I.ÚS 2456/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2456/12 ze dne 13. 3. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Kamila Podroužka, insolvenčního správce, zastoupeného Mgr. Jaromírem Peterou, advokátem se sídlem Fráni Šrámka 1139/2, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. března 2012 č. j. 1 VSPH 314/2012-B-50, a proti výroku IV. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. února 2012 č. j. KSHK 40 INS 1357/2010-B-42, spojené s návrhem na zrušení § 1 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, takto: Ústavní stížnost a návrh se odmítá. Odůvodnění: I. V záhlaví citovaným usnesením Krajský soud v Hradci Králové vyslovil souhlas s tím, aby stěžovatel - insolvenční správce - vydal zajištěnému věřiteli (INVESA, s.r.o.) ze zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši id. 1/3 na nemovitostech ve výlučném vlastnictví dlužnice výtěžek zpeněžení ve výši 271.596,95 Kč (výrok I.). Dále krajský soud uložil insolvenčnímu správci: a) provést vydání výtěžku zpeněžení podle upraveného seznamu přihlášek, b) zapsat do upraveného seznamu přihlášek k pohledávce zajištěného věřitele, jaká částka na ni byla vyplacena, c) podat soudu písemnou zprávu o provedeném vydání výtěžku do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II.). Krajský soud přiznal insolvenčnímu správci odměnu určenou ve výši 2 % z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele, tj. 6.678,61 Kč včetně DPH (výrok III.). Konečně zamítl návrh insolvenčního správce v části požadujícím zaplacení odměny ve výši 13% z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli po státu (výrok IV.). Krajský soud především uvedl, že odměna insolvenčního správce byla vypočítaná v souladu s § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb. ve znění do 31. 12. 2012, a proto činí 2 % z částky 278.275,56 Kč, tj. 5.565,51 Kč. Vzhledem ke skutečnosti, že insolvenční správce je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží mu v souladu s § 38 odst. 2 insolvenčního zákona k odměně částka odpovídající této dani, tj. 1.113,10 Kč. Při rozhodování o části návrhu insolvenčního správce na přiznání části odměny ve výši 13 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli, a to ze státního rozpočtu, byl krajský soud veden následujícími úvahami. Vzhledem k tomu, že je odměna insolvenčního správce při zpeněžování zajištěného majetku určována na základě vyhlášky č. 313/2007 Sb., soud v souladu s čl. 95 Ústavy posuzoval soulad tohoto podzákonného právního předpisu se zákonem a mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Krajský soud - na rozdíl od insolvenčního správce - se nedomnívá, že by vyhláškou (č. 313/2007 Sb. ve znění do 31. 12. 2012) stanovené určování odměny insolvenčního správce bylo v rozporu se zákonem či mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. Výkon funkce insolvenčního správce lze přirovnat ke svobodnému povolání, přičemž podmínky výkonu a odměňování jsou předem známy (podobně jako advokátům dle advokátního tarifu či znalcům dle zákona o znalcích a tlumočnících včetně prováděcích předpisů); insolvenční správce při výkonu své funkce částečně nese i podnikatelské riziko, je proto povinně pojištěn pro případ odpovědnosti za škodu. Krajský soud dodal, že v insolvenčním zákoně není opora pro výplatu odměny insolvenčního správce ze státního rozpočtu za situace, kdy v majetkové podstatě dlužníků jsou finanční prostředky (§ 38 odst. 2 insolvenčního zákona a contrario). Vrchní soud v Praze napadeným usnesením prvostupňové usnesení ve výroku IV. potvrdil jako věcně správné. Odmítl názor insolvenčního správce, že odměna za zpeněžení zajištění nebyla stanovena v adekvátní míře. Podle odvolacího soudu insolvenční správce vykonává svoji funkci dobrovolně a musel si být vědom principů odměňování za vykonávanou činnost i náročnost této funkce. Nelze "směšovat" z hlediska svého účelu - a to ani z hlediska nároků na principy odměňování - činnost insolvenčního správce a soudního exekutora či advokáta. Odkaz na vyhlášku č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, prohlásil odvolací soud za nepřiléhavý. II. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na rovné zacházení, resp. princip rovnosti (především podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod). Současně navrhl zrušení § 1 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, ve znění do 31. 12. 2012, o náhradách jeho hotových výdajů, a to ve znění: "Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele činí 2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli." Stěžovatel nesouhlasí s tím, že mu obecnými soudy nebyla přiznána jím požadovaná výše odměny (ve výši 13 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli) za výkon funkce insolvenčního správce, a to státem jako pasivně legitimovaným subjektem. V konkrétnostech stěžovatel namítá - pokud mu byla přiznána odměna jen ve výši 2 % z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele - že jde o odměnu 7,5 krát nižší než by náležela soudnímu exekutorovi (stěžovatel zde odkázal na § 6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora) či advokátovi (tu citoval § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) nebo insolvenčnímu správci při rozdělení výtěžku zpeněžení nemovitosti mezi nezajištěné věřitele (zde odkázal na § 1 odst. 3 vyhlášky č. 313/2007 Sb. ve znění do 31. 12. 2012, konkrétně na 15 procent z výtěžku). Stěžovatel neshledává relevanci v rozdílu mezi rozdělením výtěžku mezi zajištěné či nezajištěné věřitele. Argument lepším postavením a zájmem vyššího uspokojení zajištěného věřitele z důvodu vzniku zajištění se jeví stěžovateli jako lichý, neboť takovéto postavení jim zákonodárce v jiných řízeních také nepřiznává (např. odměna soudního exekutora při zpeněžení v exekučním řízení je stejná, ať již se zpeněžuje nemovitost zajištěná zástavním právem či nikoliv). Pokud jde o soudní exekutory, podle stěžovatele je činnost insolvenčního správce v insolvenčním řízení - oproti činnosti soudního exekutora během exekuce - o mnoho náročnější. Insolvenční správce je povinen přezkoumávat přihlášené pohledávky, žalovat v incidenčních sporech, prověřovat účetnictví dlužníka a dále je vést, účastnit se osobně přezkumných jednání, podávat zprávu o činnosti v tříměsíčních intervalech a vystupovat v právních vztazích na místo dlužníka. Insolvenční správce má tak mnohem širší škálu povinností, které musí vykonat, aby plnil svou funkci řádně, kdežto soudní exekutor pouze zjišťuje majetek dlužníků z veřejných zdrojů a sám provede dražbu a odměnu si srazí z výtěžku zpeněžení. Insolvenční správce tak obdrží za náročnější práci nižší odměnu, což je v rozporu s principem rovnosti. Stěžovatel si pak vybral dva modelové příklady ve srovnání s jinými právnickými profesemi a rozvedl je. Proto měla být podle stěžovatele použita jako adekvátní, v souladu s principem rovnosti, odměna v celkové výši 15 procent z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele. III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud uvádí, že stěžovateli jako insolvenčnímu správci byla přiznána odměna určená ve výši dvou procent z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele. Takto obecné soudy postupovaly v souladu s § 1 odst. 2 vyhlášky č. 313/2007 Sb. ve znění do 31. 12. 2012, podle které "Odměna insolvenčního správce určená z výtěžku zpeněžení připadajícího na zajištěného věřitele činí 2 % z částky určené k vydání zajištěnému věřiteli.". Obecné soudy neaplikovaly ustanovení § 1 odst. 3 stejné vyhlášky, zakotvující vyšší odměnu; to proto,