I.ÚS 2936/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 N 153/82 SbNU 431 Přípustnost dovolání formulujícího právní otázku stran výkladu § 471 odst. 3 nového občanského zákoníku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudců Tomáše Lichovníka a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 17. srpna 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 ve věci ústavních stížností města Blovice, se sídlem Blovice, Masarykovo náměstí 143, zastoupeného JUDr. Robertem Vargou, advokátem, se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 116/2015-85 ze dne 17. června 2015 a č. j. 30 Cdo 1719/2015-133 ze dne 8. července 2015, usnesením Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 398/2014-76 ze dne 25. září 2014 a č. j. 12 Co 405/2014-110 ze dne 22. října 2014 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. Nc 502/2012-100 ze dne 17. července 2014, jimiž stěžovatel ustanoven veřejným opatrovníkem vedlejších účastníků, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 jako účastníků řízení a M. K. a V. K., zastoupených opatrovníkem městem Blovice, jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1719/2015-133 ze dne 8. července 2015 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1719/2015-133 ze dne 8. července 2015 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížnosti proti výše uvedeným rozhodnutím byly původně vedeny pod sp. zn. IV. ÚS 3046/15 a sp. zn. I. ÚS 2936/15. Usnesením pléna Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 1. 12. 2015 došlo ke spojení obou věcí ke společnému projednání pod sp. zn. I. ÚS 2936/15. Vymezení věci v části původně vedené pod sp. zn. IV. ÚS 3046/15 2. Stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. Nc 502/2012-100 ze dne 17. 7. 2014 jmenován opatrovníkem vedlejšího účastníka V. K. (dále jen "opatrovanec") v rozhodné době umístěného v Domově se zvláštní režimem na adrese Letiny 70, Blovice, provozovaného Sociálním a zdravotním centrem Letiny, s. r. o., se sídlem v Plzni, Zručská cesta 8. Soud shledal, že nebyla nalezena žádná vhodná osoba z řad příbuzných, která by funkci opatrovníka vykonávala, a na základě toho jmenoval opatrovníkem město Blovice jako orgán místní správy. 3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze. Stěžovatel odkázal na § 471 odst. 3 občanského zákoníku z roku 2012 (zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) s tím, že opatrovanec má faktický pobyt v obci Letiny, která je plně způsobilá funkci veřejného opatrovníka vykonávat a tuto činnost vykonává u mnoha dalších opatrovanců pobývajících v domově se zvláštním režimem. Městský soud usnesením č. j. 12 Co 405/2014-110 napadené rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že výkon funkce veřejného opatrovníka je výkon v rámci přenesené působnosti, a tedy přísluší obci s pověřeným obecním úřadem, v tomto případě obci Blovice, která je uvedena v příloze č. 1 k zákonu č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností. 4. Stěžovatel v následném dovolání namítl, že v předchozím řízení nebyly vyřešeny otázky hmotného práva, a to zda má způsobilost být veřejným opatrovníkem "každá" obec nebo pouze obec s rozšířenou působností a zda je bydlištěm ve smyslu § 471 odst. 3 občanského zákoníku místo, kde se člověk zdržuje z důvodu nepříznivého zdravotního stavu. Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1719/2015-133 dovolání odmítl s tím, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání. Z předchozí judikatury jasně plyne závěr, že jmenování veřejným opatrovníkem není závislé na souhlasu obce a že opatrovnictví je výkonem přenesené působnosti. Vymezení věci v části původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 2936/15 5. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 12 Nc 853/2011-69 ze dne 23. 7. 2014 byla obec Letiny jmenována opatrovníkem vedlejšího účastníka M. K. v rozhodné době umístěného v Domově se zvláštním režimem na adrese Letiny 70, Blovice. Městský soud následně usnesením č. j. 25 Co 398/2014-76 ze dne 25. 9. 2014 změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že opatrovníkem jmenoval obec Blovice. Obdobně jako ve věci prvního vedlejšího účastníka městský soud uvedl, že výkon funkce veřejného opatrovníka výkonem v rámci přenesené působnosti, tedy náleží obci s rozšířenou působností, kterou je pro obec Letiny město Blovice. 6. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením č. j. 30 Cdo 116/2015-85 ze dne 17. června 2015 z totožných důvodů jako ve věci prvního vedlejšího účastníka. 7. V průběhu řízení před Ústavním soudem podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 398/2014-76. Městský soud usnesením č. j. 25 Co 398/2014-130 ze dne 29. ledna 2016 napadené usnesení zrušil, současně zrušil také usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 12 Nc 853/2011-69 ze dne 23. 7. 2014. Věc byla tímto rozhodnutím vrácena k projednání soudu prvního stupně. Ústavní stížnosti 8. Proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. Nc 502/2012-100, rozhodnutím městského soudu č. j. 12 Co 405/2014-110 a č. j. 25 Co 398/2014-76 a rozhodnutím Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1719/2015-133 a č. j. 30 Cdo 116/2015-85 stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádal se stěžejním dovolacím důvodem, a sice otázkou, zda je v dané věci k výkonu funkce veřejného opatrovníka příslušná obec, kde má opatrovanec bydliště, či obec s rozšířenou působností. Dále stěžovatel namítl porušení principu legitimního očekávání, jelikož v předchozích obdobných případech soud prvního stupně jmenoval do funkce opatrovníka obec Letiny, nikoli město Blovice. II. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Městský soud a Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedly, že ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla. Ve zbytku odkázaly na odůvodnění napadených usnesení. III. Formální předpoklady projednání návrhu 10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas, advokátem zastoupeným a oprávněným stěžovatelem (byl účastníkem řízení před obecnými soudy) a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. 11. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 116/2015-85 ze dne 17. června 2015 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 398/2014-76 ze dne 25. září 2014 není přípustná. Napadené rozhodnutí městského soudu bylo zrušeno výše popsaným usnesením téhož soudu na základě žaloby pro zmatečnost. Žaloba pro zmatečnost je procesním prostředkem k ochraně práva, jehož je před podáním ústavní stížnosti ve věci třeba využít [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. V tomto rozsahu tak Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost. Nadto bylo napadené rozhodnutí městského soudu právě na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno, právně tedy neexistuje. I z toho důvodu by šlo o návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu per analogiam [usnesení sp. zn. III. ÚS 152/2000 ze dne 25. 10. 2000 či sp. zn. III. ÚS 259/06 ze dne 21. 8. 2006 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 12. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1719/2015-133, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 405/2014-110 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. Nc 502/2012-100 ovšem prima facie přípustná je. 13. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci plně postačovala písemná vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení, rozhodl Ústavní soud ve věci podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání. IV. Vlastní posouzení přípustné části návrhu 14. Ústavní soud se seznámil s argumentací účastníků řízení a s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 8. Následně dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení veřejného opatrovníka v projednávané věci 15. Dle občanského zákoníku z roku 2012 soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem (§ 465 odst. 1). Soud při rozhodování o určení opatrovníka zvolí toho, koho si opatrovanec určí, dále příbuzného či osobu blízkou opatrovanci. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona (§ 471 odst. 2). Občanský zákoník zde předjímá přijetí zákona, který blíže vymezí institut veřejného opatrovníka; do současnosti n