I.ÚS 2364/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2364/07 ze dne 17. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O. P., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. července 2007 č. j. 4 Ads 51/2006-49, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2006 č. j. 12 Ca 69/2004-27 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 21. října 2004 č. 355 507 445/BV, spojené s eventuálním návrhem na zrušení § 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, ve slovech "nejpozději do 31. prosince 2002, jinak nárok zaniká" ve vztahu k nárokům, které vznikly na podkladě soudního rozhodnutí, jež nabylo právní moci po 31. prosinci 2002, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a České správy sociálního zabezpečení jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil nálezem v záhlaví uvedená rozhodnutí. Stěžovatelka v dané věci brojí proti nesprávnému právnímu hodnocení jejího podání ze dne 18. srpna 2004, jež podle jejího tvrzení obsahovalo doplnění její žádosti o jednorázovou peněžní částku za dobu věznění jejího manžela F. P. podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Podle názoru stěžovatelky bylo uvedené podání pouze odpovědí na výzvu České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. srpna 2004, a tudíž nemohlo jít o samostatnou žádost, ať už byl nárok specifikován jakkoliv. V nesprávném právním hodnocení stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na řádné projednání věci podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v případě rozhodnutí obecných soudů rovněž práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na šetření podstaty a smyslu práva podle čl. 4 odst. 4 Listiny. II. Ústavní soud na základě obsahu spisu vedeného u Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Ca 69/2004, dále spisů vedených u České správy sociálního zabezpečení ve věci žádosti F. P. sp. zn. 300 430 444/B a žádosti O. P. sp. zn. 355 507 445/BV, zjistil následující relevantní skutečnosti. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 5. února 2002 č. 300 430 444/B byla F. P. přiznána jednorázová peněžní částka 135 000 Kč podle § 5 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. Uvedená částka byla přiznána z důvodu věznění žadatele z politických důvodů v době od 24. března 1955 do 4. července 1957, tedy za dobu, na niž se vztahovalo rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 1991 č. j. 2 Rt 29/91-8 o jeho účasti na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. F. P. odkazoval ve své žádosti o výše uvedenou jednorázovou peněžní částku pouze na toto rozhodnutí. Dne 30. prosince 2002 bylo České správě sociálního zabezpečení doručeno podání stěžovatelky ze dne 23. prosince 2002, v němž konstatovala částečné vyhovění žádosti jejího zesnulého manžela na základě výše zmíněného rozhodnutí. Dále stěžovatelka žádala jako "pozůstalá manželka" o vyplacení doplatku k jednorázové peněžní částce, a to ve vztahu k době věznění jejího manžela v době od 22. ledna 1952 do 21. července 1953. Ve věci dál probíhalo řízení, přičemž rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 28. března 2003 byla žádost F. P. ve vztahu k uvedenému období zamítnuta, neboť žadatel neprokázal zrušení rozhodnutí Nižšího vojenského soudu Plzeň ze dne 9. července 1952 sp. zn. Vt 11/52 podle zákona o soudní rehabilitaci nebo zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu. Toto rozhodnutí bylo k žalobě stěžovatelky zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2004 č. j. 10 Ca 130/2003-20. Tento soud dospěl k závěru, že se stěžovatelka svým výše zmíněným podáním domáhala jednorázové peněžní částky jako vdova ve smyslu § 2 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. Důvodem vyhovění žalobě však byla skutečnost, že ještě před rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení o jejím podání došlo usnesením Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 3T 135/2002 k zastavení trestního řízení ve věci již uvedeného rozsudku vojenského soudu z roku 1952, a zároveň byla vyslovena účast F. P. na soudní rehabilitaci. Tato skutečnost přitom nebyla v předmětném správním řízení posouzena. V následném řízení vyzvala Česká správa sociálního zabezpečení dopisem ze dne 3. srpna 2004 stěžovatelku k zaslání ověřené fotokopie jejího oddacího listu. Na tuto výzvu reagovala stěžovatelka svým podáním ze dne 18. srpna 2004, v němž upravila svoji žádost ze dne 23. prosince 2002 tak, že jako oprávněná osoba požadovala jednorázovou peněžní částku ve výši 76 500 Kč podle § 5 odst. 2 a 7 zákona č. 261/2001 Sb., tedy za celé období věznění jejího manžela v letech 1952 až 1953 a 1955 až 1957. Uvedené podání posoudila Česká správa sociálního zabezpečení jako samostatnou žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o kterou stěžovatelka požádala jako vdova po F. P. za dobu jeho věznění od 24. března 1955 do 4. července 1957 a tuto žádost zamítla napadeným rozhodnutím ze dne 21. října 2004 jako podanou po uplynutí lhůty k uplatnění nároku podle § 3 odst. 2 téhož zákona. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla žalobou, která byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2006 zamítnuta. Tento soud přitom dospěl k závěru, že podáním ze dne 18. srpna 2004 uplatnila stěžovatelka nový nárok v rozsahu, jakým jej vymezila Česká správa sociálního zabezpečení v napadeném rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že v dané věci se jednalo o odlišný předmět řízení, než byl uveden v podání stěžovatelky ze dne 23. prosince 2002. Podání stěžovatelky ze dne 18. srpna 2004 proto bylo nutno posuzovat jako samostatnou žádost, pročež bylo třeba u ní posoudit včasnost podání. Poněvadž bylo podání stěžovatelky podáno po lhůtě stanovené v § 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., potvrdil tento soud závěr České správy sociálního zabezpečení o zamítnutí žádosti jako správný. V následném řízení o kasační stížnosti přisvědčil Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 31. července 2007 právním závěrům Městského soudu v Praze a kasační stížnost stěžovatelky zamítl. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o žádosti ze dne 23. prosince 2002 bylo rozhodnuto zamítavým rozhodnutím ze dne 8. září 2004, toto rozhodnutí však bylo rozhodnutím příslušného správního soudu posléze zrušeno. Řízení o této žádosti stěžovatelky ale není předmětem této ústavní stížnosti. III. Ústavní soud vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k podané ústavní stížnosti. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Česká správa sociálního zabezpečení a Nejvyšší správní soud ve svých vyjádřeních v zásadě shrnuly argumenty již uvedené ve svých rozhodnutích. Stěžovatelka v následné replice k uvedeným vyjádřením dodala, že pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že její žádost ze dne 18. srpna 2004 je žádostí novou, stěžovatelka (in eventum) žádá, aby bylo uváženo zda není nepřiměřené, že nevratná lhůta pro uplatnění nároku do 31. prosince 2002 podle § 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. se vztahuje i na případy, kdy k soudní rehabilitaci podle příslušných zákonů došlo až po tomto datu. V takovém případě navrhla, aby senát Ústavního soudu doporučil plénu vydat nález, podle kterého se § 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. ve slovech "nejpozději do 31. prosince 2002, jinak nárok zaniká" zrušuje ve vztahu k nárokům, které vznikly na podkladě soudního rozhodnutí, jež nabylo právní moci po 31. prosinci 2002, a to pro rozpor s čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. IV. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu uplatněných námitek, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v nesprávném právním posouzení jejího podání ze dne 18. srpna 2004 ze strany účastníků řízení. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není součástí soustavy ob