I.ÚS 2631/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2631/08 ze dne 4. 12. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele T. C. N., zastoupeného JUDr. Ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem se sídlem Na Višňovce 1/1044, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2007, č. j. 7 Ca 231/2006-29, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.7 . 2008, č. j. 8 Afs 69/2007-62, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označené rozsudky, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“). Konkrétně v ústavní stížnosti uvádí, že na výzvu správce daně podal nulové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2001; na jeho výzvu uvedl, že finanční prostředky vkládané na svůj soukromý devizový účet vedený u ČSOB a následně odeslané do zahraničí nebyly předmětem daně z příjmů fyzických osob, ale jednalo se o vrácení půjčky od stěžovatelova otce. Stěžovatel byl osobou nepodnikající. Zdanění finančních prostředků daní z příjmů fyzických osob, které si fyzická osoba uloží na svůj soukromý účet, nemá oporu v zákoně. Správce daně nepřípustně rozšířil důkazní břemeno stěžovatele, což je postup, který je v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. l Listiny. Správce daně stanovením takových povinností vlastně konstruoval povinnost stěžovatele k obecnému prokazování jeho majetkových poměrů a zdrojů jeho majetku, což je mimo rámec zákona o správě daní a poplatků. Jestliže pak správce daně následně vyměřil daň proto, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno - přičemž za základ daně považoval vklad peněz na osobní účet - porušil dle názoru stěžovatele i čl. 11 odst. 5 Listiny a nepřípustně mu odňal jeho vlastnické právo, které požívá ochrany podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, že stěžovatel v daňovém řízení neprokázal, že finanční prostředky odesílané z devizového účtu otci stěžovatele, jsou vrácením půjčky a že správce daně musel vycházet ze skutečnosti, že se jedná o příjem dosažený ve zdaňovacím období roku 2001. Stěžovatel v daňovém řízení poskytl důkazy, že si od svého otce finanční prostředky půjčil. Podle názoru stěžovatele vklady na osobních účtech u finančních ústavů nemohou být plošně považovány za zdanitelné příjmy majitele účtu v roce vkladu těchto prostředků na účet, a to z hlediska věcného i časového. Jestliže poplatník tvrdí, že nejde o zdanitelný příjem a své tvrzení dokládá důkazy, je nutné je řádně zhodnotit a vyvrátit jeho tvrzení; je nepřípustné požadovat prokazování majetkových a příjmových poměrů v rozsahu, který překračuje věcný a časový rámec stěžovatelových daňových povinností. Nemůže obstát ani závěr soudu, že pokud byly finanční prostředky na účet stěžovatele vloženy v r. 2001, byly z hlediska časového jeho zdanitelným příjmem jen za toto zdaňovací období. II. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu přiložených napadených rozhodnutí a z vyžádaného spisu, Finanční úřad v Praze Modřanech (správce daně) vyměřil stěžovateli rozhodnutím ze dne 29. 9. 2004, č. j. 117488/04/012911/7547, daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 5.595.444,- Kč. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu k odvolání stěžovatele rozhodnutí správce daně částečně změnilo rozhodnutím ze dne 14. 6. 2006, č. j. FŘ7526/11/06, aniž by ovšem tato změna měla vliv na daňovou povinnost a její výši. Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného finančního ředitelství žalobou u Městského soudu v Praze. Městský soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2007, sp. zn. 7 Ca 231/2006, žalobu zamítl. Stěžovatel brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností, avšak kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Podstata sporu se odvíjela od posouzení skutečnosti, zda stěžovatel unesl důkazní břemeno vyplývající z § 31 odst. 9 daňového řádu. Stěžovatel tvrdil, že předložil doklady o půjčce peněz, a že se jednalo se o jeho soukromé finanční prostředky vkládané na soukromý účet. Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel v postavení daňového subjektu – fyzické osoby, podal k výzvě správce daně daňové přiznání, o jehož obsahu měl správce daně pochybnosti, a proto zahájil vytýkací řízení (§ 43 daňového řádu). Správce daně je přitom oprávněn v souladu s § 1 odst. 2 daňového řádu činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění daňové povinnosti a byl oprávněn žádat, aby stěžovatel prokázal, že předmětné prostředky nejsou zdanitelným příjmem, který obdržel v průběhu zdaňovacího období. Jedná se o prokázání svého druhu negativní skutečnosti, která může být fakticky „prokázána pouze prokázáním“ komplementární pozitivní skutečnosti, jež existenci prokazované negativní skutečnosti vylučuje. Stěžovatel mohl svou důkazní povinnost splnit např. tím, že by doložil, že uvedenou částkou disponoval již koncem roku 2000, případně že se jednalo pouze o poskytnuté prostředky třetí osoby. Stěžovatel sice tvrdil, že šlo o prostředky poskytnuté třetí osobou – jeho otcem, žalovaný (stejně jako poté městský soud) však správně uzavřeli, že potvrzení o půjčkách sama o sobě neprokazují, že prostředky z půjček odpovídají těm, které stěžovatel vložil na svůj účet. Stěžovatel uvedl, že prostředky přivážel z Vietnamu do České republiky v hotovosti od roku 1998 do roku 2001. Tuto informaci co do výše jednotlivě dovážených prostředků ani co do bližšího časového údaje nijak blíže neupřesnil (Nejvyšší správní soud proto pouze obecně podotkl, že od 31. 7. 2000 podléhal dovoz vyšších částek hotovosti oznamovací povinnosti dle § 5 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů, ve znění účinném od 31. 7. 2000). Nabízejícím se důkazem tedy mohlo být např. prokázání dovozu půjčených prostředků do České republiky. Stěžovatel se ovšem vedle prokazování půjčky omezil již jen na obecné tvrzení, že peníze uložil v hotovosti na bezpečném místě. Nespornou skutečností je existence předmětné částky. Správce daně měl právo a dokonce i povinnost ověřit, zda tyto prostředky byly zdaněny (případně, zda jsou od daně osvobozeny). Stěžovatel na jeho výzvu „poskytl tvrzení“, které neprokázal. Za těchto okolností správce daně správně nepřistoupil na vysvětlení podané ohledně původu, a tím i zdanění peněžních prostředků stěžovatelem a hledal závěr odpovídající logickým principům. Vzhledem k tomu, že stěžovatel prokázal pouze minimální příjem ze zaměstnání ve společnosti, jejímž byl rovněž společníkem (KOBIS s. r. o.) „a jiný zdroj příjmů“ (s výjimkou neprokázaného tvrzení, že vkládané částky jsou prostředky získanými půjčkou), je dle Nejvyššího správního soudu zcela odpovídající úvaha správce daně, podle níž předmětné prostředky představují příjmy stěžovatele, které byl povinen zdanit. Jinak řečeno, správce daně neměl k dispozici informace, na základě kterých by mohl stanovit jiný zdroj peněžních prostředků stěžovatele. Nelze proto přisvědčit námitce stěžovatele, že správce daně vycházel ze zjištění o majetku, nikoliv příjmech. Úvaha správce daně přitom dle Nejvyššího správního soudu nepřekračuje meze zákona (§ 1 odst. 2, § 2 odst. 2, 3 zákona o správě daní a poplatků) ani logiky. III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm.d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákona o Ústavním soudu“]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není soudem nadřízeným obecným soudům a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. V obecnější rovině jde v dané věci o to, zda se správní orgány v procesu zjišťování a hodnocení skutečností rozhodných pro správné stanovení daně (§ 31 odst. 2 daňového řádu) - zde ohledně pořízení (existence) sporného hmotného majetku a možnosti jeho odpisů (§ 26 a násl. zákona o daních z příjmů) - nedopustily porušení zásad stanovených daňovým řádem pro provádění dokazování (§ 31, § 2 odst. 3 daňového řádu), zda se obecné soudy správním orgánům vytýkanými námitkami stěžovatelky v řízení o přezkoumá