sociálního zabezpečení jako účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2010, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že při svém rozhodování vycházel z toho, že skutková otázka, (která je pro stěžovatele podstatou sporu, na což v kasační stížnosti kladl důraz v rámci svých skutkových a právních tvrzení), již byla soudy "několikrát posuzována v řízeních o důchodových nárocích stěžovatele" a nezabýval se otázkou, zda takto obecnými soudy vykládaná a aplikovaná právní úprava nepůsobí, že v důsledku přepjatého formalismu je stěžovatel krácen na svých základních právech a svobodách. Stěžovatel má také zato, že se Nejvyšší správní soud dostatečně nevypořádal s jeho kasačními námitkami. Stěžovatel trvá na svém stanovisku, že mu nemůže být přičítáno k tíži, že k jeho převedení na jinou práci ze zdravotních důvodů došlo formálně jiným úkonem, neboť nemohl nijak ovlivnit, jakým právně formálním způsobem jej jeho zaměstnavatel převede na jinou práci, navíc v situaci, kdy byl převáděn k jiné organizaci, byť v rámci tehdejší stejné výrobně hospodářské jednotky. Stěžovatel uvádí, že se takovým způsobem ,,převáděli" důlní zaměstnanci na jinou práci zcela běžně. Stěžovatel tedy nerozvázal pracovní poměr svévolně, ale pouze konal, co mu nařídil zaměstnavatel, tedy na straně jedné podepsal dohodu o skončení pracovního poměru jako horník a na straně druhé v tomtéž okamžiku uzavřel novou pracovní smlouvu pro výkon jiné práce, na kterou byl převeden v rámci tehdejší výrobně hospodářské jednotky, avšak k jiné organizaci, tehdejšímu národnímu podniku. Obecné soudy porušily dle stěžovatele zákon tím, že své rozhodnutí založily na přepjatém formalismu a rozhodly podle formálně právního stavu, nikoliv podle stavu skutkového, který jinak správně zjistily. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 43 Cad 98/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly následující skutečnosti. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 3. 2009, č. 500 724 307, byla zamítnuta žádost stěžovatele o přiznání starobního důchodu podle ustanovení § 29 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb."). V odůvodnění Česká správa sociálního zabezpečení uvedla, že nárok na starobní důchod stěžovateli nevznikl, protože nezískal potřebných 15 roků v I. AA kategorii. Dle dokladů v této kategorii získal pouze 13 roků a 174 dnů, opravným usnesením vydaným dne 30. 3. 2009 byl opraven výrok rozhodnutí, v němž doplnil odkaz na § 74 zákona č. 155/1995 Sb. a opravil údaj o dosažené době zaměstnání v I. AA pracovní kategorii na 13 roků a 178 dnů. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení napadl stěžovatel žalobou, ve které uvedl, že pracoval v I. AA kategorii od 1. 6. 1969 do 3. 8. 1976 a od 1. 6. 1984 do 31. 10. 1990, kdy byl vyřazen pro naplnění prašné expozice. Česká správa sociálního zabezpečení stěžovateli nezapočítala dobu převedení na jinou práci, ke kterému byla organizace oprávněna i bez jeho souhlasu. Jedná se o dobu od 4. 8. 1976 do 31. 5. 1984. Stěžovatel uvedl, že tato doba převedení na jinou práci je obklopena dobou odpracovanou v I. kategorii, a proto ji měla Česká správa sociálního zabezpečení započítat jako odpracovanou v I. kategorii. Stěžovatel poukázal na dikci ustanovení § 5 odst. 1 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., podle něhož se jako doba zaměstnání v I. (II.) pracovní kategorii započítávala také doba převedení zaměstnance na jinou práci, k němuž byla organizace oprávněna i bez jeho souhlasu, jestliže byla obklopena dobou výkonu zaměstnání v I. AA kategorii. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.10.2009, č. j. 43 Cad 98/2009-17, byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že doba zaměstnání od 4. 8. 1976 do 31. 5. 1984, o níž se jednalo, je obklopena dobou zaměstnání v hornictví v pracovní kategorii I. AA, avšak nemůže být započitatelná pro účely důchodového zabezpečení ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) nařízení vlády č. 117/1988 Sb., neboť se u stěžovatele nejednalo o převedení na jinou práci, k níž je organizace oprávněna i bez jeho souhlasu ve smyslu tehdy platného ustanovení § 37 odst. 3 zákoníku práce. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě ani České správy sociálního zabezpečení nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné mo