I.ÚS 2989/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 2989/09 ze dne 25. 4. 2012 N 88/65 SbNU 193 Libovůle státu a nepřípustná pravá retroaktivita v řízení o restitučních nárocích   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) - ze dne 25. dubna 2012 sp. zn. I. ÚS 2989/09 ve věci ústavní stížnosti 1. P. H. a 2. M. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2008 č. j. 28 Co 370/2008-87 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2009 č. j. 28 Cdo 4916/2008-98, jimiž bylo rozhodnuto v řízení o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků. I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2008 č. j. 28 Co 370/2008-87 a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2009 č. j. 28 Cdo 4916/2008-98 byla porušena základní práva stěžovatelů na ochranu majetku a na soudní ochranu podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2008 č. j. 28 Co 370/2008-87 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 9. 2009 č. j. 28 Cdo 4916/2008-98 se zrušují. Odůvodnění I. V ústavní stížnosti, která byla podána včas a splňuje všechny předepsané náležitosti, stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, vydaných v řízení o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků. V ústavní stížnosti uvedli, že podstatou sporu vedeného u obecných soudů byla skutečnost, že jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, požádali žalovaný Pozemkový fond České republiky (dále též "žalovaný") o převod náhradních pozemků, tedy dvou konkrétních pozemků v k. ú. Kamenný Přívoz, které by navazovaly na pozemky v jejich vlastnictví. Žádost podali podle rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha-západ ze dne 2. 9. 2005 č. j. PÚ-R-1078/93/II-60/05/BED. Pokud by bylo jejich žádosti vyhověno, tyto pozemky by se tzv. zarovnaly tak, že by stěžovatelé zároveň získali ke svým pozemkům i přístupovou cestu. Tomuto převodu v dané době nic nebránilo, kromě zjevné nechuti zaměstnanců žalovaného, a zakončil by se tak proces uspokojení restitučních nároků jejich rodičů, táhnoucí se již z roku 1992. Předmětné pozemky byly za tímto účelem již v roce 1995 odděleny geometrickým plánem a čekalo se pouze na jejich "vylustrování" Pozemkovým fondem České republiky a na jejich zapsání na LV č. 10002. Rodiče stěžovatelů mezitím zemřeli a stěžovatelé, jako jejich oprávnění nástupci, protiprávním postupem žalovaného, potvrzeným rozhodnutími obou soudů, neuspěli. Dovolací soud dal totiž za pravdu soudu odvolacímu, že se v případě postupu žalovaného nejednalo o liknavost. Ve skutečnosti vyřizování celé záležitosti netrvalo pouhé dva roky, ale téměř 15 let, neboť s vyřizováním započali již jejich rodiče v roce 1992. Skutečnost, že během soudního řízení žalovaný oba pozemky prodal, aniž by počkal na výsledek sporu, považují stěžovatelé za vrchol libovůle, neslučitelné s výkonem státní moci. Podle názoru stěžovatelů Nejvyšší soud potvrdil svým rozhodnutím nepřípustnou retroaktivitu, kterou zavedl do předmětného sporu Krajský soud v Praze změnou rozhodnutí Okresního soudu Praha-západ a rozhodnutím, že v případě stěžovatelů má být postupováno podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb. To bez ohledu na skutečnost, že v době podání žádosti o převod pozemků toto ustanovení neexistovalo a rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha-západ, vydané před účinností novely zákona č. 229/1991 Sb., jednoznačně uvádí, že má být postupováno podle § 11 odst. 2 tohoto zákona. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že pokud byla žádost podána před novelou zákona, mělo být o ní rozhodnuto podle znění účinného ke dni této žádosti. Stěžovatelé nesouhlasí s výkladem, že jim měla novelou zákona vzniknout povinnost podat si novou žádost nebo zúčastnit se veřejné nabídky na stejné pozemky, když navíc žádost byla podána jejich rodiči již v roce 1992. Uvedený postup soudů považují stěžovatelé za protiústavní z důvodu uplatnění přímé retroaktivity novely zákona na právní vztahy založené před touto novelou a také v důsledku toho, že by v takovém případě byly oprávněným osobám, které požádaly o převod náhradních pozemků před novelou zákona, ukládány povinnosti, které nejsou zákonem stanoveny. Došlo tak k porušení jejich základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Z ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 10 C 277/2007 Ústavní soud zjistil, že rozsudkem zmíněného soudu ze dne 12. 12. 2007 č. j.10 C 277/2007-44 byla žalovanému uložena povinnost uzavřít se stěžovateli smlouvu o převodu pozemků p. č. 324/12 a p. č. 324/13 v k. ú. Kamenný Přívoz, jejíž text je ve výroku rozsudku výslovně uveden. Okresní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatelé požádali dne 12. 10. 2005 územní pracoviště žalovaného v Berouně o převedení pozemků v jeho správě do svého spoluvlastnictví. Žalovaný však zůstal nečinný a později uváděl irelevantní důvody ohledně náhradních pozemků a nakonec, s odkazem na § 11a zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon o půdě"), odmítl převést označené pozemky (ve vlastnictví státu) bez veřejné nabídky. Podle závěru soudu žalovaný nemusel stěžovatelům pozemky nabízet ve veřejné nabídce podle zmíněného ustanovení, neboť to bylo platné a účinné až od 13. 4. 2006. K datu 12. října 2005, kdy stěžovatelé svou žádost podali a kdy pozemky již byly zapsány v katastru jako vlastnictví státu, toto ustanovení ještě neexistovalo. Stěžovatelé proto mohli požadovat bezúplatný převod těchto pozemků ve správě žalovaného do svého spoluvlastnictví z důvodu zarovnání svých stávajících pozemků a získání přístupu z místní komunikace, což je legitimní požadavek. Krajský soud v Praze rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Na rozdíl od okresního soudu neshledal na straně žalovaného žádnou libovůli ani liknavý postup. Konstatoval, že stěžovatelé nemají, podle ustálené judikatury, právo na výběr náhradních pozemků. To, že žalovaný snad chtěl v minulosti jejich rodičům vyhovět a vybrané pozemky jim převést (za tím účelem již vypracoval geometrický plán), nezakládá nárok stěžovatelů na vydání právě těchto pozemků. V tom, že žalovaný v průběhu necelých dvou let před podáním žaloby stěžovatelům nevyhověl a jimi žádané pozemky jim nepřevedl, nelze spatřovat libovůli nebo liknavost. Musel totiž pozemky nejdříve tzv. "vylustrovat", aby bylo zřejmé, že je může dát do nabídky, a musel je nechat ocenit. V dubnu 2006 pak vstoupila v účinnost novela zákona o půdě provedená zákonem č. 131/2006 Sb. Tou bylo do zmíněného zákona doplněno ustanovení § 11a, podle kterého se každá oprávněná osoba musí se svým nárokem na vydání náhradního pozemku přihlásit, pokud má zájem o některý z pozemků, které jsou ve veřejné nabídce nabízeny právě na vykrytí nároků za nevydané pozemky podle § 11 odst. 2 zákona o půdě ve znění před novelou. To stěžovatelé neučinili, i když jim nic nebránilo se ucházet o pozemek p. č. 324/12, jehož prodej byl řádně vyhlášen. Odvolací soud dospěl k závěru, že postup žalovaného, který odmítl převést pozemky s odkazem na § 11a zákona o půdě, byl správný. Stěžovatelé si vybrali dva konkrétní pozemky, o jejichž bezúplatný převod požádali dne 12. 10. 2005. Dne 14. 4. 2006 vstoupila v účinnost novela zákona o půdě provedená zákonem č. 131/2006 Sb., která stanovila jasná pravidla pro všechny oprávněné osoby. Tento zákon neobsahuje žádná přechodná ustanovení, proto se jím řídí i nároky, které byly uplatněny před jeho účinností. Liknavost a libovůli žalovaného, jak ji má na mysli nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 ze dne 4. 3. 2004 (N 33/32 SbNU 303), odvolací soud na straně žalovaného neshledal. Libovůli žalovaného neshledal odvolací soud ani v tom, že žalovaný pozemek p. č. 324/12 převedl podle § 11a zákona o půdě V. K., a to i za situace, kdy k převodu došlo až po zahájení tohoto soudního řízení. Neshledal ji ani v tom, že druhý, stěžovateli žádaný pozemek byl prodán třetím osobám, které o něj požádaly podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění platném v době podání žádosti o tento pozemek, a to právě pro krátkost času, který uplynul od písemné žádosti o převod tohoto pozemku do uvedené novely zákona o půdě, i s ohledem na to, že oprávněné osoby si nemohou vybírat konkrétní pozemky jako pozemky náhradní. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí citoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu a zákona o půdě, odvolal se na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 495/02 (viz výše) a sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze