I.ÚS 2619/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2619/19 ze dne 7. 1. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti 1/ L. W., právně zastoupené D. W., advokátem a 2/ D. W., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2019 č. j. 32 Co 205/2018-1098, rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 1. 2018 č. j. 12 P 119/2010-945, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2019 č. j. 32 Co 115/2019-32 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 2. 2019 č. j. 12 P 119/2010-10, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění : I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Ústavnímu soudu byla dne 9. 8. 2019 doručena ústavní stížnost, ve které stěžovatelé podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelů byla napadenými rozhodnutími porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo, abych jejich věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jejich přítomnosti, a aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na to, aby státní orgány ukládaly povinnosti toliko na základě zákona, jak plyne z čl. 4 odst. 1 Listiny, a aby při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřily jejich podstatu a smysl, jak plyne z čl. 4 odst. 4 Listiny. Dále stěžovatelé namítali, že v řízeních předcházejících vydání rozhodnutí obecných soudů, která v ústavní stížnosti napadají, došlo k porušení zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces garantovaný čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 18. 1. 2018 č. j. 12 P 119/2010-945 k návrhu matky nezletilého D. B., syna rodičů T. B. a V. B., na svěření nezletilého do péče Z. V. a návrhu Z. V. na svěření nezletilého do její pěstounské péče, zrušil pěstounskou péči stěžovatelů, nařízenou rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 5. 2014 č. j. 12 P 119/2010-243 (výrok I.), návrh matky na svěření nezletilého do péče Z. V. zamítl (výrok II.), nezletilého svěřil do pěstounské péče Z. V. (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a státu nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV. a V.). 3. K odvolání podanému stěžovateli proti výrokům I. a III. rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 5. 2019 č. j. 32 Co 205/2018-1098 napadený rozsudek ve výrocích I., III. IV. a V. potvrdil. 4. Usnesením ze dne ze dne 21. 2. 2019 č. j. 12 P 119/2010-10 Okresní soud Praha-západ návrh stěžovatelů na zrušení předběžného opatření, a to uložení povinnosti paní Z. V., aby odevzdala nezletilého stěžovatelům, zamítl (výrok I.) a také návrh stěžovatelů na zrušení předběžného opatření Okresního soudu Praha-západ ze dne 11. 8. 2016 č. j. 12 P 119/2010-393 zamítl (výrok II.). 5. Stěžovatelé proti usnesení soudu prvního stupně podali odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 5. 2019 č. j. 32 Co 115/2019-32 napadené usnesení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že napadená rozhodnutí nejsou v souladu s ústavním pořádkem a právním řádem České republiky. Podle jejich názoru obecné soudy rozhodly rozsudkem, aniž by byly splněny podmínky řízení a aniž by rozhodnutí, ač bylo učiněno na základě návrhu, bylo vydáno v řízení zahájeném řádným návrhem podaným k němu oprávněnou osobou. Dále stěžovatelé namítali, že bylo rozhodnuto v rozporu s nejlepším zájmem dítěte, neboť nezletilý byl z péče stěžovatelů předán do výchovy a péče v prostředí stejnopohlavního páru osob sdílejících společnou domácnost, z něhož jedna osoba nebyla naprosto žádným způsobem prověřena, znalecky či odborně prozkoumána ohledně jejího duševního a tělesného stavu, výchovných schopností a vlivu, přičemž dítě bylo předáno do péče jiné (cizí) osoby předběžným opatřením výlučně na základě vyšetření dítěte znalcem pro dospělé osoby (bez dětského psychologa jakožto soudního znalce), když poté předběžné opatření trvalo po dobu 2 let a deseti měsíců. 8. Stěžovatelé tvrdili, že obecné soudy rozhodly nesprávně, nezjistily řádně skutkový stav a že žádné z napadených rozhodnutí neobsahuje v části rozhodné pro posouzení předmětné věci dostatečné odůvodnění, resp. ohledně většiny námitek stěžovatelů chybí uvedení důvodů, proč je soudy považovaly za nedůvodné, resp. nesprávné. Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na judikaturu Ústavního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska pravomoci dané mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k namítanému porušení základních práv stěžovatelů v posuzované věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně souladný průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost. 12. Ústavní soud rovněž ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadné použití podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. 13. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí obecných soudů přezkoumal, nicméně žádné pochybení, jež by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah, nezjistil. 14. Pěstounství jakožto institut náhradní rodinné péče je ve smyslu § 958 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, subsidiární k péči rodičů, jedná se o péči dočasnou, byť třeba i dlouhodobou. Účelem pěstounské péče není přijetí cizího dítěte za své tak, jak je tomu v případě osvojení, kdy dochází ke změně statusu dítěte (srov. důvodová zpráva k občanskému zákoníku). Pěstounská péče nepřináší ztrátu práv a povinností rodičů vyplývajících z jejich rodičovské odpovědnosti (srov. § 960 odst. 1 občanského zákoníku). Z ustanovení § 966 odst. 2 věta první a druhá občanského zákoníku vyplývá, že pěstoun při výchově dítěte vykonává přiměřeně povinnosti a práva rodičů. Je povinen a oprávněn rozhodovat jen o běžných záležitostech dítěte, v těchto záležitostech dítě zastupovat a spravovat jeho jmění. 15. Ústavní soud zohlednil, že stěžovatelé v ústavní stížnosti předestřené námitky uplatnili již v řízení před obecnými soudy, proto se zaměřil na to, zda se jimi soudy zabývaly, a náležitě se s nimi vypořádaly. 16. Okresní soud Praha-západ v rozsudku ze dne 18. 1. 2018 č. j. 12 P 119/2010-945, kterým byla zrušena pěstounská péče nezletilého stěžovateli, a nezletilý byl svěřen do pěstounské péč