I.ÚS 2766/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2766/22 ze dne 15. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Iva Šaňka, zastoupeného Mgr. Martou Vyškovskou, advokátkou, sídlem Moravské náměstí 690/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2022 č. j. 26 Cdo 634/2022-515, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. října 2021 č. j. 69 Co 73/2021-473 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. prosince 2020 č. j. 22 C 24/2019-400, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Miroslava Drasticha, Dr. Iva Uhlíře, Bohumily Zapletalové, a Ing. Anny Šatranové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal toho, aby soud nahradil projev vůle vedlejších účastníků jako žalovaných č. 1, 6, 7 a 8 uzavřít se stěžovatelem v rozsudku specifikovanou smlouvu o výstavbě podkrovního bytu č. X1 o výměře 63,10 m2 a dispozici 1+kk v domě č. p. X2 v O. v půdním prostoru nad bytem č. X3 (výrok I.). Výroky II. až VI. rozhodl o nákladech řízení. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení (výroky II. až V.). Krajský soud dovodil, že na právní nástupce může přejít pouze závazek, který je založen smlouvou, v konkrétním případě smlouvou o výstavbě. Žádná smlouva o výstavbě, která by odpovídala projektu stěžovatele po jím provedené změně (z rozšíření půdních prostor na samostatný byt), uzavřena nebyla. Je tedy nevýznamné, zda přechází pouhý "souhlas" bývalého vlastníka bytu na nového vlastníka, neboť nebyl-li ani tento původní vlastník zavázán k uzavření smlouvy o výstavbě, pak jím bez jakékoliv další smlouvy či dohody nemůže být zavázán ani nový vlastník bytu. K závěrečným argumentům stěžovatele odkazujícím na dobrou víru a legitimní očekávání, že dohoda platí a že zbudovaný byt je jeho vlastnictvím, krajský soud konstatoval, že stěžovatel se snaží stavět do role oběti celé situace a opomíjí, že příslušný byt vybudoval bez toho, aniž by bylo vydáno příslušné veřejnoprávní povolení a bez uzavřené smlouvy o výstavbě, tedy na vlastní riziko. O nedbalém přístupu stěžovatele k celé věci svědčí podle krajského soudu i to, že spoluvlastníky k uzavření smlouvy o výstavbě vyzval až po deseti letech po zastavení stavebního řízení o povolení změny stavby před jejím dokončením. Krajský soud se proto ztotožnil se závěrem okresního soudu, že žaloba není důvodná. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť závěr krajského soudu o tom, která práva a povinnosti přechází na právní nástupce vlastníka jednotky při výstavbě jednotky, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci. Nejvyšší soud poukázal na to, že v rozsudku ze dne 14. 9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 4910/2016 formuloval a odůvodnil závěr, že na právní nástupce účastníků smlouvy přecházejí podle § 20 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, práva a povinnosti ze smlouvy o výstavbě. Smlouva o výstavbě uzavřená podle § 17 a § 18 zákona o vlastnictví bytů je závazkovým vztahem, zároveň však jde o speciální smluvní typ, který je charakteristický svými věcně právními účinky, jimiž jsou vznik vlastnictví jednotky a spoluvlastnictví společných částí domu (§ 5 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Po skončení výstavby lze jednotku vystavěnou podle smlouvy o výstavbě zapsat do katastru nemovitostí. Nejvyšší soud pak ve vztahu k nyní posuzované věci dovodil, že smlouvu o výstavbě nové samostatné jednotky v podkroví účastníci neuzavřeli, rovněž nebyla uzavřena ani smlouva o smlouvě budoucí o výstavbě takové jednotky, která by zavazovala ostatní vlastníky jednotek v domě a spoluvlastníky společných částí domu a pozemku (a jejich právní nástupce) k jejímu uzavření. Pouhý souhlas s vybudováním bytu v podkroví bez uzavření jakékoliv smlouvy může podle Nejvyššího soudu stěží zavazovat právní nástupce toho, kdo tento souhlas projevil a již vůbec nelze závazek k uzavření smlouvy o výstavbě samostatné jednotky dovozovat ze smlouvy o výstavbě, jejímž předmětem bylo pouhé rozšíření jiné jednotky, byť by nová jednotka měla být fakticky ve stejných prostorách, neboť k tomu zjevně vůle účastníků smlouvy při jejím uzavírání nesměřovala. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatel vybudoval samostatnou bytovou jednotku v rozporu s uzavřenou smlouvou o výstavbě a vydaným stavebním povolením a chybí mu zákonný či jiným právním aktem založený přímus, který by mohl vést k úspěchu jeho žaloby. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení nezodpověděl všechny jím položené otázky. Dále stěžovatel namítá, že krajský soud se při řešení v dovolání vymezených otázek hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017 sp. zn. 26 Cdo 4910/2016, podle kterého při převodu vlastnictví jednotky přecházejí práva a povinnosti ze smlouvy o výstavbě podle § 20 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů na nového vlastníka jednotky. Z tohoto rozsudku stěžovatel dovozuje, že dochází-li k automatickému přechodu práv a povinností ze smlouvy o výstavbě, přechází na nabyvatele i souhlas s vybudováním bytu, který uzavření smlouvy o výstavbě předchází. Nejvyšší soud se však těmito námitkami stěžovatele nezabýval, čímž porušil právo stěžovatele na soudní ochranu a právo na ochranu majetku. 6. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy se vydáním napadených rozhodnutí dopustily zjevné nespravedlnosti. Tím, že okresní soud žalobu o nahrazení projevu vůle zamítl, stěžovateli znemožnil stavbu předmětného bytu zlegalizovat a získat byt do svého vlastnictví. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že stavební práce stěžovatel zahájil na základě souhlasu všech tehdejších spoluvlastníků, a posléze provedl změnu stavby na samostatný byt na základě souhlasu všech spoluvlastníků se změnou projektu. Stěžovatel tedy postupoval v souladu s dohodou všech spoluvlastníků předmětného domu a byl v dobré víře, že spoluvlastníci následně uzavřou i příslušnou smlouvu o výstavbě. Stěžovatel tedy postupoval v souladu s legitimním očekáváním, že dohoda mezi spoluvlastníky platí a že takto zbudovaný byt je jeho vlastnictvím, což bude možno deklarovat vůči příslušným orgánům státní moci následným předložením smlouvy o výstavbě. 7. Stěžovatel dále namítá, že postupem obecných soudů přišel o byt, který vybudoval. Druhý vedlejší účastník navíc podal podnět, v jehož důsledku bylo u Magistrátu města Olomouc, odboru stavebního (dále jen "stavební úřad") zahájeno řízení o odstranění stavebních úprav - předmětného bytu č. X1. Toto řízení bylo přerušeno do doby pravomocného skončení tohoto řízení o nahrazení projevu vůle. Stěžovatel dovozuje, že nyní stavební úřad řízení o odstranění stavby obnoví a s největší pravděpodobností rozhodne tak, že se stavební úpravy (byt č. X1) odstraní. Tím vznikne stěžovateli velká újma, neboť vybudovaný byt má mnohamilionovou cenu. Kromě toho mu hrozí též újma v podobě nákladů na odstranění stavby. 8. Stěžovatel namítá, že zamítnutím žaloby mu okresní soud znemožnil byt zlegalizovat a získat do svého výlučného vlastnictví. Vedlejší účastníci takto získají zhodnocené půdní prostory, na jejichž zhodnocení neměli žádný podíl. Naopak stěžovatel v důsledku vydání napadených rozhodnutí přijde nejen o půdní prostory, které mu náleží jako protiplnění za provedené práce, ale také o investice vynaložené na vybudování předmětného bytu. Napadená rozhod