I.ÚS 2736/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 N 83/57 SbNU 115 K aplikaci a interpretaci jednoduchého (podústavního) práva - neplatnost smlouvy o převodu nemovitosti   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 14. dubna 2010 sp. zn. I. ÚS 2736/07 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Společnosti katolického domu Bučovice, se sídlem v Bučovicích, Slavkovská 94, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2577/2007 o zamítnutí stěžovatelova dovolání, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 49 Co 10/2004, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 8. 2003 sp. zn. 6 C 288/2001, kterým bylo ve sporu o určení vlastnictví nemovitosti mezi městem Bučovice jako žalobcem a stěžovatelem jako žalovaným určeno, že vlastníkem nemovitosti je město Bučovice, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově jako účastníků řízení a za účasti města Bučovice, Jiráskova 502, 685 01 Bučovice, jako vedlejšího účastníka řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2577/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 49 Co 10/2004 a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 8. 2003 sp. zn. 6 C 288/2001 se zrušují. Odůvodnění I. Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2007 sp. zn. 28 Cdo 2577/2007, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2007 sp. zn. 49 Co 10/2004 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 22. 8. 2003 sp. zn. 6 C 288/2001. Citovaným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově bylo ve sporu mezi městem Bučovice jako žalobcem a stěžovatelem jako žalovaným určeno, že vlastníkem nemovitosti - domu č. p. 94 s parc. č. 1399, zastavěná plocha, zapsaného na LV č. 2690, vedeného Katastrálním úřadem Vyškov pro obec a k. ú. Bučovice, je město Bučovice. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil jej jen ve výroku týkajícím se nákladů řízení. Nejvyšší soud shora uvedeným rozsudkem stěžovatelovo dovolání v dané věci zamítl. Podstatou zkoumaného případu bylo, že město Bučovice uzavřelo dne 30. 12. 1991 smlouvu o převodu vlastnictví z obce na žalovaného stěžovatele, jejímž předmětem byla shora uvedená nemovitost. Město Bučovice se určovací žalobou podanou v roce 2001 (dne 23. 4. 2001) počalo domáhat vyslovení neplatnosti této smlouvy. Řešení, ke kterému obecné soudy dospěly, je koncentrováno zejména v odůvodnění usnesení soudu odvolacího a v rozsudku Nejvyššího soudu. Odvolací soud - k právnímu posouzení dané problematiky - uvedl, že právní vztah mezi žalobcem a žalovaným založený smlouvou ze dne 30. 12. 1991, tedy mezi obcí a sdružením občanů ve smyslu zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, se musel řídit právními předpisy platnými a účinnými ke dni uzavření této smlouvy. Uvedený právní vztah tedy nepodléhal úpravě občanského zákoníku, ale řídil se ustanoveními zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neboť se jednalo o právní vztah mezi dvěma právnickými osobami. Hospodářský zákoník upravoval do 31. 12. 1991 vztahy vznikající při podnikatelské činnosti právnických a fyzických osob a kromě toho též vztahy při hospodářském styku právnických osob [§ 1 odst. 2 písm. a) hospodářského zákoníku]. Hospodářská činnost pak zahrnovala vztahy vznikající při hospodaření a nakládání s jejich majetkem. Odvolací soud dovodil neplatnost uvedené smlouvy pro nedodržení formálních náležitostí stanovených v hospodářském zákoníku. V § 24 odst. 2 hospodářský zákoník zakotvil jako podmínku platnosti smlouvy písemnou formu. Náležitostí písemné formy právního úkonu je podpis účastníka, resp. osoby, která za něj jedná. Z ustanovení § 104 odst. 1 hospodářského zákoníku týkajícího se jednání občanského sdružení pak vyplývá, že je-li k platnosti právního úkonu předepsána písemná forma, je třeba podpisu nejméně dvou oprávněných osob. Z listiny, na níž je text smlouvy o převodu vlastnictví ve zkoumaném případě obsažen, se však podává, že jménem žalované tuto listinu podepsala pouze jedna osoba - předseda Ev. Kamenický - k jehož podpisu bylo připojeno razítko Společnosti katolického domu v Bučovicích. Podpis další osoby jakožto podmínka platnosti smlouvy na ní chybí. Z tohoto pohledu tedy byla smlouva podle § 24 odst. 2 hospodářského zákoníku shledána neplatnou a vlastnické právo k dotčeným nemovitostem nemohlo podle odvolacího soudu na stěžovatele přejít. Nejvyšší soud ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku uvedl, že shledává otázku zásadního právního významu v tom, zda je k právnímu úkonu občanského sdružení činěného písemně dle právní úpravy účinné do 31. 12. 1991 třeba podpisu dvou oprávněných osob a jaký je následek nesplnění této podmínky. Souhlasil s odvolacím soudem, že k posouzení platnosti "hospodářské smlouvy" ze dne 30. 12. 1991, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným (stěžovatelem), je třeba aplikovat právní předpisy platné právě ke dni uzavření této smlouvy. Jedná se tedy o dobu, kdy ještě nebyl účinný ani zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ani tzv. "velká novela občanského zákoníku" provedená zákonem č. 509/1991 Sb. Oba uvedené předpisy, které zásadně změnily právní úpravu týkající se souzeného sporu, nabyly účinnosti až dnem 1. 1. 1992. Hospodářský zákoník ve svém § 24 odst. 2 stanovil, že k platnosti smluv a ostatních právních úkonů organizací se vyžaduje písemná forma, pokud právními předpisy nebo dohodou nebylo stanoveno jinak. Ustanovení § 104 odst. 2 stejného právního předpisu pak stanovilo, že jednání jménem občanského sdružení a jeho nižších organizačních složek nebo orgánů upravují stanovy. Je-li k platnosti právního úkonu předepsána písemná forma, je třeba podpisu nejméně dvou oprávněných osob. Z pohledu žalovaného stěžovatele se tedy podle Nejvyššího soudu jednalo o komisivní (sic - pozn. red.) právní úkon, který trpí určitou vadou, neboť zcela zřejmě nebyly splněny formální náležitosti daného právního úkonu. V souzeném sporu tedy vyšlo najevo, že předmětná smlouva ze dne 30. 12. 1991 podmínku stanovenou v § 104 odst. 1 hospodářského zákoníku nesplňuje, neboť za žalovaného je na listině obsahující tuto smlouvu podepsána jen jedna oprávněná osoba. Proto je podle Nejvyššího soudu třeba souhlasit s odvolacím soudem, že taková smlouva je absolutně neplatná. Z tohoto - pro souzený spor zásadního - závěru pak podle Nejvyššího soudu odvolací soud zcela správně dovodil, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti nemohlo být na žalovaného převedeno. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že soudům vytýká nesprávné zhodnocení provedených důkazů, jakož i vadné právní posouzení, neobjektivnost a nezákonnost. Napadené rozhodnutí považuje za politické a nerespektující platné rozhodnutí Zastupitelstva města Bučovice z roku 1991 o vrácení budovy Katolického domu z důvodu odstranění tvrdostí a nezákonností způsobených totalitním režimem. Soudy se prý nezajímaly o krutosti při záboru stěžovatelova majetku a při rušení tehdejší společnosti Katolických tovaryšů, ani o fakt, že město Bučovice ničím nepřispělo ke zbudování Katolického domu, jenž byl postaven jen díky obětavosti členů a sympatizantů společnosti. Chaotický stav, který v Československu panoval od roku 1989 do účinnosti zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, byl vyložen proti stěžovateli. Nebyl vzat v úvahu ani rozsah devastace domu v době jeho navrácení, ani současný stav budovy po rekonstrukci. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že pouze přisvědčily tvrzením města Bučovice a dostatečně se nezabývaly navrženými důkazy, které by podle stěžovatele prokázaly platnost smlouvy o převodu vlastnictví obce. Samotné podání žaloby o určení vlastnictví přitom považuje stěžovatel za jednání v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel dodal - pokud jde o údajnou neplatnost smlouvy o převodu vlastnictví, dovozovanou obecnými soudy - že k základním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí této právní jistoty je i respektování zásady "pacta sunt servanda". Přijetí právního názoru o absolutní neplatnosti smlouvy by podle mínění stěžovatele znamenalo, že jako účastník nemá právo na plnění sjednané smlouvou, i když smlouvu uzavřel vážně a i když ji sám plnil. Právem musí být chráněn i on jako druhý účastník smlouvy a pouze na něm závisí, zda se omylu dovolá či nikoli a zda uplatní námitku relativní neplatnosti smlouvy ve smyslu ustanovení § 40 a 49a občanského zákoníku. Proti principu právní jistoty hovoří i fakt, že město Bučov