I.ÚS 290/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 290/15 ze dne 16. 9. 2015 N 169/78 SbNU 531 Formalistický přístup k interpretaci a aplikaci směnečného zákona   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Kateřiny Šimáčkové a Davida Uhlíře - ze dne 16. září 2015 sp. zn. I. ÚS 290/15 ve věci ústavní stížnosti Reného Krále, zastoupeného Mgr. Adélou Kristkovou, advokátkou, se sídlem Bruntál, Komenského 12/1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2014 č. j. 2 Cmo 233/2014-118, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz byl ve vztahu ke stěžovateli ponechán v platnosti, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a a) unimatic europe, s. r. o., se sídlem Praha 8, Kyselova 1185/2, b) Oldřicha Šišky a c) att firm, s. r. o., se sídlem Praha 8, Kyselova 1185/2, jako vedlejších účastníků řízení. I. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2014 č. j. 2 Cmo 233/2014-118 bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2014 č. j. 2 Cmo 233/2014-118 se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Řízení před obecnými soudy 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2014 č. j. 30 Cm 82/2013-83 rozhodl o námitkách stěžovatele jako žalovaného č. 2 proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 24. 4. 2013 sp. zn. 30 Cm 82/2013-11 tak, že směnečný platební rozkaz ve vztahu ke stěžovateli zrušil. Směnečným platebním rozkazem bylo stěžovateli společně s Oldřichem Šiškou a att firm, s. r. o., jako žalovanými č. 1 a č. 3 a vedlejšími účastníky řízení o ústavní stížnosti b) a c) uloženo, aby do 8 dnů od jeho doručení zaplatili unimatic europe, s. r. o., (dále jen "unimatic") jako žalobci a vedlejšímu účastníku řízení o ústavní stížnosti a) společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 48 000 Kč spolu s 6% úrokem z téže částky od 7. 4. 2010 do zaplacení a dále směnečnou odměnu ve výši 160 Kč. 2. Městský soud v odůvodnění rozsudku, vycházeje z provedeného dokazování, připustil kauzální námitky stěžovatele v postavení směnečného rukojmího (avala), neboť tento byl ve stejném vztahu k remitentovi (prvnímu majiteli) směnky IFP Institutu Finančního Poradenství, a. s., (dále jen "IFP") jako výstavce (emitent) směnky Oldřich Šiška. Na základě přezkumu kauzálních námitek stěžovatele dospěl městský soud k závěru, že formálně platná směnka kryla absolutně neplatnou kauzu založenou s remitentem směnky. Poukázal přitom na rozhodnutí České národní banky ze dne 14. 12. 2011 č. j. 2011/14136/570, které bylo potvrzeno rozhodnutím bankovní rady České národní banky o rozkladu ze dne 23. 2. 2012 č. j. 2012564/110, sp. zn. Sp/2010/110/573, a z něhož vyplývá, že klienti remitenta IFP, mezi které patřili rovněž stěžovatel a Oldřich Šiška, byli poškozováni na svých právech porušováním příslušných zákonných ustanovení, mj. norem na ochranu spotřebitele, což ve svém důsledku způsobuje neplatnost smluvního ujednání, které bylo základem pro vystavení směnky. Městský soud uzavřel, že vzhledem k absolutní neplatnosti kauzální smlouvy nemohlo dojít ke vzniku závazku zajištěného směnkou. 3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2014 č. j. 2 Cmo 233/2014-118 změnil rozsudek městského soudu ze dne 31. 3. 2014 tak, že směnečný platební rozkaz ze dne 24. 4. 2013 vůči stěžovateli ponechal v platnosti. V odůvodnění rozsudku vrchní soud na rozdíl od městského soudu neshledal přípustnými námitky stěžovatele směřující do směnkou zajištěného kauzálního vztahu. Vyšel ze znění čl. I § 30 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon směnečný a šekový") a ve smyslu čl. I § 20 odst. 1 konstatoval, že v poměrech projednávané věci měly indosamenty účinky obyčejného postupu (cese), a neuplatní se tak překážka v uplatnění námitek podle čl. I § 17 téhož zákona. 4. Vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatel jako směnečný rukojmí (ručitel) je samostatným dlužníkem, a nemůže tak uplatňovat kauzální námitky Oldřicha Šišky jako výstavce směnky; stěžovatel nebyl účasten směnečné dohody mezi remitentem a výstavcem ani s remitentem neuzavřel směnečnou dohodu totožného obsahu. Z hlediska směnečného závazku stěžovatele proto vrchní soud označil za irelevantní námitky týkající se neexistence kauzy směnky či neplatnosti kauzální smlouvy mezi Oldřichem Šiškou a IFP jako remitentem směnky, přičemž směnka byla následně třikrát indosována, posledně z toho na unimatic jako žalobce. Za nerozhodné označil rovněž rozhodnutí České národní banky ze dne 14. 12. 2011, které bylo potvrzeno rozhodnutím bankovní rady České národní banky ze dne 23. 2. 2012, jakož i tvrzení stěžovatele, že aktivity IFP spočívaly v podvodné činnosti na principu tzv. letadla, kdy jediným předmětem činnosti bylo získávání dalších klientů a s tím spojený výnos z provizí; klienti přitom byli uváděni v omyl. II. Ústavní stížnost 5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2014 se stěžovatel bránil ústavní stížností ze dne 29. 1. 2015, ve které navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rozsudek vrchního soudu proto zrušil a unimatic jako vedlejšímu účastníku řízení a) uložil povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti; návrh na náhradu nákladů odůvodnil způsobem vedení řízení ze strany unimatic a svými osobními (majetkovými) poměry. Současně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. 6. Stěžovatel vyložil, že jako součást podmínek spolupráce s možností přivýdělku za získání dalších spolupracovníků uzavřel dne 5. 1. 2010 s IFP inominátní smlouvu, v níž se zavázal ke složení kauce 48 000 Kč a k zahájení úhrady pravidelných měsíčních splátek pojistného ve výši 2 000 Kč. Současně s uzavřením smlouvy vystavil směnku vlastní na částku 48 000 Kč na řad IFP, a to jako kauci, která měla být použita k placení pojistného a propadnout v případě zrušení smlouvy. Následujícího dne 6. 1. 2010 byla na doporučení a za přítomnosti stěžovatele Oldřichem Šiškou uzavřena smlouva a vystavena směnka s totožným obsahem; tato směnka, na níž se stěžovatel zavázal jako směnečný rukojmí, je předmětem řízení. Vzhledem k tomu, že IFP nedodržovala sjednané podmínky, začal stěžovatel její jednání považovat za podvodné, přičemž porušování zákona následně shledala i Česká národní banka, jejímž rozhodnutím ze dne 14. 12. 2011 byla společnosti IFP uložena pokuta ve výši 6 000 000 Kč. 7. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že vzhledem k okolnostem věci, kdy on i Oldřich Šiška uzavřeli smlouvy a vystavili směnky ve prospěch IFP společně a s totožným obsahem, byl vrchní soud povinen připustit přezkum kauzálních námitek, které v řízení uplatnil. Vrchní soud postupoval přehnaně formalisticky a nepřiměřeně lpěl na striktním výkladu příslušných ustanovení zákona směnečného a šekového; porušil tím stěžovatelova ústavně zaručená práva. III. Vyjádření dalších účastníků a vedlejších účastníků řízení 8. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 3. 2015 poukázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 31. 3. 2014, přičemž věnoval bližší pozornost okolnostem, pro které stěžovateli přiznal právo vznášet kauzální námitky, aniž by je vzhledem k jeho postavení jako směnečného rukojmího omezil s odkazem na čl. I § 17 zákona směnečného a šekového. Konstatoval, že odvolací soud se k jeho názoru ohledně oprávnění stěžovatele vznášet kauzální námitky nepřiklonil. 9. Vrchní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 4. 2015 poukázal na odůvodnění svého rozsudku ze dne 11. 12. 2014 a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl jako nedůvodnou. Zdůraznil, že směnečný rukojmí zajišťuje pouze a jen závazek směnečný, a je tak samostatným dlužníkem nezávislým na osobě, za kterou se zaručil; samotné povědomí stěžovatele o právním důvodu směnky nepostačuje k závěru o jeho oprávnění uplatňovat námitky, které přísluší výstavci směnky. 10. Žádný z vedlejších účastníků řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil. IV. Procesní postup Ústavního soudu 11. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 12. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zji