I.ÚS 28/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 28/16 ze dne 8. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jaroslava Kocince, LL.M., soudního exekutora Exekutorského úřadu Frýdek-Místek, se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 5. 11. 2015 č. j. KSOL 10 INS 27738/2014-B12, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhl jeho zrušení pro rozpor se svým ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Napadeným rozhodnutím bylo dle stěžovatele rovněž zasaženo do jeho práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost dle čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je dle ustanovení § 76 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád") jako soudní exekutor oprávněn provést dražbu movité či nemovité věci na návrh vlastníka či osoby oprávněné s věcí disponovat. V intencích tohoto ustanovení tak stěžovatel dne 24. 8. 2015 uzavřel s insolvenčním správcem Steska - Kavřík, v. o. s. smlouvu o provedení dražby movitých věcí dlužníka ELLAN Hranice, s. r. o., jehož úpadek byl zjištěn usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 5. 3. 2015 č. j. KSOL 10 INS 27738/2014-A9, kterým bylo současně rozhodnuto o ustanovení společnosti Steska - Kavřík, v. o. s. jako insolvenčního správce dlužníka. Insolvenční správce požádal insolvenční soud (Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci), který dle ustanovení § 61 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") zároveň vykonával působnost věřitelského výboru, aby v souladu s ustanovením § 288 odst. 2 insolvenčního zákona udělil souhlas se způsobem zpeněžení majetku sepsaného v soupisu majetkové podstaty a aby schválil smlouvu o provedení dražby mezi insolvenčním správcem a stěžovatelem. Insolvenční soud napadeným usnesením souhlas ke zpeněžení výše uvedeného majetku dle ustanovení § 288 odst. 2 insolvenčního zákona neudělil, přičemž své rozhodnutí nijak neodůvodnil. Vzhledem k tomu, že proti předmětnému usnesení není přípustné odvolání, napadl jej stěžovatel ústavní stížností. II. Argumentace stěžovatele Stěžovatel namítá, že jako podnikatel vykonávající tzv. svobodné povolání má právo provádět v rámci své další činnosti dražbu dle ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu, kterou s odvoláním na stěžovatelem citované doktrinální závěry lze považovat za zvláštní formu dobrovolné dražby. Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem, který je patrně v pozadí napadeného rozhodnutí, dle kterého soudní exekutor nemůže provádět dražbu za účelem zpeněžení majetkové podstaty, neboť dražba prováděná exekutorem údajně nespadá ani pod jednu z možností zpeněžení majetkové podstaty v § 286 insolvenčního zákona. Stěžovatel má za to, že dražba prováděná soudním exekutorem je ve srovnání s veřejnou dražbou výhodnější jak pro insolvenčního dlužníka, tak pro insolvenčního věřitele. Jako příklad uvádí porovnání centrální adresy veřejných dražeb (http://www.centralniadresa.cz) a portálem dražeb provozovaným Exekutorskou komorou České republiky (http://www.portaldrazeb.cz), institut tzv. předražku, který není v rámci veřejné dražby přístupný a možnost přezkumu příklepu v rámci dražby prováděné soudním exekutorem odvolacím soudem. V případě, že by insolvenční soudy neudělovaly souhlas s dražbami v rámci další činnosti soudního exekutora, přišel by dle svých slov stěžovatel přibližně o jednu třetinu svých zakázek, čímž by bylo citelně zasaženo do ekonomiky jeho úřadu. Stěžovatel poukazuje na to, že v reakci na napadené rozhodnutí s ním začali insolvenční správci ukončovat spolupráci, jelikož se již nadále nemůže účastnit soutěže o nejlepší nabídku veřejné dražby pro insolvenční správce. Neumožní-li insolvenční soud na základě výše uvedeného postupu stěžovateli zpeněžit majetek dražbou podle ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu, porušuje tím dle názoru stěžovatele jeho právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je přesvědčen, že právní názor insolvenčního soudu porušuje podstatu a smysl další činnosti soudního exekutora a namítá, že takovýto výklad insolvenčního soudu by neobstál v tzv. testu racionality, který ve své judikatuře provádí Ústavní soud při zkoumání přípustnosti zásahu do hospodářských a sociálních základních práv. Stěžovatel dále spatřuje v napadeném usnesení porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, a to jednak absencí odůvodnění napadeného rozhodnutí, dále pak samotným neudělením souhlasu se zpeněžením majetku, jež je v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatele. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti připomněl povinnost soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž odkázal na judikaturu Ústavního soudu, dle kterého je odůvodnění jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces [viz nález sp. zn. II. ÚS 435/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 129/53 SbNU 623)]. Zásah do legitimního očekávání pak stěžovatel odůvodňuje usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2014 č. j. KSOS 33 INS 9584/2013-B-6, kterým insolvenční soud udělil insolvenčnímu správci souhlas k prodeji mimo dražbu a přímo ve výroku rozhodnutí doporučil stěžovatele jako vhodného dražebníka, jakož i demonstrativním výčtem řízení, ve kterých bylo zpeněžení části majetkové podstaty prostřednictvím dražby provedené soudním exekutorem schváleno. Stěžovatel považuje náhlý odklon od dosavadní praxe insolvenčního soudu za porušení principu právní jistoty, předvídatelnosti práva a narušení shody mezi deklarovaným pravidlem a postupem orgánů veřejné moci. V doplnění ústavní stížnosti, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 8. 8. 2016, stěžovatel cituje usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2016 č. j. 3 VSOL 1227/2015-B-192, dle kterého není pochyb o tom, že termín "veřejná dražba podle zvláštního předpisu" je třeba vykládat jako dražba ve smyslu zákona o veřejných dražbách a tudíž zpeněžení majetkové podstaty dražbou provedenou prostřednictvím soudního exekutora postupem dle ustanovení § 76 odst. 2 exekučního řádu insolvenční zákon nepřipouští. Tím však vrchní soud dle stěžovatele zakládá extrémní nerovnost mezi soudními exekutory a dražebníky dle zákona o veřejných dražbách. Navíc pak stěžovatel poukazuje na nesoulad v judikatuře druhého a třetího senátu Vrchního soudu v Olomouci, neboť třetí senát ve výše uvedeném rozhodnutí uvedl, že do kategorie prodeje "mimo dražbu" (§ 286 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona) nelze zahrnout zpeněžení žádnou "dražbou", tudíž ani takovou, kterou nelze podřadit pod úpravu ustanovení § 286 odst. 1 písm. a) a b), zatímco druhý senát v usnesení ze dne 5. 4. 2016 č. j. 2 VSOL 1004/215-B-30 judikoval, že v případě prodeje realizovaného formou elektronické dražby se ve smyslu úpravy v insolvenčním zákoně jedná o prodej mimo dražbu dle § 286 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona. III. Hodnocení Ústavního soudu Předtím, než Ústavní soud přikročil k samotnému hodnocení ústavní stížnosti, zkoumal, zda je stěžovatel jako soudní exekutor aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud již v minulosti dovodil, že při posuzování aktivní legitimace soudního exekutora je třeba zohlednit jeho skutečné postavení v exekučním řízení, resp. charakter otázky, která je konkrétním rozhodnutím řešena. Ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545) týkajícího se postavení soudního exekutora při rozhodování soudu o náhradě nákladů exekuce Ústavní soud konstatoval, že "exekutor má v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení." V aktuálně posuzovaném případě stěžovatel nebyl účastníkem řízení, z něhož napadené r