I.ÚS 2716/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2716/08 ze dne 4. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Jarmilou Vilímkovou, advokátkou v Praze Řeznická 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 146/2008-146 ze dne 24. června 2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 111/2004-101 ze dne 21. září 2004 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 37 C 104/2001-86 ze dne 19. prosince 2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 146/2008-146 ze dne 24. června 2008, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 111/2004-101 ze dne 21. září 2004, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 37 C 104/2001-86 ze dne 19. prosince 2003. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu osobnosti proti žalované proti České republice - Ministerstvu zdravotnictví. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 90 a 95 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech: Stěžovatel především poukazuje na to, že celý proces trval od 24. 10. 2001 do 4. 9. 2008, kdy bylo jeho právní zástupkyni doručeno usnesení Nejvyššího soudu; v tom spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu. Dále stěžovatel namítá, že neměl rovné postavení účastníka řízení, protože soud prvního stupně nepřipustil provedení jím navržených důkazů, neboť s ohledem na právní názor soudu se jevily jako nadbytečné; v rozporu se skutečností soud v protokolu z jednání uvedl, že byly listinné důkazy čteny bez připomínek, přestože stěžovatel uplatnil připomínky proti provedeným důkazům. Na podporu této námitky uvádí, že skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy (Rozhodnutí o námitkách proti Protokolu č. 1/2000 a Protokol č. 1/2000) jako věrohodné a současně nepřipustil provedení jím navržených důkazů (Námitky proti Protokolu č. 1, odvolání proti rozhodnutí o námitkách a rozhodnutí o odvolání) navozuje otázku o pochybení soudu nebo jeho ovlivnění. Stěžovatel zastává názor, že navrhované důkazy tvoří s protokolem nedílnou součást. Dále prohlásil, že neměl "povědomost" o vyhotovení opravené verze Protokolu č. 1/2000 v souladu se změnami uvedenými v rozhodnutí o námitkách a v rozhodnutí o odvolání a neměl "povědomost" o předání opravené verze příjemcům Protokolu č. 1/2000. Soud měl podle jeho názoru v rozsudku alespoň uvést, že provedl důkaz rozhodnutím o odvolání; to proto, že žalovanou přijatá oprava byla stěžejním argumentem v oznámení Policii ČR o podezření ze spáchání trestného činu stěžovatelem. Na základě dotčeného oznámení byl stěžovatel nehorázně pomlouván a byla znevažována jeho odborná a morální způsobilost, a to nejen u zaměstnavatele. O věci byli před ukončením řízení policií účelově informováni i poslanci a senátoři zdravotních výborů Parlamentu ČR. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil. II. Obecné soudy ve stručných vyjádřeních k ústavní sížnosti plně odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovateli je také nezasílal. III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 37 C 104/2001 vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal ochrany osobnosti proti České republice - Ministerstvu zdravotnictví, které zahrnulo výroky poškozující stěžovatele do Protokolu č. 1/2000 o kontrole v Mendlově zdravotní pojišťovně "v likvidaci". Stěžovatel od 8. 4. 1998 do 31. 3. 2001 vykonával funkci likvidátora uvedené zdravotní pojišťovny. Na základě pověření Ministerstva zdravotnictví byla ve zdravotní pojišťovně provedena v době od 5. 4. 2000 do 31. 8. 2000 kontrola. V Protokolu č. 1/2000 byl stěžovatel - kromě dalšího - obviněn z porušení § 14 odst. 1 zákona č. 552/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 552/1991 Sb.") z trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku a z trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1 trestního zákona. Stěžovatel podal proti protokolu námitky, o nichž rozhodl dne 23. 10. 2000 vedoucí kontrolní skupiny. Proti rozhodnutí o námitkách se stěžovatel odvolal k Ministerstvu zdravotnictví, které dne 28. 12. 2000 rozhodlo, aniž prý věnovalo odvolání řádnou pozornost. V uvedených skutečnostech spatřoval stěžovatel zásah do svých osobnostních práv, a proto požadoval omluvu v navrhovaném znění a finanční satisfakci ve výši 400.000,- Kč. Soud prvního stupně rozsudkem č. j. 37 C 104/2001-59 ze dne 23. srpna 2002 žalobu zamítl s odůvodněním, že ze strany žalované nedošlo k protiprávnímu jednání, neboť prováděnou kontrolou konala pouze svou zákonem stanovenou povinnost a její zjištění se promítla do Protokolu č. 1/2000, který byl vypracován též v souladu s právními předpisy. Proto nemohlo ze strany žalované dojít k zásahu do osobnostních práv stěžovatele. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 1 Co 103/2003-77 ze dne 24. června 2003 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem zrušení uvedeného rozsudku byla skutečnost, že se soud prvního stupně nezabýval návrhy stěžovatele na "doplnění rozsudku", které vzhledem k jejich obsahu měly být považovány za návrhy na změnu žaloby. Soud prvního stupně po dalším řízení rozhodl rozsudkem č. j. 37 C 104/2001-86 ze dne 19. prosince 2003 a žalobu znovu zamítl - ve všech doplněných žalobních návrzích - s odůvodněním, které odpovídá odůvodnění, jež bylo uvedeno již v prvním věcném rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud prvního stupně uvedl - mimo jiné - zejména následující. Žalobce (pozn.: tj. stěžovatel) v období od 8. 4. 1998 do 31. 3. 2001 vykonával funkci likvidátora Mendlovy zdravotní pojišťovny "v likvidaci". V době od 5. 4. 2000 do 31. 8. 2000 provedla žalovaná ve spolupráci s Ministerstvem financí ČR kontrolu v Mendlově zdravotní pojišťovně v likvidaci, ve smyslu ust. § 2 písm. b) zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů. O kontrole byl kontrolní skupinou pořízen v souladu se zákonem protokol, ve kterém byly popsány zjištěné nedostatky a pochybení a následně kontrolní skupina učinila též oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu. Jednalo se zejména o to, že v době likvidace pojišťovny byly zaměstnancům vypláceny třinácté platy, který obdržel i likvidátor - žalobce a členům správní rady byly vyplaceny odměny v celkové výši 80.000,- Kč, včetně žalobce. Žalobce dále od května 1998 předkládal Mendlově zdravotní pojišťovně k proplacení cestovní příkazy atd., celkem v 93 dokladech. Celková částka za zkontrolované období činila 121.329,- Kč. Ve smyslu ust. § 15 zákona č. 52/1991 Sb., o státní kontrole, se pořizuje o kontrolním zjištění protokol, jak bylo učiněno i v tomto případě, v tomto protokole byl uveden popis zjištěných skutečností s uvedením nedostatků a označení právních předpisů, které byly porušeny. Do protokolu byly podány námitky, o kterých bylo Ministerstvem zdravotnictví rozhodnuto. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 1 Co 111/2004-101 ze dne 21. září 2004 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že se ztotožnil se skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a zásadně se ztotožnil i s jeho právními závěry. Konstatoval, že důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu je, že k němu došlo v rámci uplatnění subjektivních práv nebo oprávněných zájmů u soudu nebo jiných orgánů nebo v rámci plnění povinností uložených zákonem. Je třeba dbát principu přiměřenosti, tedy zejména toho, zda lze takový zásah považovat za nutný. Požadavek nutnosti zásahu v sobě zahrnuje podmínku, aby ten, kdo do občanské cti jiného takto zasahuje, jednal v dobré víře. Za těchto podmínek nelze považovat za neoprávněný zásah do občanské cti uvedení difamujících skutkových tvrzení ani v protokolu o kontrole, ani v trestním oznámení, pokud je to předmětem věci odůvodněno. Za správný pokládá odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že vypracováním protokolu o kontrole vykonávala žalovaná zákonem stanovenou povinnost a podáním trestního oznámení pak své subjektivní právo. Nelze tedy dovodit, že by žalovaná výkonem své povinnosti a práva neoprávněně zasáhla do osobnostních práv stěžovatele. Žalobce totiž v řízení neprokázal (ani netvrdil), že by žal