I.ÚS 2643/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2643/13 ze dne 12. 9. 2014 N 166/74 SbNU 433 Ke zbavení rodičovské zodpovědnosti otce nezletilých dětí, jimž zavraždil matku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida - ze dne 12. září 2014 sp. zn. I. ÚS 2643/13 ve věci ústavní stížnosti Jana K. (jedná se o pseudonym) zastoupeného Mgr. Václavem Bubeníkem, advokátem, se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 167/4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2013 č. j. 30 Cdo 1376/2012-373, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 70 Co 302/2011-345, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2010 č. j. 38 Nc 1402/2009-260, jímž byl stěžovatel zbaven své rodičovské zodpovědnosti k nezletilým dětem, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, Okresního soudu v Olomouci a nezletilých Zuzany K. a Petra K. (jedná se o pseudonymy), zastoupených opatrovníkem JUDr. Zdeňkem Kapitánem, Ph.D., ředitelem Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, jako vedlejších účastníků řízení. Výrok Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil shora citovaná rozhodnutí, neboť je toho názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Soudy podle jeho názoru navíc zasáhly i jeho právo na řádné soudní řízení, když v rozporu s čl. 90 Ústavy neposkytly ochranu jak jeho právům, tak i právům vedlejších účastníků řízení, k čemuž jsou v souladu s čl. 4 Ústavy povinny. V důvodech, pro které byl přijat napadený výrok, se soudy podle stěžovatele dopustily "vykročení z mezí interpretace jednoduchého práva", čímž byly porušeny základní zásady právního státu, upravené zejména v čl. 4 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy a též v čl. 17 Úmluvy. Procesním pochybením soudů prý "nedošlo k účinné možnosti, aby účastníci předchozích řízení mohli sdělit vhodným způsobem svůj názor na věc, přičemž toto právo je dáno dětem stěžovatele čl. 12 Úmluvy o právech dítěte". 2. Předmětné věci předcházelo, že stěžovatel, otec nezletilých vedlejších účastníků řízení, byl uznán rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. 1. 2010 sp. zn. 28 T 17/2009 ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2010 pod sp. zn. 6 To 17/2010 vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 trestního zákona, když dne 4. 6. 2009 v odpoledních hodinách v koupelně rodinného domu v N. v úmyslu usmrtit svoji manželku Alenu K. (jedná se o pseudonym) vystřelil na hlavu poškozené z nelegálně držené pistole s integrovaným tlumičem hluku a způsobil jí zástřel hlavy se vstřelem v zadní části levé spánkové krajiny; zranění poškozená na místě podlehla. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 roků a 6 měsíců nepodmíněně se zařazením pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, k trestu propadnutí věci (inkriminované pistole) a dále byl zavázán povinností nahradit poškozeným nezletilým Zuzaně K. a Petrovi K. škodu, každému ve výši 240 000 Kč, stejně jako dalším poškozeným (příbuzným oběti) ve výši dvakrát 240 000 Kč, resp. 175 000 Kč. 3. Soudní řízení, které vedlo k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, bylo zahájeno návrhem Okresního státního zastupitelství v Olomouci, které jednalo z podnětu Magistrátu města Olomouce jakožto opatrovníka nezletilých dětí. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. září 2010 č. j. 38 Nc 1402/2009-260 zbavil stěžovatele rodičovské zodpovědnosti k nezletilým Zuzaně a Petrovi K. Vzal za prokázané, že stěžovatel úmyslně usmrtil svoji manželku a matku nezletilých, čímž obě své děti nenávratně poškodil, a to i ve vztahu k jejich dalšímu psychickému vývoji. Neomluvitelně tak zasáhl do jejich práv chráněných jak zákony České republiky, tak i mezinárodními úmluvami, kterými je Česká republika vázána, zejména do práva dětí na péči ze strany obou rodičů. Spáchaným trestným činem tak zcela zásadním způsobem zneužil výkon své rodičovské zodpovědnosti, a soud proto přistoupil k rozhodnutí, kterým jej v souladu s § 44 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, této zodpovědnosti zbavil. 4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 2. listopadu 2011 č. j. 70 Co 302/2011-345 k odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal, přejal jeho skutkové závěry a rozhodnutí potvrdil jako správné, byť z poněkud jiných důvodů, když jako primární důvod pro zbavení rodičovské odpovědnosti stěžovatele uvedl skutečnost, že rodiče mají v souladu s § 32 zákona o rodině být svým osobním životem a chováním dětem příkladem. Vraždou matky nezletilých dětí se stěžovatel jako otec dopustil nejen obzvláště závažného a zavrženíhodného trestného činu, ale rovněž tímto amorálním jednáním zásadním způsobem porušil svoje povinnosti rodiče. S ohledem na intenzitu tohoto činu soud shledal zcela namístě přijatý zásah do rodičovské zodpovědnosti otce. 5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. května 2013 č. j. 30 Cdo 1376/2012-373 stěžovatelovo dovolání v dané věci zamítl. Uvedl přitom, že pro rozhodnutí v projednávané věci bylo významné vyřešení právní otázky, zda vraždu matky nezletilých dětí jejich otcem lze bez dalšího považovat za zneužití rodičovské zodpovědnosti či její závažné zanedbání. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, představoval napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud zdůraznil, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je nejtvrdším zásahem do vztahů mezi rodiči a dětmi a k jeho aplikaci musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině, a to, že rodič svoji rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon zneužívá anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. V případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak vysoký stupeň, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. Po podrobném zvážení všech právních i skutkových aspektů daného případu Nejvyšší soud uzavřel, že za zjištěných specifických okolností věci představuje protiprávní jednání otce i ve zprostředkované formě takové ohrožení duševního vývoje dítěte, které je třeba hodnotit jako zneužívání rodičovské zodpovědnosti, povinující soud k přijetí opatření, jímž otce rodičovské odpovědnosti zbavuje. Závěr odvolacího soudu o nezpůsobilosti otce být mravním vzorem dětí, normativně vyjádřený v ustanovení § 32 odst. 2 zákona o rodině, je dle dovolacího soudu správný potud, pokud přistupuje k odvolacím soudem nezpochybněnému závěru soudu prvního stupně o zneužití rodičovské zodpovědnosti otce ve formě ohrožení duševního vývoje dětí. Tato korekce však neměla podle Nejvyššího soudu žádný vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu. II. 6. Stěžovatel ve stížnosti zejména uvedl, že v řízení před soudy obou stupňů nebyly prakticky provedeny žádné odborné důkazy a nebyl vypracován žádný posudek, který by mohl sloužit jako podklad pro skutková zjištění o zdravotním a zejména psychickém stavu dětí tak, aby soud mohl ve věci postupovat objektivně, nezávisle a při šetření práv všech zúčastněných. Nebyly ani provedeny posudky z trestního řízení, ze kterých vyplýval jeho kladný vztah k dětem a snaha se o ně postarat s maximální péčí i po tragických událostech, které způsobil. 7. Soudy provedená interpretace jednoduchého práva byla podle něj příliš extenzivní a v rozporu s ústavními požadavky na vázanost soudu zákonem. Stěžovatel prý svoji rodičovskou zodpovědnost vůči nezletilým nikdy nezneužil, nezanedbal a vždy ji vykonával dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Vůči svým dětem se žádného negativního chování nedopustil a ani dopustit nechtěl; vražda jejich matky prý nebyla jednáním namířeným proti vlastním dětem. 8. V ústavněprávní rovině jde dle stěžovatele v dané věci o problém přiměřenosti prostředku a cíle, který je sledován. Zbavení jeho rodičovských práv prý rozhodně není v zájmu ochrany dítěte, v tomto podle něj není ani zřejmé, před čím by děti měly být chráněny a jak by existence rodiče mohla jejich živobytí narušovat. Nelze též ústavně konformně dov