I.ÚS 2262/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2262/08 ze dne 18. 12. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CET 21, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Kříženeckého nám. 1078/5, zastoupené JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem se sídlem v Praze 6, Zavadilova 1925/15, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 As 35/2007-120, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) a ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Svou ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem na zrušení ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) a ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 231/2001 Sb."). Z obsahu ústavní stížnosti, správního spisu a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 327/2006, které si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také jen "městský soud") ze dne 23. 1. 2007, č. j. 10 Ca 327/2006 - 61, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. Rpo/145/05, č. j. jfu/5877/06, kterým bylo ve výroku č. 1 vysloveno: "Účastník řízení dne 30. září 2005 odvysílal na programu Nova v rámci sérii pořadů s názvem Big Brother od 17:15 do 18:10 hod. díl, ve kterém byly zjištěny nevhodné formy komunikace (vulgarita, hrubost), včetně fyzického násilí, pro děti nevhodná prezentace sexuální tématiky - zejména odosobněná komunikace, manipulace, explicitní zobrazování sexuálního styku a častá prezentace kouření a konzumace alkoholu některých soutěžících. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání doplnila, že konkrétní formy prezentace jsou obsaženy v odůvodnění. Ve výroku č. 2 rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání bylo vysloveno, že: "Tímto jednáním došlo k porušení povinnosti stanovené § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., dle nějž je provozovatel vysílání povinen nezařazovat do vysílání v době od 06:00 hodin do 22:00 hodin pořady, které by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých." Výrok č. 3 tohoto rozhodnutí pak obsahoval uložení sankce za uvedený správní delikt: "Za porušení povinnosti uvedené v odst. 2 výše uvedeným způsobem se účastníkovi řízení podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. ukládá pokuta ve výši 1 000 000Kč". Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, ve které namítala, že se při výkladu neurčitých pojmů uvedených v ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) a ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. městský soud dostatečně nevypořádal se stavem společnosti, v jaké děti a mladiství žijí. Zároveň namítla, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání měla z důvodu právní jistoty vyložit tyto neurčité pojmy předem, a nikoliv ex post a odkázala přitom na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka se dále v kasační stížnosti ohradila proti tomu, že nebyla před uložením pokuty Radou pro rozhlasové a televizní vysílání předem upozorněna na porušení § 59 zákona č. 231/2001 Sb., a nebyla jí stanovena lhůta k nápravě, když podle ní nemůže být upozornění obecného charakteru. Dle stěžovatelky došlo k vadě řízení před Radou pro rozhlasové a televizní vysílání, která spočívá v tom, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, jenž mohl mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.V kasační stížnosti stěžovatelka dále tvrdila, že rozsudek soudu trpí vadami řízení, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z tohoto pohledu napadá především hodnocení soudu o tom, že postupem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nebylo porušeno právo stěžovatelky seznámit se s podklady rozhodnutí. Brojila i proti způsobu, jakým Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vedla ve věci správní spis. Dále stěžovatelka namítala, že při právním posouzení věci nebylo přihlédnuto k nové hmotněprávní úpravě, a to k zákonu č. 235/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Tento zákon novelizoval zákon č. 231/2001 Sb. tak, že stanovil novou povinnost provozovateli televizního vysílání, a to nezařazovat do programu pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky. Povinnost použít novou právní úpravu stěžovatelka dovozuje ze skutečnosti, že k datu její účinnosti (31. 5. 2006) nebylo rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání doposud předáno k poštovní přepravě, byť již v té době bylo vydáno. V kasační stížnosti stěžovatelka městskému soudu také vytkla, že se nevypořádal s námitkou, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání postupovala při ukládání pokuty nezákonně, neboť neodůvodnila všechna kritéria vymezená v ustanovení § 61 odst. 2 a 3 zákona č. 231/2001 Sb., z nichž vycházela při stanovení pokuty. Namítla, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání tato kritéria chybně či nesrozumitelně, příp. vůbec nevyložila a nepodřadila pod ně konkrétné jednání. Z uvedeného stěžovatelka dovodila nezákonné uložení pokuty, resp. libovůli Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, a vyslovila nesouhlas se závěry soudu, který její rozhodnutí potvrdil. Závěrem stěžovatelka vyslovila nesouhlas s výší pokuty, přičemž konkrétně uváděla, že pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši a soud ji měl na základě její žádosti snížit. Ohradila se také proti tomu, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání neprovedla důkaz záznamem pořadu VyVolení či Snowborďáci, za něž byla uložena provozovatelům televizního vysílání pokuta v jiné výši. Kasační stížnost byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka zejména namítá, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal dostatečně s námitkou, že zjištěné skutky nedosahovaly té "kvality", aby mohlo jít o naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle ustanovení § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb. Stěžovatelka spatřuje zásah do práva zaručeného čl. 39 Listiny základních práv a svobod v tom, že nebylo správně interpretováno ustanovení § 59 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. (dojde-li k nápravě ve stanovené lhůtě, Rada sankci neuloží). Nejvyšší správní soud nesprávně dovodil, že stěžovatelka byla již v minulosti upozorněna na porušení zákona a že jí byla stanovena lhůta k nápravě ve smyslu § 59 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. Současně stěžovatelka připomíná, že s ní byla vedena správní řízení i za odvysílání jiných dílů série a různými senáty městského soudu byla většina napadených správních rozhodnutí, kterými byla stěžovatelce uložena pokuta za porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., zrušena, popřípadě došlo k moderaci uložené pokuty. Tato rozhodnutí, na nichž stěžovatelka dokládá aplikační nejasnosti ohledně § 32 odst. 1 písm. g) a § 60 odst. 3 písm. d) zákona č. 231/2001 Sb., jí však nebyla doručena před odvysíláním pořadu Big Brother ze dne 30. 9. 2005. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že dne 31. 5. 2006 vstoupil v účinnost zákon č. 235/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 231/2001 Sb., tak, že do ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. bylo vloženo písmeno j), podle něhož je provozovatel televizního vysílání povinen nezařazovat do programu pořady a reklamy, které obsahují vulgarismy a nadávky, porušení uvedené povinnosti však není správním deliktem. Stěžovatelka uzavírá, že série televizních pořadů, odvysílaná pod názvem "Big Brother", "byla chráněna ústavně zaručeným právem na svobodu projevu a na informace" (čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv svobod), které lze omezit, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Takové požadavky dle stěžovatelky v její věci splněny nebyly. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka také na Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, Evropskou úmluvu o přeshraniční televizi a Úmluvu o právech dítěte. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ú