I.ÚS 2486/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014 N 184/75 SbNU 39 Skutečné a funkcionální státní občanství; svévolné zbavení státního občanství a povinnost přezkoumávat i nové právní námitky v řízení o kasační stížnosti   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Jiřího Zemánka a Ludvíka Davida - ze dne 1. října 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 ve věci ústavní stížnosti Carlose Javiera Gonzáles Sháněla, zastoupeného JUDr. Pavlem Uhlem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 15, proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 ze dne 27. 3. 2007 č. j. G/1/05 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10. 1. 2008 č. j. S-MHMP 172236/2007, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o vydání osvědčení o státním občanství České republiky, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011 č. j. 8 Ca 123/2008-36-39, kterým byla zamítnuta stěžovatelova správní žaloba, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013 č. j. 7 As 33/2012-36, kterým byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost. I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013 č. j. 7 As 33/2012-36 bylo porušeno základní právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tento rozsudek se proto ruší. Odůvodnění I. Dosavadní průběh řízení 1. Stěžovatel se narodil v roce 1973 v Argentině z manželství občana Chile a československé státní občanky. Jeho matka československé státní občanství nabyla po svém otci, který se narodil v Československu a který si své československé státní občanství podržel i poté, co se vystěhoval do zahraničí. Matka matky stěžovatele se narodila v Chile, v Československu nikdy trvale nepobývala a československé státní občanství získala sňatkem s otcem matky stěžovatele. 2. V lednu 2005, poté, co jeho matce bylo na její žádost vydáno osvědčení o státním občanství České republiky, stěžovatel rovněž požádal o vydání tohoto osvědčení. Této žádosti nebylo vyhověno, nicméně odvolací orgán v důsledku procesních pochybení správního orgánu prvního stupně věc tomuto vrátil. Úřad městské části Praha 5 následně rozhodnutím ze dne 27. 3. 2007 č. j. G/1/05 stěžovatelovu žádost opět zamítl, a to na základě zákona č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, ve znění zákona č. 124/1969 Sb. (dále též jen "zákon o občanství ČSR"). Tento předpis použil v souladu s § 1 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, jako platný v době, kdy mělo dojít k nabytí státního občanství, tedy v době narození stěžovatele. Podle § 8 odst. 4 zákona o občanství ČSR za situace, kdy je jeden z rodičů dítěte cizincem, dítě nabývá občanství České socialistické republiky, je-li druhý rodič jejím státním občanem. Rozhodné tedy bylo státní občanství matky stěžovatele. To bylo posuzováno podle § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR, který stanoví, že "československý státní občan, který se narodil v cizině, je státním občanem republiky, byl-li k 1. lednu 1969 přihlášen k trvalému pobytu na jejím území. Jestliže nebyl přihlášen k trvalému pobytu na území republiky ani na území Slovenské socialistické republiky, je státním občanem republiky, měl-li, popřípadě jeho rodiče, před odchodem do ciziny, na jejím území poslední trvalý pobyt". Matka stěžovatele tedy podle názoru Úřadu městské části Praha 5 ke dni 1. 1. 1969 nenabyla státní občanství jedné z republik a podržela si toliko občanství československé, neboť její matka nikdy trvalý pobyt na území žádné z republik neměla. 3. Proti posledně zmíněnému rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 podal stěžovatel odvolání, ve kterém zejména tvrdil, že pokud citované ustanovení uvádí pojem "rodiče", rozumí se tím i jeden rodič. Rovněž poukázal na čl. 5 odst. 3 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění zákona 125/1970 Sb. (dále jen "ústavní zákon o federaci"), který stanoví, že "každý československý státní občan je zároveň občanem České socialistické republiky nebo Slovenské socialistické republiky". Odvolání bylo rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10. 1. 2008 č. j. S-MHMP 172236/2007 zamítnuto. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že odvolací správní orgán považuje § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR za určitě formulovaný a za současné existence § 3 zákona o občanství ČSR, který umožňuje zvolit si státní občanství prohlášením, za nevedoucí k nenabytí občanství jedné z republik určitou skupinou osob žijících v cizině. 4. Stěžovatelova následná správní žaloba byla rovněž zamítnuta, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011 č. j. 8 Ca 123/2008-36-39. Ten opět dospěl k závěru, že § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR nelze interpretovat tak, že by pro nabytí občanství jedné z republik postačovalo, kdyby na území této republiky měl poslední trvalý pobyt pouze jeden z rodičů matky stěžovatele. 5. Proti rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 25. 4. 2013 č. j. 7 As 33/2012-36 zamítl. V odůvodnění přisvědčil závěrům správních orgánů i Městského soudu v Praze. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že ústavní zákon o federaci vycházel z toho, že nemá existovat nikdo, kdo by byl státním občanem federace, ale zároveň nebyl občanem některé z republik, nicméně konstatoval, že zákony federace a jednotlivých republik tuto ústavní úpravu nerespektovaly. Jelikož podle Nejvyššího správního soudu nemůže být tehdejší ústavní úprava pro nynější rozhodování kritériem ústavnosti, nelze ale zákon o občanství ČSR, který vychází z koncepce pokládající za prioritní občanství republik a občanství československé až za odvozené, považovat za neaplikovatelný. Námitkou stěžovatele, že matce jeho matky svědčilo domovské právo předcházející institutu trvalého pobytu, přičemž toto domovské právo lze chápat jako "poslední trvalý pobyt" ve smyslu § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR, se Nejvyšší správní soud nezabýval, protože ji shledal nepřípustnou ve smyslu § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění zákona č. 118/2010 Sb., (dále jen "s. ř. s.") z důvodu neuplatnění této námitky v žalobě. II. Rekapitulace ústavní stížnosti 6. Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí, tedy rozhodnutí Úřadu městské části Praha 5 ze dne 27. 3. 2007 č. j. G/1/05, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 10. 1. 2008 č. j. S-MHMP 172236/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011 č. j. 8 Ca 123/2008-36-39 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013 č. j. 7 As 33/2012-36, s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem, a sice jmenovitě právo nebýt proti své vůli zbaven státního občanství vyplývající z čl. 12 Ústavy a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "evropská Úmluva" či "EÚLP"). K porušení základních práv stěžovatele podle něj došlo ve dvou oblastech. 7. Zaprvé podle stěžovatele správní orgány i soudy interpretovaly ustanovení § 2 odst. 2 zákona o občanství ČSR příliš restriktivním a formalistickým způsobem, když pojem "rodiče" vyložily jako nutně zahrnující oba rodiče matky stěžovatele, a to aniž by při výkladu tohoto ustanovení přihlédly k § 5 odst. 3 ústavního zákona o federaci, který stanovil, že každý československý státní občan je zároveň občanem České socialistické republiky nebo Slovenské socialistické republiky. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že předmětné ustanovení bylo v řízení o vydání osvědčení o státním občanství jeho matky vyloženo v její prospěch, když jí toto osvědčení bylo v roce 2004 vydáno. Správní orgány a soudy měly rovněž místo tohoto ustanovení aplikovat § 17 odst. 2 zákona o občanství ČSR, který se podle něj vztahuje i na případy, v nichž je jeden z rodičů dítěte cizincem, neboť matka matky stěžovatele o svém československém státním občanství nevěděla a nevěděl o něm ani stát. Tuto skutečnost podle stěžovatele nelze klást k tíži jejím potomkům, a to zvláště tehdy, pokud tato skutečnost zůstala po tři roky skryta i těm nejkompetentnějším orgánům a byla oznámena až v rozhodnutí odvolacího správního orgánu. Stěžovatel má také za to, že rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jsou nedostatečně odůvodněna, neboť tyto soudy sice zvolily určitý výklad práva a na jeho základě své rozhodnutí zdůvodnily, nicméně nevysvětlily již, proč nezvolily výklad jiný, stěžovatelem předkládaný. 8. Zadruhé se pak stěžovatel domnívá, že Nejvyšší správní soud se měl zabývat jeho nám