I.ÚS 2981/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2981/25 ze dne 8. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) P. R., zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4, a 2) R. N., zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem, sídlem Kollárova 1064/18, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 565/2025-10614 ze dne 20. 8. 2025, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 12 To 55/2022 ze dne 21. 3. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 56 T 9/2020-9561 ze dne 20. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že [v případě stěžovatele 1)] jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, resp. [v případě stěžovatele 2)] jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ústavní stížnosti stěžovatelů projednávané původně pod sp. zn. I. ÚS 2981/25 a IV. ÚS 621/26 spojil Ústavní soud usnesením ze dne 25. března 2026 ke společnému řízení. 3. Z ústavních stížností a jejich příloh vyplývá, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byli stěžovatelé (společně s dalšími obžalovanými) uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (ve znění účinném k 20. 5. 2022) spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Stěžovateli 1) byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu šesti let a peněžitý trest v celkové výši 400 000 Kč (200 denních sazeb po 2 000 Kč). Stěžovateli 2) byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a peněžitý trest v celkové výměře 125 000 Kč (125 denních sazeb po 1 000 Kč). Skutek, za který byli stěžovatelé odsouzeni, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že ve společném záměru zkrátit daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") při pořizování motorových vozidel z jiných členských států Evropské unie a jejich následném prodeji v tuzemsku, byl účelově vytvořen řetězec obchodních společností fakticky ovládaných obžalovanými či jejich dalšími spolupachateli, formálně působící ve fakturačním řetězci jako pořizovatelé motorových vozidel z jiného členského státu Evropské unie a řízené tzv. bílými koňmi. Tyto společnosti pořízená vozidla obratem formálně přeprodaly dalším společnostem, načež byly v daňových přiznáních k DPH uváděny nepravdivé údaje, zejména byl nepravdivě uplatňován nárok na odpočet DPH z fiktivních přijatých zdanitelných plnění. Stěžovatelé se na této trestné činnosti měli podílet jako tzv. "vodiči bílých koní", když zajišťovali osoby, které se nechaly ovládat a které na sebe nechaly za finanční odměnu převést obchodní společnosti tvořící obchodní řetězec, do jejichž statutárních orgánů se nechaly ustanovit. Stěžovatelé si byli vědomi, že tyto osoby nebudou ve společnostech vyvíjet žádnou aktivní činnost, především nebudou plnit své povinnosti dané zákonem vyplývající z jejich funkce, zejména povinnosti vůči třetím osobám, včetně včasného a řádného vyměření daně. Takto zjednali a instruovali několik konkrétních (v rozsudku identifikovaných) osob, od nichž pak přebírali přístupové údaje k internetovému bankovnictví a do datových schránek a předali je další nezjištěné osobě, přičemž byli srozuměni s tím, že tato osoba využije tyto společnosti, které jí takto fakticky poskytli, k páchání trestné činnosti. 4. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatelé, další obžalovaní a státní zástupce odvolání, která vrchní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodná. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatel 1) namítá, že jednání, pro něž byl odsouzen, není trestné. Domnívá se, že v jeho případě došlo k zaměnění trestné činnosti (tzv. vodění bílých koní) s poskytováním běžných služeb (zejména nominee jednatelů a společníků), jež realizuje od roku 2005. Uvádí, že tyto služby poskytoval i obžalovanému P. V., přičemž jen menší část poskytnutých služeb souvisela s jednáním popsaným v obžalobě. Má za to, že tvrzení městského soudu, že "není schopen uvést ani doložit, komu tyto společnosti fakticky dal k dispozici", je v rozporu s provedenými důkazy. Tvrdí, že žádná trestná činnosti nebyla prokázána ani provedenými odposlechy, resp. že žádný z provedených důkazů neprokazoval, že by věděl o trestné činnosti obžalovaného V. 6. Stěžovatel 1) namítá, že soud prvního stupně výpovědi svědků svévolně a manipulativně vyložil jako doznání a usvědčující důkaz a že (v bodě 408 napadeného rozsudku) dezinterpretoval část jeho komunikace s obžalovaným V. Jako běžnou a veřejně nabízenou operaci označuje i převod společnosti X na bezdomovce, který mu soud kladl k tíži. Poukazuje na to, že ze stíhané trestné činnosti neměl žádný profit. Stěžovatel 1) zdůrazňuje, že jeho spolupracovníci, označovaní za bílé koně, přistupovali ke své činnosti odpovědně a spolehlivě, na rozdíl od pracovníků obžalovaného V. a stěžovatele 2). Tvrdí, že soud excesivně dezinterpretoval výsledky dokazování a že jej uznal vinným ze skutku, pro který nebyl obviněn a pro který nebyla podána obžaloba. Namítá, že závěr soudu o tom, že musel vědět o trestné činnosti, není opřen o jakékoli racionální argumenty a ani nenaplňuje příslušnou část definice nepřímého úmyslu. Stejně tak podle něj není z rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, z čeho byl dovozen závěr o jeho srozumění s páchanou trestnou činností. Zdůrazňuje, že spoléhal na svůj úsudek a dlouhodobou známost s obžalovaným V. a jeho odpovědný a spolehlivý přístup. Za iracionální považuje požadavek soudu, aby se zajímal o to, co se bude dít po prodeji služby, společnosti či datové schránky. 7. Stěžovatel 1) rozporuje judikaturu, na kterou odkazoval vrchní soud, s tím, že závěry z ní vyplývající na jeho věc nedopadají. Městskému soudu vytýká, že při ukládání souhrnného trestu nepřihlédl k tomu, že v řízení, v němž byl odsouzen za trestnou činnost, vůči které byl v nyní projednávané věci ukládán souhrnný trest, došlo k porušení zákazu reformatio in peius. Vrchní soud mu podle jeho názoru v souvislosti s trestem nepřípustně přičetl k tíži, že svou výpovědí neusvědčoval sebe či jiné osoby. 8. Stěžovatel 2) tvrdí, že provedené důkazy spolehlivě prokázaly, že jeho spolupráce s obžalovaným J. (tedy jeho zapojení do činnosti dané skupiny) byla ukončena v dubnu 2016. Je přesvědčen, že mu nelze přičítat ty dílčí útoky, které byly provedeny po ukončení jeho participace na páchání trestné činnosti. Namítá, že z přípisu Ministerstva vnitra, odboru eGovernmentu vyplývá, že přístupové údaje k datové schránce společnosti Y (dále jen "společnost Y") existující v době této jeho spolupráce, nebyly nikdy použity, takže je podle něj logicky vyloučeno, aby komukoliv předal funkční přístupy do datových schránek umožňující páchání trestné činnosti. Uvedený přípis považuje za opomenutý důkaz, neboť se jím Nejvyšší soud v napadeném usnesení nijak nezabýval a nehodnotil jej. Závěr obecných soudů, že přístupové údaje k datové schránce převzal a předal další nezjištěné osobě, považuje za extrémně rozporný s obsahem zmíněného přípisu. Nejvyššímu soudu vytýká, že nezohlednil ani jeho ukončení participace na trestné činnosti, k níž došlo v dubnu 2016, ani nefunkčnost jeho příspěvku k ní (tedy faktické nevyužití přístupových údajů k datové schránce), resp. že se náležitě nevypořádal s jeho námitkou zahrnující tyto okolnosti. 9. Stěžovatel 2) dále namítá, že jeho jednání, tedy zprostředkování dosazení osob do funkcí jednatelů obchodních společností, nenaplňuje žádný ze znaků trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku. Z toho dovozuje, že v jeho případě došlo k porušení zásady nullum crimen sine lege. Poukazuje na důkazy, které podle jeho mínění podporuj