I.ÚS 2519/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2519/15 ze dne 16. 9. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Matějného, zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bolzanova 5, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 28/2015-21 ze dne 26. března 2015 a č. j. 7 As 118/2015-18 ze dne 11. června 2015, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se v řízení před Krajským soudem v Ostravě domáhal správní žalobou zrušení rozhodnutí Magistrátu města Havířova o zákazu shromáždění podle § 10 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. a) zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím. Stěžovatel v tomto řízení požádal o osvobození od soudních poplatků. Krajský soud stěžovateli nevyhověl a od soudního poplatku jej neosvobodil mimo jiné i z toho důvodu, že se stěžovatel věnuje svolávání shromáždění ve svém volném čase a měl tomu tedy přizpůsobit své majetkové poměry. Toto rozhodnutí krajského soudu zrušil Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti stěžovatele s tím, že výkon a ochrana práva shromažďovacího nejsou souměřitelné s běžnými volnočasovými aktivitami. Krajský soud v dalším řízení stěžovateli osvobození opět nepřiznal, neboť stěžovatel podle jeho mínění nedostatečně vyplnil prohlášení o svých majetkových poměrech a neosvědčil tak dostatečně, z čeho hradí své základní životní potřeby. I toto rozhodnutí Nejvyšší správní soud zrušil na základě kasační stížnosti stěžovatele, neboť dospěl k závěru, že krajský soud měl stěžovatele nejdříve vyzvat k upřesnění informací, pokud měl o jeho majetkových poměrech pochybnosti. 2. Krajsky´ soud tak stěžovatele v dalším řízení vyzval k tomu, aby sdělil výši a zdroj svého čistého příjmu, informace o osobách žijících s ním ve společné domácnosti a osobách, na které je odkázán výživou, o jejich příjmech. Dále měl stěžovatel sdělit, proč nedosahuje žádného příjmu, a svá tvrzeni´ náležitě osvědčit. Na tuto výzvu stěžovatel soudu sdělil, že ji považuje za šikanózní a z toho důvodu na většinu otázek nebude reagovat. Krajskému soudu však mimo jiné sdělil, že domácnost sdílí s družkou, z jejíchž prostředků oba hradí své životní potřeby. Soud následně stěžovatele vyzval, aby doložil výši měsíčního příjmu družky. To stěžovatel odmítl s tím, že výzvu nepovažoval za důvodnou. Podle svého sdělení neměl jak požadované informace získat, nehledě na skutečnost, že poplatková povinnost stíhá jeho, ne družku. Na základě takto získaných podkladů krajský soud stěžovateli osvobození od soudního poplatku opět nepřiznal, neboť neměl dostatek údajů o jeho majetkových poměrech. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl kasační stížností. Nejvyšší správní soud kasační stížnost výše uvedeným rozsudkem č. j. 10 As 28/2015 21 zamítl. Dospěl totiž k závěru, že lze hodnotit majetkové poměry stěžovatele z hlediska souhrnu příjmů osob žijících ve společné domácnosti. Tím spíše to platí v případě, kdy stěžovatel společné hospodaření sám potvrdil. Bylo tak na stěžovateli, aby své majetkové poměry řádně osvědčil, pokud chtěl být od soudního poplatku osvobozen. 3. Krajský soud následně stěžovatele vyzval, aby soudní poplatek zaplatil ve lhůtě tří dnů. Lhůtu považoval za přiměřenou s ohledem dobu, která uplynula od podání žaloby, a zejména s ohledem na krátkou lhůtu tří dnů, kterou § 11 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím stanoví pro rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že stěžovatel soudní poplatek ve lhůtě nezaplatil, krajský soud řízení zastavil. Proti usnesení o zastavení řízení stěžovatel podal kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud výše uvedeným rozsudkem č. j. 7 As 118/2015-18 zamítl. Dospěl totiž k závěru, že stěžovatel byl k zaplacení řádně vyzván, byl poučen o následku neuposlechnutí výzvy, a přes tyto skutečnosti ve stanovené lhůtě nezaplatil. Stanovenou lhůtu Nejvyšší správní soud nepovažoval v projednávané věci za nepřiměřeně krátkou, neboť odpovídala výši soudního poplatku, který je splatný již s podáním žaloby, a stěžovatel mohl soudní poplatek zaplatit od 20. 4. 2015, kdy byla zástupci stěžovatele doručena výzva, až do 28. 4. 2015, kdy usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci. 4. Stěžovatel brojil ústavní stížností proti výše uvedeným rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 28/2015-21 a č. j. 7 As 118/2015-18, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) a zprostředkovaně i práva shromažďovacího (čl. 19 Listiny základních práv a svobod). 5. Stěžovatel zpochybnil především rozhodování o osvobození od soudního poplatku, tedy rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 28/2015-21 a jemu předcházející rozhodnutí. Dle jeho mínění Nejvyšší správní soud pominul část jeho argumentace a svým rozhodnutím se odchýlil od právního názoru vysloveného v předchozích dvou rozsudcích Nejvyššího správního soudu v téže věci, aniž by věc předložil rozšířenému senátu podle § 17 odst. 1 soudního řádu správního. Dále stěžovatel považoval za protiústavní rozsah požadovaných informací o jeho majetkových poměrech, zejména pak o majetkových poměrech jeho družky, které pro posouzení věci nebyly vůbec významné. Celkový postup krajského soudu stěžovatel označil za šikanózní, což Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím umožnil. Ve vztahu k rozsudku č. j. 7 As 118/2015-18 stěžovatel uvedl, že se soud nijak nevypořádal s uplatněnými stížními body. Závěrem své stížnosti stěžovatel poukázal na to, že je nepochopitelné, že se správní soudy ještě v roce 2015 zabývají otázkou zákonnosti zákazu shromáždění z roku 2013. V tomto ohledu stěžovatel považoval soudní ochranu za nedostatečnou, neboť rozhodnutí ve věci bude opožděné bez ohledu na svůj obsah. 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a byl zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 118/2015-18 byla ústavní stížnost podána včas a stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto proti tomuto rozsudku přípustná. Přípustnost a včasnost ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 28/2015-21 stěžovatel nijak neodůvodnil, z obsahu ústavní stížnosti však plyne, že splnění těchto požadavků dovozuje ze skutečnosti, že tento rozsudek věcně a časově předcházel usnesení krajského soudu o zastavení řízení a rozsudku č. j. 7 As 118/2015-18. Tato dvě rozhodnutí jsou tedy důsledkem rozsudku č. j. 10 As 28/2015-21 a stěžovatel napadl teprve je, neboť to považoval za správný postup z hlediska minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů. 7. Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita (k principu subsidiarity ústavní stížnosti viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 692/14 ze dne 23. 4. 2014). Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Toto pravidlo interpretuje ustálená judikatura Ústavního soudu tak, že "ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím" [např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)]. Na straně druhé judikatura pravidlo nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesením procesní povahy neabsolutizuje a připouští z něj výjimky. K jejich povaze se tentýž nález vyslovil tak, že "výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo". 8. Z dosavadní judikatury je zřejmé, že rozhodnutí o opravném prostředku proti rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků považuje Ústavní soud za rozhodnutí samostatně napadnutelné ústavní stížnosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2381/10 ze dne 1. 12. 2010 (N 241/59 SbNU 459), usnesení sp. zn. IV. ÚS 1423/13 ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 2374/13 ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 1628/14 ze dne 7. 8. 2014]. Důvody pro osvobození od soudního poplatku totiž obecný soud posuzuje jen v relativně samostatném a uzavřeném v řízení o žádosti o osvobození od soudního poplatku. V případě, že soud účastníka řízení neosvobodí, je účastník řízení povinen soudní poplatek zaplatit. Pokud tak neučiní, soud řízení zastaví. Rozhodnutí o zastavení řízení je následně přezkoumatelné pouze z hlediska toho, zda byly splněny podmínky pro jeh