I.ÚS 2302/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2302/25 ze dne 22. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti DENEMO s.r.o., sídlem Výtvarná 1023/4, Praha 6, zastoupené JUDr. Janem Streličkou, advokátem, sídlem Veselá 163/12, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2025 č. j. 11 Co 98/2025-821, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Jiřiny Lužové, insolvenční správkyně WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, sídlem Dušní 866/22, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. 2. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") k návrhu stěžovatelky jako povinné usnesením ze dne 6. 1. 2025 č. j. 38 EXE 1525/2019-750 odložil proti ní vedenou exekuci do pravomocného rozhodnutí o zastavení exekuce. Podle něj z listin předložených stěžovatelkou plyne, že vlastníkem vymáhané pohledávky je společnost AGHAMA CAPITAL LTD. (dále jen "společnost AGHAMA"), která ji nabyla v dražbě probíhající na Slovensku v rámci insolvenčního řízení dlužníka společnosti APANU s. r. o., v konkurzu (dále jen "společnost APANU"). Jak obvodní soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, podle § 93 odst. 3 zákona č. 7/2005 Z. z., o konkurze a reštrukturalizácii a o zmene a doplnení niektorých zákonov, kupující při úplatném převodu věci zapsané do soupisu nabude vlastnické právo i pokud úpadce nebyl vlastníkem této věci, ledaže by věděl nebo musel vědět, že úpadce není vlastníkem věci. Jeví se tak pravděpodobným, že exekuce bude zastavena. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že návrh stěžovatelky na odklad zamítl. Nepřisvědčil totiž závěru obvodního soudu, že zastavení exekuce se jeví pravděpodobným. Jak společnost WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci (dále jen "oprávněná"), tak společnost LLAINFAIR CAEREINION CWNI DALIANNOL Ltd. (dále jen "společnost LLCCD") měly různými předběžnými opatřeními uložen zákaz nakládat s pohledávkami a listinami. Oprávněná tvrdí, že žádné pohledávky nepřevedla. Pokud by tak jedna z těchto společností učinila v době trvání předběžného opatření, byl by převod absolutně neplatný. Ze soupisu majetkové podstaty nevyplývá důvod pro zapsání těchto pohledávek. Pohledávku vůči stěžovatelce měla vydražit společnost AGHAMA. Rozhodným právem je právo slovenské, a byť jde o originární způsob nabytí, šlo o dobrovolnou dražbu se soukromoprávním charakterem. Nejvyšší soud Slovenské republiky v tomto kontextu uvedl, že ze znění zákona, kterým se tato dražba řídí, nelze dovodit, že by taková dražba mohla vést k nabytí vlastnického práva i od nevlastníka. V tomto zákoně jsou upravena i ustanovení týkající se zmaření a neplatnosti dražby. Podle českého práva za určitých podmínek vydražitel nemusí nabýt vlastnické právo k předmětu dražby, přestože jde o platnou dražbu. V poměrech obdobné věci rozhodoval i Nejvyšší soud Slovenské republiky. Hodnota předmětu dražby byla ve zjevném nepoměru k vyvolávací ceně, což mělo u společnosti AGHAMA vzbudit přinejmenším pochybnosti. Nadto oprávněná, která pohledávky měla poskytnout, není jako spořitelní družstvo v likvidaci způsobilá převádět, postupovat nebo jinému zcizit celé části úvěrového portfolia. Po společnosti AGHAMA, jakožto budoucí nabyvatelce (v době konání dražby právně zastoupené), bylo možné spravedlivě požadovat tuto způsobilost prověřit. Toho si musel být vědom i insolvenční správce společnosti APANU. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala skutkové okolnosti věci a upozornila na to, že jsou zde tři společnosti, které by mohly být aktivně legitimovány k vymáhání pohledávky. O aktivní legitimaci oprávněné tak existuje nejistota. Ta se opakovaně pokoušela do exekučního řízení vstoupit, přičemž byla úspěšná až na třetí pokus z důvodu zrušení rozhodčího nálezu, podle nějž bylo o vlastnictví pohledávky rozhodnuto ve prospěch společnosti LLCCD. Spor o vlastnictví k pohledávce mezi oprávněnou a společností LLCCD trvá dodnes. Nepanuje zde proto žádná jistota ohledně subjektu, který je oprávněný vykonávat práva k pohledávce. Městský soud se napadeným rozhodnutím dopustil závažného excesu s prvky libovůle. 5. Odklad exekuce slouží k předcházení mnohdy neodčinitelných následků neprodleného provedení exekuce. Nemá ale být podrobným posouzením merita věci. Městský soud měl pouze posoudit, zda existuje určitá pravděpodobnost pro zastavení exekučního řízení. To v právě posuzované věci dáno je s ohledem na vydražení pohledávky ve Slovenské republice organizované insolvenčním správcem, přičemž oprávněná nikdy nepodala žalobu na neplatnost dražby. V případě nepovolení odkladu stěžovatelce reálně hrozí, že prostředky budou vymoženy ve prospěch subjektu, u kterého později vyjde najevo, že nebyl věcně legitimován. Nadto je zde důvodná obava, že vymožené prostředky budou v budoucnu nevymahatelné. Jde o právnické osoby, které mohou být zrušeny. Na oprávněnou byl vyhlášen konkurs a společnost LLCCD a společnost AGHAMA jsou zahraniční společnosti. Městský soud nadto věc vykládal částečně podle českého a částečně podle slovenského práva, přestože sám jako rozhodné určil právo slovenské. Nadto nemohl posuzovat, zda pohledávka náleží do majetkové podstaty oprávněné, neboť tato pravomoc náleží výlučně insolvenčnímu soudu. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. V právě posuzované věci jsou naplněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Proto Ústavní soud přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. 7. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutí o odkladu exekuce z důvodu stanoveného v § 54 odst. 11 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Podle něj i bez návrhu může exekuční soud nebo exekutor odložit provedení exekuce, lze-li očekávat, že exekuce bude zastavena. Takto koncipovaná podmínka otevírá relativně široký prostor pro soudní uvážení. Závěr o protiústavnosti tak nemůže plynout pouze z možnosti odlišného hodnocení významu jednotlivých výkladově určujících hledisek (ve vztahu k § 266 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1125/19, bod 10, usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 551/12 nebo usnesení ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 3240/11). Současně je třeba přihlédnout k tomu, že usnesení, jímž se provedení výkonu rozhodnutí odkládá, má povahu dočasného opatření, zpravidla časově omezeného (návrh na odklad exekuce lze však podat i opakovaně). Z pohledu ústavnosti je tak zejména relevantní, zda se soud při rozhodování o odkladu exekuce nedopustil mimořádného excesu, svévole nebo jiného extrémního pochybení, jež by svou povahou a intenzitou představovalo porušení základních práv stěžovatelky. 8. V posuzované věci přítomnost takto zásadních pochybení Ústavní soud neshledal. Stěžovatelka v ústavní stížnosti důkladně popsala, z jakých důvodů považuje věcnou legitimaci oprávněné za nejistou a přicházející v úvahu u dvou dalších subjektů. Městský soud v napadeném rozhodnutí posoudil stěžovatelkou tvrzené důvody, ze kterých měla plynout věcná legitimace těchto dvou subjektů od oprávněné odlišných. Vysvětlil přitom, z jakých důvodů prozatím tyto důvody nepovažuje za dostatečné k tomu, aby šlo bez dalšího očekávat, že exekuce bude zastavena. Z ústavněprávního hlediska Ústavní soud neshledal prostor pro svůj případný zásah. 9. Stěžovatelka dále "závažný exces" dovozuje z překročení mezí řízení o odkladu exekuce a nerespektování rozhodného práva. Ani v tomto ohledu však v kontextu posuzované věci nejde o ústavněprávně relevantní pochybení. Jak již bylo uvedeno výše, soud má při rozhodování o odkladu ve smyslu § 54 odst. 11 exekučního řádu relativně široký prostor pro uvážení. Bylo především na něm, aby s ohledem na povahu řízení posoudil, jaké všechny okolnosti je třeba brát v potaz. Z ústavněprávního pohledu mu nelze nic vyčítat, ledaže by přitom postupoval svévolně, zejména by bezdůvodně vybočil ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován. Zohlednění nejen stěžovatelkou předestřených ustanovení rozhodného práva, ale i rozhodovací praxe vrcholných soudu Slovenské republiky o svévoli nevypovídá. Takový závěr obstojí i ve vztahu k části odůvodnění, která se týkala i možného řešení podle české právní úpravy odpovídající přijatým závěrům. Zároveň je třeba připomenout, že těmi