I.ÚS 2269/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2269/10 ze dne 23. 2. 2011 N 23/60 SbNU 245 Základ pro výpočet odměny exekutora v případě dobrovolného plnění povinného po nařízení exekuce   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 23. února 2011 sp. zn. I. ÚS 2269/10 ve věci ústavní stížnosti M. B. proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2010 č. j. 51 Nc 4246/2004-107, jímž byla stěžovateli uložena povinnost hradit náklady exekuce, spojené s návrhem na zrušení § 88 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Výrok I. Usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010 č. j. 51 Nc 4246/2004-107 se zrušuje. II. Návrh na zrušení ustanovení § 88 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá. III. Náklady na zastoupení stěžovatele zaplatí jednou polovinou stát, a to ve výši 3 600 Kč. Odůvodnění I. Okresní soud v Olomouci (dále též "okresní soud") napadeným usnesením ze dne 25. 2. 2010 č. j. 51 Nc 4246/2004-107 zrušil co do částky 654,50 Kč příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 3. 11. 2009 č. j. 057 EX 523/04-131, který byl vydán soudním exekutorem Mgr. Ing. Radimem Opletalem, Exekutorský úřad Olomouc (dále jen "soudní exekutor"). Okresní soud uvedl, že jeho usnesením ze dne 8. 3. 2004 č. j. 51 Nc 4246/2004-8 byla k návrhu oprávněného Statutárního města Olomouce nařízena proti povinnému (stěžovateli) exekuce podle vykonatelného bloku na pokutu č. A 0624 005 vydaného Městskou policií Olomouc dne 14. 2. 2003, č. j. KD 0188/03, série DA/1997, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 500 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, a současně byl provedením exekuce pověřen soudní exekutor. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 12. 2007. Soudní exekutor vydal dne 3. 11. 2009 příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 057 EX 523/04-131 na celkovou částku 9 698,50 Kč. Náklady tvořila odměna soudního exekutora ve výši 3 570 Kč, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 4 165 Kč, náhrady za ztrátu času ve výši 476 Kč a náhrady za doručení písemností ve výši 1 487,50 Kč. Podle uvedeného usnesení podal stěžovatel dne 3. 2. 2010 osobně u soudního exekutora námitky proti citovanému příkazu s tím, že pohledávka byla oprávněnému uhrazena dobrovolně dne 7. 7. 2005, aniž by stěžovatel - povinný věděl o zahájení exekuce. Soudní exekutor včas uplatněným námitkám nevyhověl v plném rozsahu, a proto byla věc v souladu s § 88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, postoupena Okresnímu soudu v Olomouci. Okresní soud konstatoval, že zákonné náležitosti byly v napadeném příkazu splněny; po přezkoumání spisového materiálu (a zejména podrobného písemného vyjádření soudního exekutora) dospěl k závěru, že námitky stěžovatele jsou důvodné jen zčásti. Okresní soud nepřiznal soudnímu exekutorovi částku 150 Kč + 28,50 Kč DPH jako náhradu za doručení písemností, neboť tyto nebyly soudním exekutorem prokázány předložením listin; dále mu nepřiznal částku 400 Kč + 76 Kč DPH jako náhradu za ztrátu času, což doložil protokoly ze dne 9. 5. 2005, kdy byla prováděna mobiliární exekuce na adrese X, a protokolem ze dne 5. 12. 2007, neboť soudní exekutor prováděl úkon v Y. Dle § 14 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, náhrada za promeškaný čas náleží exekutorovi při úkonech exekuční činnosti vykonávané v místě, které není sídlem jeho úřadu, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět. Vzhledem k tomu, že šetření bylo konáno v sídle exekutorského úřadu, nemá soudní exekutor nárok na náhradu za ztrátu času tak, jak ve vyúčtování požadoval. Soudnímu exekutorovi tedy náleží náhrady nákladů řízení v celkové výši 9 044 Kč. Okresní soud konečně uvedl, že námitka stěžovatele, že plnil oprávněnému dobrovolně, není důvodná, neboť mu plnil až dne 7. 7. 2005; exekuce byla nařízena dne 8. 3. 2004, stěžovateli byl dne 25. 5. 2005 doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 57 EX 523/04-16 a exekuční příkaz na mobiliární exekuci č. j. 57 EX 523/04-15. Povinný tedy nemůže namítat, že o exekuci nevěděl a že hradil dobrovolně. II. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010 č. j. 51 Nc 4246/2004-10 a navrhuje zrušit ustanovení § 88 odst. 4 exekučního řádu. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva uvedená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel v podstatě uvedl, že usnesení o nařízení exekuce ze dne 8. 3. 2004 č. j. 51 Nc 4246/2004-8 mu bylo účinně doručeno teprve dne 5. 12. 2007. Na základě tohoto usnesení vydal soudní exekutor dne 22. 4. 2005 exekuční příkaz k prodeji movitých věcí a příkaz k úhradě nákladů exekuce, které v té době stanovil na částku 6 374,50 Kč. Stěžovatel následně dne 7. 7. 2005 zaplatil oprávněnému vymáhanou pohledávku ve výši 500 Kč, a to prostřednictvím tehdejšího zaměstnavatele V. L. K tomuto úkonu došlo dříve, než soudní exekutor vydal dne 26. 8. 2005 další exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy u tohoto plátce mzdy. Stěžovatel zdůraznil, že k zaplacení částky 500 Kč nedošlo nuceným provedením exekuce, neboť tato částka byla oprávněnému zaplacena dobrovolně, bez nutnosti další exekuce. Oprávněný již dne 22. 7. 2005 oznámil soudnímu exekutorovi, že vymáhaná pohledávka byla zaplacena. Soudní exekutor s touto informací nijak nenaložil a teprve z podnětu stěžovatele, poté co stěžovateli bylo dne 5. 12. 2007 doručeno usnesení o nařízení exekuce, došlo k zastavení exekuce pro částku 500 Kč. Stěžovatel trvá na tom, že soudní exekutor měl následně (tedy bezprostředně poté, co se dověděl o zaplacení jistiny) na tuto skutečnost reagovat a měl vystavit v souladu s § 87 odst. 4 exekučního řádu příkaz k úhradě nákladů exekuce. Soudní exekutor toto neučinil, exekuce byla vedena dále a od této chvíle byly zbytečně navyšovány náklady soudního exekutora na provedení exekuce. Soudní exekutor totiž až exekučním příkazem k provedení exekuce srážkami ze mzdy ze dne 24. 3. 2009 začal provádět exekuci; tento exekuční příkaz nabyl právní moci dne 16. 6. 2009, ale soudní exekutor o tom vyrozuměl plátce mzdy teprve po dotazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2009, kterým soud zjišťoval, v jaké fázi se exekuce nachází a zda již soudní exekutor vymohl náklady exekuce. Stěžovatel proto vyslovil otázku, jak dlouho by tedy bez kontrolní činnosti okresního soudu trvala blokace stěžovatelovy mzdy a jak dlouho by stěžovatelův plátce mzdy čekal na vyrozumění o právní moci exekučního příkazu. Dne 11. 9. 2009 zaslal plátce mzdy na základě oznámení o právní moci exekučního příkazu do té doby sraženou mzdu ve výši 9 936,50 Kč a soudní exekutor teprve poté - v rozporu se zákonem - vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, které vyčíslil na částku 9 698,50 Kč, v němž účtoval paušální částku za hotové výdaje dle § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve výši 3 500 Kč + DPH. Stěžovatel tu podotkl, že na tuto paušální částku je nárok až od 1. 8. 2006, kdy došlo k novelizaci citovaného ustanovení vyhláškou č. 291/2006 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění vyhlášky č. 233/2004 Sb., zatímco příkaz k úhradě nákladů exekuce mohl a měl exekutor vydat již dne 22. 7. 2005, kdy se dozvěděl o úhradě jistiny, tj. rok před účinností uvedené novelizace. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na to, že na postup soudního exekutora podal stížnost Ministerstvu spravedlnosti, které ve vyrozumění ze dne 5. 10. 2009 konstatovalo, že soudní exekutor měl v souladu s § 87 odst. 4 exekutorského řádu nejdříve vydat příkaz k úhradě nákladů exekuce a tyto teprve na základě tohoto příkazu vymáhat některým ze způsobů pro provedení exekuce; ministerstvo soudnímu exekutorovi tuto vadu vytklo. Stěžovatel uvedl, že se Okresní soud v Olomouci v usnesení napadeném ústavní stížností nevypořádal především s námitkou, že stěžovatel vymáhanou pohledávku v podobě jistiny ve výši 500 Kč zaplatil sám a dobrovolně, bez nutnosti provést exekuci. Okresní soud naopak v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatelova námitka o dobrovolnosti zaplacení jistiny není důvodná, neboť stěžovatel částku 500 Kč zaplatil až poté, co byla exekuce nařízena jeho usnesením ze d