I.ÚS 2563/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2563/23 ze dne 24. 7. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Böhma, MBA, zastoupeného Mgr. Kristinou Formánkovou, advokátkou sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 382/2023-315 ze dne 27. 6. 2023, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 6/2022-281 ze dne 13. 9. 2022 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 36 C 331/2020-219 ze dne 8. 9. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Ing. Jitky Böhmové, zastoupené Mgr. Veronikou Klimtovou, advokátkou sídlem Bezručova 335/33, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje 1. Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu Plzeň-město ("nalézací soud") domáhal proti vedlejší účastnici (bývalé manželce) zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o půjčce ze dne 20. 5. 2011. Nalézací soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena ústní dohoda, podle níž darováním podílu o velikosti 1/2 na nemovitostech v katastrálním území Opálka stěžovateli ze strany vedlejší účastnice bude vyrovnán (splněn) její dluh vůči stěžovateli z titulu půjček v celkové výši 540 000 Kč (včetně žalované částky). Bylo by proto podle nalézacího soudu v rozporu s dobrými mravy, aby se za této situace stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici vrácení poskytnutých plnění z půjček. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby bylo podle nalézacího soudu to, že právní jednání účastníků lze posoudit jako dohodu, podle níž závazek co do částky 260 000 Kč zaniká převedením podílu na nemovitostech na stěžovatele. 2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II), neboť podle něj dospěl nalézací soud ke správným skutkovým zjištěním. Na rozdíl od nalézacího soudu neshledal platnou dohodu mezi účastníky o vyrovnání dluhu stěžovatelky darováním podílu k nemovitostem, ztotožnil se však s nalézacím soudem v tom, že požadavek stěžovatele na vrácení půjčených 300 000 Kč je v rozporu s dobrými mravy. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). II. Argumentace stěžovatele 3. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 4. Stěžovatel namítá, že nalézací i odvolací soud postupovaly nesprávně, když dospěly k závěru o existenci dohody účastníků o započtení dluhu vedlejší účastnice oproti daru 1/2 nemovitostí v Opálce. V řízení nebyly provedeny stěžovatelem navržené důkazy a provedené důkazy byly nesprávně vyhodnoceny. Soudy se nevypořádaly s tím, že vedlejší účastnice o několik let později odvolala poskytnutý dar a následně i podala žalobu o určení vlastnického práva k darovanému podílu na nemovitostech. Existenci dohody si vedlejší účastnice podle stěžovatele patrně vymyslela až poté, co nebyla úspěšná s odvoláním daru. Svědecké výpovědi o existenci dohody jsou nevěrohodné, svědci u žádného jednání účastníků nebyli přítomni. 5. Nalézací soud neprovedl pro nadbytečnost důkazní návrhy stěžovatele směřující k objasnění okolností ohledně odvolání daru nemovitostí vedlejší účastnicí a jeho reálné hodnoty. Odvolací soud neprovedení důkazů aproboval, aniž by odůvodnil, jak se vypořádal s odvolacími námitkami; paušální konstatování o správnosti skutkových zjištění je nedostačující. Stěžovatel za účelem prokázání svého tvrzení, že žádná dohoda o existenci zániku závazku vedlejší účastnice vrátit stěžovateli půjčku nebyla uzavřena, předložil záznam a přepis telefonického rozhovoru mezi svědkem Valentou a svou matkou. Odvolacím soudem uváděné důvody pro neprovedení tohoto důkazy jsou rozporné. Uvedl-li odvolací soud, že z přepisu záznamu určité skutečnosti nevyplývají, hodnotí tím důkaz, aniž by jej provedl. Obdobně závěr, že nelze ověřit autenticitu záznamu, je závěrem o nevěrohodnosti jeho obsahu. S ohledem na zákonnou licenci podle § 88 odst. 1 občanského zákoníku nemůže obstát ani paušalizující závěr, že provedení důkazu je nepřípustné z důvodu ochrany soukromí a osobnosti svědka Valenty; jde proto o tzv. opomenutý důkaz. 6. Dále stěžovatel nesouhlasí s aplikací korektivu dobrých mravů, neboť pro to nebyly splněny podmínky, což blíže rozebírá - především rozpor s dobrými mravy nebyl podložen důkladnými skutkovými zjištěními. Nešlo ani o zneužití práva, neboť jednání nebylo vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníkovi újmu. Konečně stěžovatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu byl překvapivý. Stěžovatel primárně brojil proti vnitřní rozpornosti odůvodnění nalézacího soudu spočívající v tom, že zanikl-li závazek vedlejší účastnice dohodou, nemohl být požadavek stěžovatele rozporný s dobrými mravy. Odvolací soud ovšem zaujal jiný právní názor. Za vadu řízení považuje stěžovatel také, že odvolací soud neopakoval důkazy provedené nalézacím soudem pouze z toho důvodu, že to nenavrhl. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Vyjádření k ústavní stížnosti 8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 9. Nalézací soud má za to, že neporušil žádná ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele. Jeho námitky směřují zejména do zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, k čemuž nalézací soud odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. 10. Odvolací soud nepovažuje tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces za správné. Neprovedení důkazu záznamem telefonického hovoru odvolací soud řádně odůvodnil především jeho nadbytečností, jakož i jeho nepřípustností z důvodu ochrany soukromí a osobnosti svědka Valenty. Přepis obsahu záznamu telefonátu byl jen tvrzením stěžovatele o skutečnostech, které mají být z navrženého důkazu zjištěny, z povahy věci tedy přepis záznamu ani nemohl být proveden k důkazu. Hodnotil-li odvolací soud obsah přepisu záznamu, nehodnotil důkaz, který neprovedl, nýbrž hodnotil tvrzení stěžovatele, z nichž vyplynula nadbytečnost jím navrženého důkazu, neboť tímto důkazem měly být prokázány pouze nepodstatné rozpory ve výpovědi svědka, jež nemohly zpochybnit jeho věrohodnost. Za této situace by bylo nadbytečné, nepřiměřené a náročné časově, finančně i technicky provádět další dokazování k prokazování autenticity záznamu telefonátu. Ve zbytku odkazuje odvolací soud na odůvodnění svého rozsudku a obsah spisu. 11. Nejvyšší soud se vyjádřil k jednotlivým námitkám s ústavněprávní relevancí. Zamítnutí jednotlivých důkazních návrhů soudy nižších stupňů řádně odůvodnily. Úvaha odvolacího soudu o rozporu výkonu práva stěžovatele s dobrými mravy byla jasně vysvětlena, podložena důkladnými skutkovými zjištěními a nebyla zjevně nepřiměřená. Právní posouzení muselo být stěžovateli známé dříve než při vynesení rozsudku odvolacího soudu, neboť je učinil již nalézací soud. Nejvyšší soud navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. 12. Podle vedlejší účastnice stěžovatel "podsouvá" Ústavnímu soudu, že závěr o uzavření ústní dohody o vypořádání půjček formou darování podílu na nemovitostech učinily soudy primárně na základě výpovědi svědků, kteří měli informace pouze od vedlejší účastnice, avšak svědci vypovídali rovněž o okolnostech, kterým byli sami přítomni. Soudy se řádně vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele. Záznam hovoru byl navíc pořízen před výslechem svědka Valenty, a tedy jej měl stěžovatel navrhnout dříve, než bylo řízení zkoncentrováno; o existenci nahrávky už tehdy stěžovatel věděl. Závěr o rozpornosti jednání stěžovatele s dobrými mravy byl podložen důkladnými konkrétními zjištěními. Vedlejší účastnice navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, popř. odmítnuta. 13. Stěžovatel v replice reaguje na jednotlivá vyjádření. Prokázání nevěrohodnosti svědka Valenty není nepodstatná skutečnost, ale u svědecké výpovědi zásadní atribut. Z nahrávky svědka Valenty vyplývá, že lhal, vypovídal rozporně a nekonzistentně. Argumentují-li soudy, že darovací smlouva k nemovitostem byla uzavřena dva týdny před plánovaným