I.ÚS 2517/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2517/11 ze dne 5. 3. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky STK Vyškov, s. r. o., se sídlem Olomoucká 744/45, 682 01 Vyškov, IČ: 63480891, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem se sídlem Sartoriova 60/12, 169 00 Praha 6 - Břevnov, o ústavní stížnosti proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 9 As 30/2009-163, a ze dne 12. 5. 2011, č. j. 9 As 98/2010-241, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010, č. j. 6 A 97/2010-182, proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR, odboru schvalování vozidel a předpisů, ze dne 12. 5. 2004, č. j. 32/2004-150-STK3/7, a proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy, ze dne 19. 1. 2004, č. j. JMK 35103/2003 OD/Di, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 7. 2010, č. j. 6 A 97/2010-182, zamítl pro nedůvodnost správní žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva dopravy ČR, odboru schvalování vozidel a předpisů (dále jen "žalovaný"), ze dne 12. 5. 2004, č. j. 32/2004-150-STK3/7, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy (dále jen "KÚ JMK"), ze dne 19. 1. 2004, č. j. JMK 35103/2003 OD/Di, o odnětí oprávnění k provozování stanice technické kontroly podle § 59 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 56/2001 Sb."). Stěžovatelka dle uvedeného rozhodnutí KÚ JMK závažným způsobem porušila povinnosti stanovené v § 47 a § 48 citovaného zákona tím, že vykazovala provedení technických prohlídek vozidel, aniž by tato vozidla byla k technické prohlídce skutečně přistavena. Městský soud uvedl, že výrok napadeného rozhodnutí žalovaného, resp. jemu předcházejícího rozhodnutí KÚ JMK, je jednoznačný a splňuje požadované náležitosti podle § 47 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů. Důvodem odnětí oprávnění k provozování stanice technické kontroly bylo zjištění, že technické kontroly předmětných vozidel byly provedeny, aniž by byla vozidla přistavena, čímž došlo k porušení všech povinností, které stěžovatelce ukládaly §§ 47 a 48 zákona č. 56/2001 Sb.; uvedená ustanovení (stejně jako § 59 odst. 1 citovaného zákona) jsou ve výroku rozhodnutí KU JMK obsažena a dle městského soudu by bylo nadbytečné všechny tyto povinnosti ve výroku výslovně zmiňovat. Za nedůvodnou městský soud shledal námitku stěžovatelky, dle které povinnost přistavení vozidel k technické prohlídce vozidla ze zákona č. 56/2001 Sb. nevyplývá; lze sice souhlasit s tím, že citovaný zákon přímo nestanoví povinnost vozidla do stanice technické kontroly přistavovat, avšak logickým výkladem nelze než konstatovat, že aby mohla být kontrola provedena, musí být vozidlo ke kontrole přistaveno, což ostatně vyplývá i z prováděcích předpisů (konkrétně vyhlášky č. 302/2001 Sb., o technických prohlídkách a měření emisí vozidel). Městský soud zdůraznil (s odkazem na dikci ustanovení § 59 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb.), že k odnětí oprávnění k provozování stanice technické kontroly je třeba závažné, nikoli opakované porušení povinností stanovených uvedeným zákonem; nepřistavením vozidel k technické prohlídce došlo k závažnému porušení povinností stěžovatelky a toto porušení nebylo možné zhojit ani prostřednictvím opakované technické prohlídky ve smyslu § 82 odst. 4 citovaného zákona. V této souvislosti soud navíc poukázal na to, že v souzené věci nejde o překontrolování hodnot technické prohlídky, ale podstatou věci je to, zda kontrolovaná vozidla byla fyzicky přítomna své kontrole v areálu stanice technické kontroly provozované stěžovatelem. Městský soud konečně připomněl, že v téže věci již dvakrát rozhodoval, a to rozsudky ze dne 31. 3. 2005, č. j. 6 Ca 167/2004-64, a ze dne 31. 7. 2008, č. j. 6 Ca 27/2007-133; posléze uvedený rozsudek Nejvyšší správní soud kasační stížnosti žalovaného rozsudkem ze dne 18. 3. 2010, č. j. 9 As 30/2009-163, zrušil a věc Městskému soudu v Praze vrátil zpět k dalšímu řízení. Kasační soud vyslovil názor, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně jí uplatněného liberačního důvodu, dle kterého v den prohlídky vozidel nemohl být protokol o jejich prohlídce vyhotoven z důvodu výpadku počítačové sítě; neuvedla totiž věrohodnou skutkovou verzi případu, která by byla způsobilá stát se předmětem dalšího dokazování a případně vyvrátit správnost zjištění učiněného správními orgány obou stupňů. Za této situace pak nebylo nutné provádět další důkazy spočívající v ověření, zda vozidla, u nichž stěžovatel vykázal provedení technické prohlídky dne 4. 12. 2003, nebyla kontrolována v jiný den, konkrétně den předcházející, tj. 3. 12. 2003. Tímto právním názorem Nejvyššího správního soudu byl městský soud vázán, a proto vyhodnotil jako nedůvodnou námitku stěžovatelky, dle které bylo napadené rozhodnutí vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Pro úplnost navíc odkázal na protokol o kontrole, kterým bylo jednoznačně prokázáno, že u předmětných vozidel dne 4. 12. 2003 technická kontrola provedena nebyla, neboť tato se v areálu stanice technické kontroly vůbec nenacházela. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 5. 2011, č. j. 9 As 98/2010-241, kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010, č. j. 6 A 97/2010-182, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Kasační stížnost totiž shledal částečně přípustnou, leč nedůvodnou. Uvedl, že stěžovatelčiny úvahy v kasační stížnosti jsou pouze polemikou s jeho již jednou vysloveným právním názorem (v napadeném rozsudku ze dne 18. 3. 2010, č. j. 9 As 30/2009-163), podle něhož účast na daném správním řízení nebyla stěžovatelce nijak znemožněna. Naopak, bylo pouze a jenom na ní, jakým způsobem a kdy podá k nastalé situaci autentické vysvětlení, jež by bylo možno považovat za věrohodné; k tomu však nedošlo a posléze nabízené vysvětlení stěžovatelky bylo vyhodnoceno jako nevěrohodné, což bylo podrobně popsáno v citovaném zrušujícím rozsudku. V této části proto kasační soud vyhodnotil kasační stížnost jako nepřípustnou. Nejvyšší správní soud dále zdůraznil, že jádrem sporu jsou důsledky výkonu státního odborného dozoru, konkrétně dodržování podmínek provádění pravidelných technických prohlídek vozidla (jako strukturovaného procesu); přistavení vozidla je pak (z povahy věci) základním (primárním) předpokladem řádného provedení jeho technické prohlídky a požadovaných zjištění při ní. Tyto skutečnosti jsou předmětem souhrnné úpravy v ustanoveních § 47 a § 48 zákon č. 56/2001 Sb. Proto, pokud správní orgán ve svém rozhodnutí odkázal na porušení těchto ustanovení, vyčerpal tím nepochybně podstatu postupu stěžovatelky, která nebyla zbavena možnosti se účinně bránit a zpochybnit naplnění podmínek k odnětí oprávnění k provozování stanice technické kontroly. Ostatně učinila tak již ve svém odvolání, jakož i v správní žalobě, kde s výrokem rozhodnutí správního orgánu nesouhlasí a polemizuje podrobně s důvody, o které se výrok opírá. Stěžovatelčina námitka napadající nejasnost či vágnost výroku rozhodnutí správního orgánu je proto nedůvodná, neboť stěžovatelce bylo od počátku jasné co, je jí kladeno za vinu a za co jí byla odňata licence. Jednalo se o vykázání provedení technické prohlídky vozidel bez jejich přistavení do stanice technické kontroly, čímž nepochybně došlo k porušení všech povinností stěžovatele vážících se k technické prohlídce jako takové a k jejímu provádění upravenému v §§ 47 a 48 citovaného zákona. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že se nejednalo o porušení jedné marginální či administrativní povinnosti, ale o závažné porušení povinností stanovených zákonem č. 56/2001 Sb. Nelze proto akceptovat ani námitku stěžovatelky, že se u ní nejednalo o opakované porušení právních povinností a že odnětí oprávnění k provozování stanice technické kontroly představuje likvidační opatření. V daném případě se jedná o právní úpravy chránící životy a zdraví všech účastníků silničního provozu. II. Stěžovatelka se domáhala zrušení výše označených správních rozhodnutí a rozsudků, neboť se jimi cítí zkrácena na svých právech, zakotvených čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a odst. 4 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 a v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Připomněla skutkový stav a dosavadní průběh řízení a uvedla, že otázka skutkového stavu nebyla v průběhu všech říze