I.ÚS 2337/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2337/21 ze dne 19. 7. 2022 N 87/113 SbNU 58 Výklad právního jednání - přednost skutečné vůle účastníků před jejím formálním projevem   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Tomáše Wacka a 2. Jitky Wackové, obou zastoupených Mgr. Tadeášem Holubem, advokátem, sídlem Tyršova 504/5, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2021 č. j. 29 Cdo 3668/2019-300, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2019 č. j. 12 Cmo 280/2018-252 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 2018 č. j. 49 Cm 53/2017-143, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a obchodní společnosti Chytrý nájem, s. r. o., sídlem Chotíkov 479, zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, sídlem sady 5. května 36, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2021 č. j. 29 Cdo 3668/2019-300, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2019 č. j. 12 Cmo 280/2018-252 a rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 2018 č. j. 49 Cm 53/2017-143 byly porušeny čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2021 č. j. 29 Cdo 3668/2019-300, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2019 č. j. 12 Cmo 280/2018-252 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. června 2018 č. j. 49 Cm 53/2017-143 se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Plzni (dále též jen "krajský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené jim čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i spisového materiálu vedeného krajským soudem pod sp. zn. 49 Cm 53/2017, který si vyžádal, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. 3. Krajský soud vydal dne 3. 5. 2017 směnečný platební rozkaz č. j. 49 Cm 53/2017-14, jímž stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 383 350 Kč (sestávající z jistiny ve výši 170 000 Kč ze smlouvy o půjčce, kterou stěžovatelé s vedlejším účastníkem uzavřeli dne 17. 9. 2015, a smluvní pokuty ve výši 213 350 Kč, jež byla stranami sjednána pro případ prodlení stěžovatelů se zaplacením půjčky řádně a včas ve výši 0,25 % denně) a částku 43 819,20 Kč jako náhradu nákladů řízení. 4. Stěžovatelé směnečný platební rozkaz napadli včasnými námitkami. V nich zejména namítali, že předmětná smlouva o půjčce je spotřebitelským úvěrem, neboť půjčka byla stěžovatelům poskytnuta bezúplatně jen na dva měsíce, následně již měli vedlejší účastnici hradit úplatu ve výši 0,25 % denně z jistiny, která byla vedlejší účastnicí ve smlouvě formálně označena jako "smluvní pokuta". Tato "smluvní pokuta" však dle stěžovatelů představuje skrytý úrok ve výši 91,25 % ročně. Vzhledem k této skutečnosti tak dle stěžovatelů bylo třeba aplikovat na předmětný právní vztah ustanovení v době podpisu smlouvy účinného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"), dle jehož § 18 odst. 1 platilo, že ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru nelze použít směnku nebo šek. Dále uvedli, že tato půjčka byla účelově vázána na úhradu zálohy, kterou byli povinni uhradit společnosti Ekonomické stavby, s. r. o., (na jejíž bankovní účet také byla předmětná částka vedlejší účastnicí poukázána) v souvislosti s uzavřením smlouvy o budoucí smlouvě o dílo, smlouvy o dílo a smlouvy příkazní, které stěžovatelé uzavřeli v rámci programu "Nulová hotovost", který společnost Ekonomické stavby, s. r. o., nabízela. V těchto smlouvách se tato společnost mj. zavázala zajistit pro stěžovatele bankovní hypoteční úvěr, z něhož měla být předmětná půjčka od vedlejší účastnice následně splacena. To se však nestalo, neboť tento úvěr stěžovatelům zajištěn nebyl. Stěžovatelé tak byli dle svého přesvědčení společností Ekonomické stavby, s. r. o., uvedeni v omyl. Tato společnost a vedlejší účastnice jsou přitom úzce personálně i materiálně propojeny, a to osobou Davida Mencla (jediného jednatele a konečného jediného vlastníka obou společností), na jejich jednání je proto dle názoru stěžovatelů třeba hledět jako na jednání jediného subjektu. Ujednaný skrytý úrok je navíc v rozporu s dobrými mravy, zakládá nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitelů a představuje zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. 5. O těchto námitkách bylo rozhodnuto rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 6. 2018 č. j. 49 Cm 53/2017-143 tak, že směnečný platební rozkaz byl ponechán v platnosti a stěžovatelům byla uložena povinnost k náhradě nákladů námitkového řízení ve výši 49 174,40 Kč. Krajský soud tak učinil s odůvodněním, že stěžovateli vznesené námitky nejsou důvodné, neboť se neztotožnil s názorem, že by předmětná půjčka byla sjednána jako úplatná, protože ujednaná smluvní pokuta je dle názoru krajského soudu formou zajištění závazku stěžovatelů, nikoli formou úplaty, a proto na předmětný právní vztah zákon o spotřebitelském úvěru, jehož se stěžovatelé dovolávali, nedopadá. 6. Rozhodnutí krajského soudu bylo rozsudkem vrchního soudu ze dne 4. 6. 2019 č. j. 12 Cmo 280/2018-252 jako věcně správné potvrzeno a stěžovatelům byla uložena povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení. 7. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 č. j. 29 Cdo 3668/2019-300 odmítnuto, neboť je dovolací soud neshledal jako přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. II. Argumentace účastníků 8. Rozhodnutí soudů všech stupňů stěžovatelé napadli ústavní stížností. Uvedli, že v roce 2015 uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí o dílo a následně též smlouvu o dílo se společností Ekonomické stavby, s. r. o., v nichž se tato společnost zavázala pro stěžovatele v rámci jednoho ze svých programů s názvem "Nulová hotovost" (u něhož inzerovala, že pro stavbu rodinného domu v tomto programu není třeba mít k dispozici žádné naspořené finanční prostředky či disponovat stavebním pozemkem) zejména zajistit koupi pozemku a vyhotovení projektové dokumentace pro stavbu rodinného domu, provést jeho stavbu a zajistit financování této výstavby formou bankovního hypotečního úvěru. Ve smlouvě o smlouvě budoucí však byl v rozporu s inzerovanými podmínkami obsažen závazek stěžovatelů uhradit společnosti Ekonomické stavby, s. r. o., zálohu ve výši 170 000 Kč, k jejíž úhradě byli stěžovatelé vyzváni s tím, že pokud touto částkou nedisponují (což stěžovatelé od počátku proklamovali), může jim být zajištěna výhodná půjčka od vedlejší účastnice, která měla být následně splacena z hypotečního úvěru. Tato "půjčka" měla být stěžovatelům dle informací, které od společnosti Ekonomické stavby, s. r. o., obdrželi, poskytnuta na dva měsíce zcela zdarma, následně měli hradit pouze smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně, kterou pracovnice společnosti v komunikaci se stěžovateli označila za "měsíční splátku". Dle názoru stěžovatelů proto půjčka poskytnutá jim následně vedlejší účastnicí nebyla půjčkou bezúplatnou, jak uzavřely obecné soudy, neboť bezplatně jim byla poskytnuta pouze na dva měsíce a následně již bylo počítáno s úhradou úplaty v podobě "smluvní pokuty", která tak představuje ujednání o skrytém úroku. 9. Právní povaha sjednané "smluvní pokuty", tedy otázka, zda je tento závazek dle svého obsahu ujednáním o úplatě za poskytnutí půjčky (tedy úrok), či ujednáním o sankci pro případ prodlení stěžovatelů s plněním dluhu, byla hlavním předmětem sporu před obecnými soudy. V této souvislosti stěžovatelé obecným soudům vytkli, že neprovedly posouzení, jaká byla skutečná materiální povaha ujednání o "smluvní pokutě", a nezabývaly se tím, zda s ohledem na okolnosti případu toto ujednání ve skutečnosti nepředstavuje ujednání o skrytém úroku za poskytnutí půjčky, které bylo jako smluvní pokuta označeno jen proto, aby byla zajištěna zdánlivá bezúplatnost půjčky v zájmu účelového obejití právní úpravy zákona o spotřebitelském úvěru. Dále uvedli, že ačkoli učinili vše, co po nich bylo žádáno, společnost Ekonomické stavby, s. r. o., jim následně hypoteční úvěr nezajistila, v důsledku čehož nesplat