I.ÚS 2936/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2936/11 ze dne 20. 12. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Rydvalem, advokátem se sídlem Křižíkova 196/18, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 6 Ads 22/2011-111, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2010, č. j. 1 Cad 104/2009-38, proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 14. 7. 2009, č. j. MHMP 456503/2009, a proti rozhodnutí Městské části Praha 6, Úřadu městské části, ze dne 6. 1. 2005, č. j. Soc/2005/N/5336, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rozhodnutím Městské části Praha 6, Úřadu městské části, ze dne 6. 1. 2005, č. j. Soc/2005/N/5336, byla podle § 96 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 12. 2004 zvýšena měsíčně se opakující dávka sociální péče přiznaná stěžovateli rozhodnutím zdejšího úřadu ze dne 2. 12. 2004 z částky 621 Kč na částku 1277 Kč měsíčně. K odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí rozhodl Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 14. 7. 2009, č. j. MHMP 456503/2009, tak, že odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Odvolací orgán přezkoumal sociální situaci stěžovatele a konstatoval, že je veden v evidenci Úřadu práce hlavního města Prahy, pobočky v Praze 6, nepobírá hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání, je poživatelem částečného invalidního důchodu v celkové výši 3523 Kč měsíčně. Zdravotní stav stěžovatele vyžaduje zvýšené náklady na dietní stravování z důvodu diety výživné, tato dieta je srovnatelná s nejvyšší dietou, tj. pankreatickou, tj. částka na osobní potřeby se zvyšuje o částku 700 Kč. Výše dávky byla stanovena součtem částky na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb stěžovatele ve výši 2320 Kč, zvýšené o 700 Kč, tj. celkem 3060 Kč a částky k zajištění nezbytných nákladů na domácnost, tj. 1780 Kč a vzhledem k příjmu stěžovatele ve výši 3523 Kč měsíčně, tj. celkem ve výši 1277 Kč. Vzhledem k částkám životního minima, ke skutečným odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost stěžovatele, k výši příjmu a k majetkovým poměrům byla výše dávky sociální péče stanovena v souladu s § 4 odst. 3 zákona č. 482/1991 Sb. Odvolací správní orgán k otázce ubytování ve vojenských ubytovnách uvedl, že z vyjádření Vojenské ubytovací a stavební správy Praha ze dne 6. 6. 2006 vyplývá, že zásady pro ubytování ve vojenských ubytovnách se řídí předpisem Stav-1-2, příloha 2, Směrnice o vojenských ubytovnách. Na ubytovně lze ubytovávat (roz. osoby) buď na služební (pracovní) cestě, nebo v případě volné lůžkové kapacity na cestě turistické (článek 23 citovaného vnitrorezortního předpisu). To se vztahuje i na vojenské důchodce a důchodce - bývalé občanské zaměstnance vojenské správy a jejich rodinné příslušníky. Stěžovatel se v místě trvalého pobytu nezdržuje, užívá se svou matkou byt o velikosti 3 + 1, tudíž má možnost bydlení v tomto bytě na území hlavního města Prahy. Dojíždění mimo Prahu za účelem praní prádla a mytí, jak stěžovatel uvádí, není zejména i s přihlédnutím k jeho (uváděnému) nepříznivému zdravotnímu stavu a i k dalším nepochybně vzniklým nákladů v souvislosti s delší cestou důvodné. Ke skutečnosti, že stěžovatel nemá v užívaném bytě zapojen plyn a elektrickou energii nelze podle odvolacího správního orgánu přihlédnout, neboť stěžovatel mohl řešit záležitost svého bydlení i různým jiným odpovídajícím způsobem. Je sice pravdou, že není věcí správního orgánu určovat, kde se bude zdržovat žadatel o dávku sociální péče či příjemce dávky sociální péče (toto ani správní orgán neurčuje), ale při stanovení výše dávky podle § 4 odst. 3 zákona č. 482/1991 Sb., se přihlíží pouze k nezbytným nákladům na domácnost; tj. správní orgán vždy individuálně posuzuje, zda jsou náklady předkládané žadatelem o dávku sociální péče či příjemcem dávky sociální péče v daném konkrétním případě nezbytnými náklady k zajištění domácnosti. Stěžovateli vznikly náklady za ubytování na turistické cestě, které nelze považovat za nezbytné náklady na domácnost ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb.; dávky sociální péče nelze poskytovat k úhradě nákladů za turistiku. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že žalobu zamítl. Při posouzení stěžovatelových námitek ohledně výdajů spojených s ubytováním na vojenských ubytovnách městský soud uvedl, že stěžovatel měl možnost základní potřeby spočívající v bydlení a zajišťování hygienických potřeb uspokojovat tak, že by užíval přístřeší 3 + 1, které užívá se svou matkou. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že si stěžovatel neobstaral jiné bydlení a v jeho případě, i když osobně využíval ubytovny k uspokojení svých potřeb hygienických i k případnému přechodnému bydlení, se nejednalo o náklady nezbytné. Pokud stěžovatel namítal, že přístřeší bylo přiděleno jeho matce pod hrozbou toho, že budou jejich věci vyklizeny na ulici, není možné - podle městského soudu - k této námitce v tomto řízení přihlédnout. Předmětem řízení o přiznání dávky sociální péče je zajištění skutečných a odůvodněných nákladů na zabezpečení výživy a ostatních základních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost posuzovaného občana (společně posuzovaných osob) ve vztahu k výši příjmu a k majetkovým poměrům. Předmětem řízení není posouzení platnosti či neplatnosti nájemního vztahu. Městský soud dále uvedl, že tvrzení stěžovatele o nemožnosti zapojit plyn a elektřinu, o nemožnosti vařit, prát a umývat se, se nezakládají na pravdě. Ze správního spisu je zřejmé, že možnost připojení elektřiny a plynu v přiděleném bytě dána byla, protože byt mohl být napojen na zdroje energií, které umožní vytápění a s tím související uspokojování dalších základních potřeb. K tomu je však třeba, aby stěžovatel, popř. jeho matka, podnikli patřičné kroky k zajištění připojení k těmto zdrojům energie. Jak je zřejmé ze správního spisu, stěžovatel prokazoval, že již v roce 2003 žádal o připojení na tyto sítě, avšak firma, která nemovitost spravuje, na tuto žádost nereagovala. Stěžovatel nedoložil, že poté podnikl další kroky k tomu, aby zajistil pro přístřeší připojení k uvedeným sítím a zajistil tak obyvatelnost tohoto prostoru. Řešil-li stěžovatel své potřeby využíváním turistických ubytoven v rámci turistiky, je to jeho volba řešení situace. Správnímu orgánu však nelze - s ohledem na provedená zjištění - vytknout, že stěžovatelem doložené náklady na toto bydlení v turistických ubytovnách nepovažoval za nezbytné náklady na domácnost. Městský soud dal za pravdu žalovanému správnímu orgánu v tom, že pro zajištění stěžovatelových základních potřeb spojených s bydlením nebylo vyhledávání turistických ubytoven mimo Prahu nezbytné. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Především uvedl, že v daném případě jde o posouzení, zda náklady spojené s ubytováním na vojenských ubytovnách lze považovat za nezbytné náklady na domácnost ve smyslu zákona č. 482/1991 Sb. za situace, kdy stěžovatel společně se svojí matkou užívá byt o velikosti 1 + 3 v P., poskytnutý jim jako přístřeší. Touto otázkou se v případě stěžovatele Nejvyšší správní soud zabýval již v předcházejících věcech, naposledy ve věci sp. zn. 6 Ads 176/2009. V rozsudku ze dne 3. 6. 2010, č. j. 6 Ads 176/2009-69, vyšel z toho, že pokud občan přebývá na trvalé adrese v P., nelze uznat jako nezbytné náklady na domácnost ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb. náklady spojené s dočasným ubytováním na ubytovnách v různých částech republiky, kde se svou matkou opakovaně přebývá; tvrzení, že tak činí za účelem osobní hygieny a praní prádla, je nerozhodné. V předcházející věci se Nejvyšší správní soud rovněž vyjádřil k otázce dodávky elektrické energie a plynu do bytu užívaného stěžovatelem, takže pro stručnost lze na odůvodnění předcházejícího rozsudku odkázat. Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od dříve vysloveného názoru odchýlit. Posléze Nejvyšší správní soud poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. I. ÚS 2605/10, kterým byla odmítnuta ústavní stížnosti proti citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu (ze dne 3. 6. 2010, č. j. 6 Ads 176/2009-69) a z tohoto rozsudku též citoval. II. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušit napadená rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), právo na nedotknutelnost osoby a práva na osobní svobodu včetně svobody pohybu a pobytu dle čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a čl. 14 odst. 1 Listiny, právo na ochranu osobnosti dle čl. 10 odst. 1 Listiny, právo na hmotné zab