I.ÚS 2828/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2828/22 ze dne 25. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti LIQUIDATORS v. o. s., sídlem Slezská 2033/11, Praha 2 - Vinohrady, insolvenční správkyně dlužnice Jitky Skořepové, zastoupené Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, sídlem Chvalova 1696/10, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2022 č. j. KSLB 82 INS 20600/2019, 82 ICm 134/2020, 29 ICdo 19/2021-59, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 172 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností stěžovatelka spojuje návrh na zrušení § 172 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. 1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSLB 82 INS 20600/2019 přihlásila pohledávku z pojistného na veřejné zdravotní pojištění v celkové výši 57 277 Kč, kterou tvoří dlužné pojistné a penále ve výši 37 401 Kč a nevyměřené penále za pozdní úhradu pojistného ve výši 19 876 Kč. Stěžovatelka co do 9 757 Kč popřela pohledávku vedlejší účastnice jako pohledávku podřízenou podle § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, podle kterého se za podřízené pohledávky považují při oddlužení také úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, ve výši, ve které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky. Vedlejší účastnice se následně u krajského soudu domáhala určení, že její pohledávka v části převyšující jistinu není podřízenou pohledávkou. 1. Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2020 č. j. 82 ICm 348/2020-18 (KSLB 82 INS 20600/2019) určil, že pohledávka vedlejší účastnice v rozsahu 9 757 Kč není podřízenou pohledávkou. Podle krajského soudu bylo úmyslem zákonodárce zvýhodnit tzv. veřejnoprávní věřitele. Výčet pohledávek, které insolvenční zákon označuje v § 172 odst. 2 větě druhé za podřízené, je taxativní. To se podává ze znění § 170 písm. d) téhož zákona, ve kterém se výslovně zmiňuje penále z veřejného zdravotního pojištění. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 26. 10. 2020 č. j. 82 ICm 348/2020, 104 VSPH 245/2020-44 (KSLB 82 INS 20600/2019) uvedený rozsudek krajského soudu potvrdil. Vrchní soud přisvědčil krajskému soudu, že § 170 písm. d) insolvenčního zákona se výslovně dovolává penále z veřejného zdravotního pojištění jako zvláštní mimosmluvní sankce rozdílné od zajišťovacích institutů obsažených ve výčtu § 172 odst. 2 téhož zákona, který je taxativní. Penále z veřejného zdravotního pojištění ve výši převyšující jistinu není podřízenou pohledávkou. 1. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, neboť je neshledal přípustným. Řešení věci obecnými soudy odpovídá závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022 sen. zn. 29 ICdo 73/2020. Podle něj v obecné rovině odporuje zásadám poměrného uspokojení věřitelů, rozlišuje-li obecný soud pohledávky toliko na tzv. veřejnoprávní a soukromoprávní. Sama skutečnost, že penále z veřejného zdravotního pojištění je tzv. veřejnoprávní pohledávkou, nemůže být samostatným důvodem, že jde v části převyšující jistinu o podřízenou pohledávku. Nejvyšší soud však shledal, že insolvenční zákon v § 170 písm. d) zřetelně rozlišuje pojmy "úroky", "úroky z prodlení", "poplatek z prodlení" a "smluvní pokuta" od pojmu "mimosmluvní sankce", do jehož rozsahu výslovně zahrnuje "penále za nezaplacení ... pojistného za veřejné zdravotní pojištění". Uzavřel, že nenachází důvod nerespektovat zásadu stálosti pojmosloví v právních předpisech a pojmům použitým v § 172 odst. 2 věty druhé téhož zákona přikládat rozdílný význam. Nejvyšší soud rovněž poukázal na § 18 odst. 6 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se dlužné penále z veřejného zdravotního pojištění pro účely insolvenčního zákona považuje za dlužné pojistné. Obstojí proto závěr, že penále z veřejného zdravotního pojištění v části převyšující jistinu není podřízenou pohledávkou. II. Argumentace stěžovatelky 1. Stěžovatelka tvrdí, že pohledávka vedlejší účastnice z penále na veřejném zdravotním pojištění v části převyšující výši jistiny je podřízenou pohledávkou podle § 172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona. Stěžovatelka zdůrazňuje zásadu poměrného uspokojení věřitelů insolvenčního dlužníka vyjádřenou v § 1 písm. a) téhož zákona a její ústavněprávní rozměr. Odkazuje k tomu na bod 33 a násl. rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2020 č. j. 9 Afs 4/2018-65 a nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 408/05 (N 146/42 SbNU 177), ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 12/06 (N 121/50 SbNU 31; 342/2008 Sb.) a ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 48/06 (N 217/51 SbNU 697; 54/2009 Sb.), z nichž lze dovodit zákaz privilegovaného postavení "státu" (tzv. veřejnoprávních pohledávek) v insolvenčním řízení s ohledem na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva každého vlastníka. 1. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že důvodová zpráva k zákonu, kterým byl do insolvenčního zákona vložen § 172 odst. 2 v současném znění, postrádá relevantní odůvodnění, proč je třeba některé pohledávky privilegovat. Jde o to, že soukromoprávní nároky z příslušenství, jako např. smluvní pokuty a podobně, jsou odsunuty v pořadí a prakticky vyloučeny z uspokojení na úkor jiných pohledávek (zejména veřejnoprávních). Stěžovatelka nezpochybňuje legitimitu zavedení nové kategorie podřízených pohledávek. Zdůrazňuje však i časový aspekt, a tedy, že "ke změně pravidel dochází v průběhu hry". K "fakticky" přednostnímu uspokojení tzv. veřejnoprávních věřitelů nadto dochází na úkor tzv. soukromoprávních věřitelů. Jde-li o závěry napadeného usnesení, Nejvyšší soud se nezabýval charakterem samotného penále z veřejného zdravotního pojištění, který je totožný s úroky či úroky z prodlení. Stěžovatelka dále tvrdí, že výklad zastávaný Nejvyšším soudem je projevem tzv. přepjatého formalismu, protože nepřiměřeně upřednostňuje literu zákona. Obdobný postup při výkladu právních předpisů však sám Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi kritizuje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu, že pohledávka vedle