I.ÚS 2756/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2756/12 ze dne 11. 9. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Martinem Klimem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 1, proti výzvě k nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody vydané Městským soudem v Brně dne 11. 6. 2012, sp. zn. 7 T 64/2003, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud zjistil ze spisu obecného soudu následující. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2005, č. j. 7 T 64/2003-8423 (č.l. 4), byl stěžovatel uznán vinným, že způsobem uvedeným ve výroku rozsudku pro sebe a další osoby opatřil od obž. M. R., obž. M. V. a dalších osob a rovněž zprostředkoval nebo opatřil obž. M. R. a dalším osobám nejméně 457 g kokainu, 5 g pervitinu - metamfetaminu, 10 287 ks tablet extáze obsahující MDMA a 2,5 kg marihuany - THC, tedy neoprávněně jinému opatřil, zprostředkoval a pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku, a tohoto se dopustil ve větším rozsahu, čímž spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Podle § 187 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věcí, a to ve výroku specifikovaných mobilních telefonů. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 5 To 402/2006, zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 532/2008, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Ústavní stížnost stěžovatele Ústavní soud usnesením ze dne 6. 10. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1770/08, odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Stěžovatel - poté, co rozsudek Městského soudu v Brně nabyl právní moci - požádal o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů a žádost doložil lékařskými zprávami. O této žádosti bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2007, č. j. 7 T 64/2003-8963, tak, že stěžovateli byl odložen výkon trestu odnětí svobody do 18. 4. 2008. Stěžovatel po uplynutí lhůty 18. 4. 2008 znovu požádal o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů a Městský soud v Brně mu vyhověl usnesením ze dne 3. 9. 2008, č. j. 7 T 64/2003-9187, tak, že mu byl odložen výkon trestu odnětí svobody na dobu jednoho roku. Usnesením Městského soud v Brně ze dne 26. 8. 2010, č. j. 7 T 64/2003-9618, bylo opětovně rozhodnuto o odkladu výkonu trestu odnětí svobody, a to na dobu jednoho roku. Následně stěžovatel požádal o další odklad výkonu trestu. Této žádosti vyhověno nebylo; naopak předsedkyně senátu městského soudu v ústavní stížností napadené výzvě k nástupu trestu (nejpozději do 31. 8. 2012) ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 7 T 64/2003, uvedla, že případné lékařské zprávy má stěžovatel předložit při svém nástupu o výkonu trestu odnětí svobody, neboť o jeho žádosti o další odklad výkonu trestu nebude rozhodováno (§ 322 odst. 2 tr. řádu). V mezidobí stěžovatel ještě požádal o upuštění od výkonu zbytku trestu (dne 20. 2. 2012). Tato žádost však byla podle § 327 odst. 4 tr. řádu usnesením Městského soudu v Brně ze 4. 4. 2012, č. j. 7 T 64/2003-10148, zamítnuta; stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2010, č. j. 4 To 183/2012-10187. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje zrušit v záhlaví citovanou výzvu k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody (dále též jako "výzva"), hlavně pro porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V konkrétnostech namítá zejména následující. Stěžovatel uvádí v doplnění k ústavní stížnosti, že předsedkyně senátu nerozhodla o jeho žádosti o odklad výkonu trestu a ignorovala znalecké posudky; dále oponuje závěru předsedkyně senátu, podle něhož nejsou u stěžovatele dány důvody pro odklad výkonu trestu. Dále stěžovatel uvádí, že až nyní má nastoupit do výkonu trestu (31. 8. 2012), byť od právní moci rozhodnutí o vině a trestu uplynula doba nepřiměřená (podle stěžovatele více než 6 let), a to nikoli z důvodů na straně stěžovatele, ale na straně státu. Nyní by proto mělo být kompenzováno porušení jeho práva na přiměřenou dobu řízení; stát se totiž svojí nečinností zbavil práva (legitimity) na potrestání stěžovatele (pachatele trestné činnosti). Stěžovatel konečně namítá, že podal žádost o udělení politického azylu ve Švýcarsku v květnu 2012. Soud byl informován o vedení azylového řízení, a proto neměl vydat výzvu k nástupu do výkonu trestu, "zejména ve spojení s poučením ve smyslu možné trestněprávní odpovědnosti ze spáchání trestného činu maření úředního rozhodnutí a vykázání dle ustanovení § 337 trestního zákoníku.". III. V nyní posuzované věci stěžovatel ústavní stížností navrhl zrušit v záhlaví uvedenou výzvu k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval ústavní stížností, kterou bylo zrušení výzvy k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody navrhováno. V usnesení ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/05 (dostupné např. na www.nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl: "Uvedená výzva však není rozhodnutím ani jiným zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 Zákona, který by byl způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatele. Jelikož se nejedná o rozhodnutí, nepřichází v úvahu možnost její kasace .... Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci", neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Taková situace v projednávané věci nenastala, a proto k jejímu projednání, či případnému přezkumu, nemůže být příslušný Ústavní soud. Proto podání odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) Zákona.". V usnesení ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. III. ÚS 226/06, Ústavní soud uvedl: "Ústavněprávní povahou výzvy k nastoupení trestu podle § 321 odst. 1 trestního řádu se již Ústavní soud zabýval ve svém usnesení ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/05, přičemž dospěl k závěru, že nejde o rozhodnutí ani jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, který by byl způsobilý zasáhnout do základních práv stěžovatele. Lze vycházet z toho, že sama výzva autoritativně a pravomocně do právní sféry stěžovatele nezasahuje, neboť přímo nevede ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění, resp. povinnosti. Takovým autoritativním rozhodnutím je v daném případě příslušný rozsudek, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu (event. spolu s nařízením výkonu trestu) a předmětná výzva je určitým opatřením spíše organizačně technické povahy, jehož prostřednictvím jsou stěžovateli oznamovány bližší podmínky, za nichž má být "dobrovolně" již uložená povinnost splněna, tedy uložený trest vykonán. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak lze usuzovat v daném případě, v němž se stěžovatel domáhá zrušení předmětné výzvy ?srov. § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu?, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Jak vyplývá z výše uvedeného, samotnou výzvu k nastoupení výkonu trestu nelze považovat za rozhodnutí či opatření, jež by svou právní povahou bylo způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a tak nutno považovat ústavní stížnost za zjevně nedůvodnou. Pokud se (domnělý) odsouzený předmětné výzvě nepodrobí, může být do výkonu trestu dodán. V případě, že se tak stane protiprávně, tedy když pro nařízení výkonu trestu nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, má dotčená osoba možnost podat ústavní stížnost směřující proti předmětnému zásahu do osobní svobody, kterážto je zaručena čl. 8 odst. 1, 2 Listiny; kromě toho může dát podnět státnímu zástupci, aby přezkoumal zákonnost jejího držení ve výkonu trestu ?§ 78 odst. 2 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů?.... prima facie se tato jeho ingerence do činnosti soudů nejeví jako nezbytná, neboť ochrany svých práv se fyzická osoba může domoci až