I.ÚS 2618/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2618/17 ze dne 24. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatelky D. H., zastoupené JUDr. MUDr. Janem Skácelem, advokátem, se sídlem Trojská 24/167, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 26 Co 126/2017- 184 ze dne 10. 5. 2017, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. H., zastoupeného JUDr. Markétou Novákovou, advokátkou, se sídlem Soběslavská 68, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2017, a doplněným dne 5. 9. 2017, se stěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 6, čl. 11, čl. 26, čl. 33 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze. 2. Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha - východ ze dne 22. 12. 2016, č. j. 19 C 107/2016-126, byla výrokem I. zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka (otce stěžovatelky) na zrušení vyživovací povinnosti ke stěžovatelce počínaje dnem 1. 6. 2013. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatelka sice k tomuto dni ukončila středoškolské studium vykonáním maturitní zkoušky, nelze však odůvodněně uzavřít, že by již od té doby byla schopna sama se živit. Stěžovatelka byla po dobu od 2. 9. 2013 do 18. 8. 2014 evidována jako nezaměstnaná na úřadu práce. V tomto období se zúčastnila neúspěšně několika pracovních pohovorů. Nebylo tvrzeno a ani prokázáno, že by jakkoli porušovala povinnosti stanovené jí úřadem práce. Poté od září 2014 byla přijata do řádného denního studia na vysoké škole UJAK v Praze, obor scénická a mediální studia. Ve studiu na této škole pokračuje řádně do současné doby, v době rozhodování soudu prvního stupně byla studentkou třetího ročníku. Z hlediska posouzení trvání vyživovací povinnosti otce stěžovatelky bylo dle soudu prvního stupně bez právního významu, že vystudovaný středoškolský obor (kosmetička) nenavazuje na obor nyní studovaný na vysoké škole. 3. Výrokem II. změnil soud prvního stupně rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 6. 2005, č. j. 19 P 62/2005-13, tak, že zvýšil vedlejšímu účastníku výživné pro stěžovatelku z částky 3 000 Kč měsíčně na částku 4 500 Kč měsíčně od 1. 9. 2014. Ve výroku III. uložil soud vedlejšímu účastníku zaplatit stěžovatelce nedoplatek na výživném ve výši 51 000 Kč. Ve výroku IV. zamítl vzájemný návrh stěžovatelky na zvýšení výživného co do částky 500 Kč měsíčně, počínaje 1. 9. 2014. Ve výroku V. uložil vedlejšímu účastníku zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 32 230 Kč. 4. O odvolání vedlejšího účastníka rozhodl odvolací soud rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností tak, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobě vedlejšího účastníka na zrušení vyživovací povinnosti ke stěžovatelce od 1. 6. 2013 vyhověl a tuto k uvedenému dni zrušil [výrok I. a)]. Ve výroku II. a III. vzájemný návrh stěžovatelky na zvýšení výživného, včetně určení nedoplatku na výživném zamítl [výrok I. b)]. Stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 44 286 Kč a před soudem odvolacím částku 12 100 Kč (výrok II). 5. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud uvedl, že stěžovatelka složením maturitní zkoušky v květnu 2013 ve studijním oboru kosmetické služby, a vzhledem k tomu, že v návaznosti na to neabsolvovala žádné přijímací řízení na vyšší stupeň školy, stala se od té doby dítětem, které je schopno samo se živit. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka bydlí v dosahu hlavního města Prahy, bylo dle názoru odvolacího soudu v možnostech stěžovatelky opatřit si bezprostředně po ukončení střední školy zaměstnání, byť mimo vystudovaný obor, zajišťující dostatečný příjem k uspokojování svých základních životních potřeb. Vyživovací povinnost otce vůči stěžovatelce proto složením maturitní zkoušky zanikla. Pokud jde o případné obnovení vyživovací povinnosti, bylo lze v daném případě dle odvolacího soudu považovat pokračování studia po jednom roce za pokračování ve vzdělávání v době ještě přiměřené, jestliže se jedná o nejkratší možnou dobu mezi neúspěšným pokusem o přijetí na školu a nejbližším možným termínem přijetí. Stěžovatelka však neprokázala, že by se během této doby soustavně a cílevědomě připravovala na přijímací řízení na určitý typ školy. Prokázala pouze, že navštěvovala výstavy, případně studovala anglický jazyk. Jinou konkrétní prokazatelnou přípravu v podobě navštěvování přípravných kurzů na přijímací řízení na DAMU a FAMU pro zamýšlené studium v oboru uměleckého maskérství a kostymérství ani netvrdila. O obnovení vyživovací povinnosti otce vůči stěžovatelce v souvislosti s jejím přijetím na UJAK Praha, obor Scénická a mediální studia, by bylo možno uvažovat pouze v případě, kdyby bylo možno toto studium považovat za takové, které svým obsahem navazuje na její dosavadní vzdělání a rozvíjí ho. Tuto souvislost mezi dosavadním dosaženým vzděláním stěžovatelky a studiem na soukromé vysoké škole dle názoru odvolacího soudu nebylo lze vysledovat. Podmínky pro případné obnovení vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce tak nebyly dle odvolacího soudu splněny. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když tyto uložil s ohledem na úspěšnost vedlejšího účastníka k náhradě stěžovatelce. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s jejím právem na život, když odvolací soud se vůbec nezabýval jejím zdravotním stavem. Rozhodnutí, že zletilé dítě, které není hned napoprvé přijato ke studiu na první vysokou školu má prostě životní smůlu a musí se samostatně živit, a to v tom oboru, které vystudovalo na střední škole, protože rodičům zanikla jejich vyživovací povinnosti vůči takovému dítěti, považuje stěžovatelka v rozporu s přirozeným právem člověka brát se o vlastní štěstí, s právem na svůj vlastní plnohodnotný život dle svých možností a schopností a zejména s právem na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu. 7. Krajský soud měl dle stěžovatelky porušit její právo vlastnit majetek, když zcela popřel její legitimní očekávání, že nabytá plnění na výživném byla jí nabyta právoplatně. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud opomenul zabývat se tím, zda ve smyslu § 150 o. s. ř. neexistují důvody hodné zvláštního zřetele odůvodňující nepřiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníku (v celkové částce 56 386 Kč). Má za to, že v dané věci takové důvody existovaly, neboť stěžovatelka svým chováním nezavdala příčinu k podání návrhu na zrušení výživného, je nemajetná a nemá žádný příjem, když po dobu jejího prezenčního studia na vysoké škole nebylo objektivně v jejích možnostech dosahovat pravidelných příjmů. Tím mělo dojít k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Výrok ohledně nákladů řízení považuje stěžovatelka rovněž za rozporný s dobrými mravy, jestliže si stěžovatelka dovolila otci v řízení před soudem prvního stupně svým vzájemným návrhem oponovat. Odvolacím soudem měla být potrestána neaplikací § 150 o. s. ř. za to, že nepřistoupila na návrh otce a odvolacího soudu na smír, když neakceptovala otcem nabízené dobrovolné plnění v částce 2000 Kč. 8. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka rovněž v tom, že odvolací soud se nezabýval tím, jaké jsou její studijní výsledky na jí studované vysoké škole. Stěžovatelka poukazuje na to, že na vysokou školu řádně dochází a plní své studijní povinnosti. Konstatuje, že v řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím bylo prokázáno, že nedisponuje bez vlastního zavinění žádným vlastním příjmem, který by postačoval na pokrytí všech jejích potřeb, a to proto, že v době evidence práce jí pro nesplnění zákonných podmínek nebyla přiznána hmotná podpora v nezaměstnanosti a ani jí nabídnuté pobídky ze strany úřadu práce nemohly na straně stěžovatelky vést k získání tohoto vlastního příjmu. 9. Stěžovatelka připouští, že se jí nepodařilo dostat na uměleckou vysokou školu hned po složení maturitní zkoušky ve školním roce 2013/2014, a že tedy po tuto dobu byla v evidenci na úřadu práce, kdy se mj. i připravovala na přijímací řízení na jí vysněnou uměleckou školu, na kterou byla přijata hned ve školním roce následujícím. Jednoroční prodlevu nepovažuje za zneužití institutu vyživovací povinnosti. 10. Stěžovatelka považuje za "absurdní a nesmyslný" závěr krajského soudu při rozhodování o