I.ÚS 2293/23 – Ústavní soud

I.ÚS 2293/23 ze dne 20. 2. 2025 Nedostatečné odůvodnění postupu Nejvyššího správního soudu při posouzení nároku na zaplacení úroků z nesprávně stanoveného cla Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Zelinky, podnikatele, zastoupeného Mgr. Janem Slunečkem, advokátem, sídlem Týn 640/2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 219/2022-68 ze dne 29. 6. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Celního úřadu pro Jihomoravský kraj, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 219/2022-68 ze dne 29. 6. 2023 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení se základními právy na ochranu vlastnictví a projednání věci bez zbytečných průtahů podle článku 11 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto se uvedené rozhodnutí ruší. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V projednávané věci Ústavní soud především řeší, zda Nejvyšší správní soud ústavně konformně odůvodnil svůj závěr, že stěžovatel musí svůj nárok na úroky z neoprávněně vybraného cla, které mu bylo vráceno až po několika letech, uplatnit prostřednictvím žádosti o náhradu škody a dalšího řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. 2. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím Nejvyšší správní soudu ("NSS") porušil jeho základní práva na ochranu vlastnictví a soudní ochranu. II. Skutkové okolnosti věci a její procesní vývoj 3. Stěžovatel je podnikatel, kterému celní úřad (vedlejší účastník) na základě kontroly po propuštění zboží v roce 2014 dodatečně vyměřil dovozní clo a penále; učinil tak proto, že stěžovatel zařadil dovážené zboží (zjednodušeně řečeno videokamery) do špatné položky kombinované nomenklatury s nižší celní sazbou. Stěžovatel vyměřené clo zaplatil. 4. Dodatečné platební výměry z roku 2014 byly později v letech 2018 a 2020 změněny či zrušeny - jednak z důvodu prekluze práva dodatečně vyměřit clo, a dále v návaznosti na závěry zrušujícího rozhodnutí správního soudu [rozsudek Krajského soudu v Brně ("krajský soud") č. j. 62 Af 2/2019-228 ze dne 18. 6. 2020]. Správce daně poté původně vybrané clo stěžovateli vrátil. 5. Stěžovatel se následně proti celnímu úřadu domáhal zaplacení úroků z nesprávně stanoveného cla podle § 254 odst. 1 daňového řádu. Celní úřad stěžovateli úroky nepřiznal (sdělení č. j. 545523-2/2020-530000-11 ze dne 18. 12. 2020); jeho námitku proti původnímu sdělení zamítl (rozhodnutí č. j. 33058-2/2021-530000-11 ze dne 26. 3. 2021). 6. Stěžovatel proti rozhodnutí celního úřadu brojil správní žalobou, kterou krajský soud zamítl rozsudkem č. j. 30 Af 35/2021-30 ze dne 29. 6. 2022; dospěl k závěru, že při vrácení nesprávně stanoveného cla nelze nárokovat zaplacení úroků podle § 254 daňového řádu. Podle krajského soudu je správce daně vázán především čl. 116 Celního kodexu EU, který problematiku vrácení nesprávně stanoveného cla komplexně upravuje [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013 ze dne 9. 10. 2013, kterým se stanoví celní kodex Unie ("Celní kodex EU")]. Podle čl. 116 Celního kodexu EU platí, že vrátí-li celní orgány clo, nejsou povinny platit úroky, které musí být zaplaceny pouze tehdy, nebylo-li rozhodnutí o vrácení cla provedeno do tří měsíců ode dne jeho přijetí. Takový závěr platil i dříve s ohledem na komplexnost a přímou závaznost staršího Celního kodexu Společenství [nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. 10. 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství ("Celní kodex Společenství")]. 7. Krajský soud v odůvodnění dále uvedl, že nyní účinný zákon č. 242/2016 Sb., celní zákon, žádnou úpravu úroků z vráceného cla neobsahuje a plně se odkazuje na unijní úpravu v čl. 116 Celního kodexu EU; ustanovení § 66 celního zákona naopak použití ustanovení daňového řádu vylučuje. Navrhl-li stěžovatel použít § 254 daňového řádu, nepředložil žádnou úvahu k důvodům pro jeho aplikaci. Podle krajského soudu zmíněné ustanovení nepředstavovalo vnitrostátní předpis, jenž by nad rámec evropské úpravy ukládal České republice povinnost platit úroky z vráceného cla. Takový předpis by se musel týkat cla a výslovně stanovit specifické podmínky pro placení úroků. Daňový řád se uplatní na oblast cel pouze podpůrně, nemá-li vlastní právní úpravu, v důsledku čehož má jen povahu subsidiární. Daně a cla nejsou volně zaměnitelnými pojmy. Právě komplexní úpravou řešené problematiky - nadto na evropské úrovni - se cla podstatně liší od peněžitých plnění v rámci dělené správy, kupříkladu pokut, u nichž stát při nesprávném vyměření úroky podle § 254 daňového řádu platit musí. 8. Nejvyšší správní soud ("NSS") kasační stížnost stěžovatele zamítl. Ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že v případě § 254 daňového řádu nejde o "vnitrostátní předpis", který by ve smyslu čl. 241 Celního kodexu Společenství nad rámec unijní úpravy stanovil České republice povinnost platit úroky z vráceného cla. 9. Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ("SDEU") ve věci Gräfendorfer podle NSS vyplývá, že má každý adresát veřejné správy právo na přiměřenou náhradu za nedostupnost peněžní částky, jíž byl celními orgány neoprávněně zbaven; tento nárok vzniká na základě příslušných ustanovení unijního práva a v případě absence konkrétní právní úpravy jeho vyplacení je na členských státech EU, aby přijaly vnitrostátní úpravu stanovící konkrétní okolnosti pro výplatu zmíněné náhrady [rozsudek SDEU ze dne 28. 4. 2022 ve spojených věcech C-415/20, C-419/20 a C-427/20, Gräfendorfer Geflügel und Tiefkühlfeinkost ("Gräfendorfer")]. 10. Podle NSS unijní právní úprava v čl. 116 odst. 6 Celního kodexu EU povinnost k placení úroků vylučuje, bylo-li adresátovi veřejné správy clo vráceno včas. Přestože je placení úroků s ohledem na unijní i českou právní úpravu v celních předpisech vyloučeno, neznamená to automaticky, že újma, jež celnímu dlužníkovi vznikla úhradou cla, které po právu být placeno nemělo, nemůže být kompenzována. K tomu slouží zákon č. 82/1998 Sb. provádějící čl. 36 odst. 3 Listiny, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. S nemožností dispozice s určitou peněžní částkou podle NSS může být spojena škoda, a to nejen škoda spočívající v ušlých úrocích. Tento nárok na náhradu vzniklé škody lze uplatnit pouze postupem podle označeného zákona. III. Argumentace stěžovatele 11. Stěžovatel tvrdí, že NSS porušil jeho základní práva, protože mu úroky z nesprávně stanoveného cla náleží. Z judikatury SDEU přímo vyplývá, že podle práva EU má každý adresát veřejné správy nárok získat od státu nazpět nejen neoprávněně vybranou peněžní částku - daň, clo či jiný poplatek -, nýbrž i úroky, které mají dočasnou nedostupnost této částky kompenzovat. Nároky na vrácení peněžních částek, jejichž zaplacení uložil členský stát v rozporu s unijním právem, a na vyplacení úroků z nich, jsou výrazem obecné zásady vracení protiprávně vybrané daně. Úroky, které mají být vyplaceny, musí pokrývat celé období ode dne, kdy jednotlivec zaplatil peněžní částku, do dne, kdy mu byla vrácena [stěžovatel odkazuje na rozsudek SDEU ze dne 8. 6. 2023 ve věci C-322/22, Dyrektor Izby Administracji Skarbowej we Wrocławiu; rozsudek SDEU ve věci Gräfendorfer; rozsudek SDEU ze dne 18. 1. 2017 ve věci C-365/15, Wortmann]. 12. SDEU podle stěžovatele na rozdíl od NSS závazně dospěl k závěru, že výjimka z obecné povinnosti platit úroky stanovená v čl. 241 Celního kodexu Společenství a čl. 116 Celního kodexu EU nedopadá na situace, kdy bylo clo vyměřeno neoprávněně, tj. v rozporu s unijními předpisy. Závěr, že český právní řád obsahuje komplexní právní úpravu, podle které by mohly být hrazeny úroky z nesprávně vyměřeného cla, vyplývá i z rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Af 21/2023-26 ze dne 15. 2. 2024. 13. Vyplývá-li z judikatury Soudního dvora EU, že je povinností členského státu přijmout podrobná pravidla pro výplatu úroků v případě vracení peněžních částek vybraných v rozporu s unijním právem, stěžovatel v důsledku toho předpokládal, že § 254 daňového řádu ve spojení s § 2 odst. 3 písm. a) téhož zákona je reflexí ustálené judikatury SDEU, tedy podrobnou úpravou pro výplatu úroků z neoprávněně vybraného cla. Stěžovatel odkazuje na obdobnou věc, ve které celní úřad úroky z neoprávněného cla podle § 254 daňového řádu vyplatil na základě rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Af 29/2020 ze dne 9. 3. 2022 (stěžovatel odkazuje i na dopis Generálního ředitelství cel, který má potvrzovat tvrzený rozpor v postupech napříč orgány veřejné moci). 14. Stěžovatel rozporuje závěr NSS, podle něhož může svůj nárok uplatnit cestou žádosti o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Placení úroků (přísluš