I.ÚS 3038/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3038/18 ze dne 23. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) E. N. a 2) E. V., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, č. j. 25 Cdo 1222/2012-396, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 6. 2015, č. j. 18 C 345/2008-414, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, č. j. 58 Co 383/2015-497, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2018, č. j. 25 Cdo 1604/2018-556, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Svou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2018 a splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Nynější ústavní stížnost stěžovatelek navazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 708/17 ze dne 27. 3. 2018 (pozn. - všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na serveru https://nalus.usoud.cz), jímž Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 25 Cdo 2720/2016-514, kterým Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelek dle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), pro vady, pro něž nelze v řízení pokračovat, spočívající v nevymezení splnění podmínek přípustnosti dovolání. K detailní rekapitulaci skutkového stavu, obsahu napadených rozhodnutí a procesního vývoje pro stručnost Ústavní soud odkazuje na část II. odkazovaného nálezu. 3. Nynější ústavní stížnost směřuje proti novému rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného po zrušení jeho usnesení specifikovaného v předchozím odstavci. Nyní nově napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelek dle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pro nesplnění předpokladů přípustnosti dle § 237 občanského soudního řádu, neboť jak předchozí kasační rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2015, č. j. 25 Cdo 1222/2012-396, jakož i následná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), při nichž byly obecné soudy vázány právním názorem Nejvyššího soudu v něm vysloveným, byla v souladu s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu, již konkrétně v odůvodnění nyní napadeného usnesení Nejvyšší soud uvedl. III. Argumentace stěžovatelek 4. Jelikož v řízení pod sp. zn. I. ÚS 708/17 se Ústavní soud, vázán zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, nemohl zabývat argumentací stěžovatelek ve věci samé, neboť usnesení Nejvyššího soudu uvedené výše sub 2. rušil proto, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelek z formálních důvodů, tedy aniž se jím obsahově zabýval, ačkoliv pro to byly splněny zákonné předpoklady, vychází argumentace stěžovatelek v nynější věci z jejich argumentace tehdejší a je doplněna o námitky týkající se usnesení Nejvyššího soudu napadeného touto ústavní stížností. Stěžovatelky tak namítají 1) podjatost dvou ze tří členů senátu Nejvyššího soudu při vydání napadeného rozsudku; 2) rozpor právního názoru Nejvyššího soudu v nynější věci s jeho konstantní judikaturou; 3) nerespektování závazného právního názoru Ústavního soudu Nejvyšším soudem; 4) odchýlení se od skutkového stavu zjištěného v řízeních před nalézacím a odvolacím soudem; a 5) průtahy v řízení před Nejvyšším soudem. Podstata stěžovatelčiných námitek tkví v následujícím: 5. Ad 1) stěžovatelky poukazují na skutečnost, že napadený rozsudek vydal Nejvyšší soud v senátu, v němž dva ze tří členů byli spoluautoři publikace, vydané ve stejném roce jako tento rozsudek, jejímž dalším spoluautorem byl rovněž tehdejší právní zástupce jedné z žalovaných v původním sporu před obecnými soudy. Stěžovatelky tuto svou námitku podložily řadou odkazů na judikaturu, která tento jejich názor má podporovat. 6. Ad 2) stěžovatelky tvrdí, že Nejvyšší soud jak v napadeném rozsudku, tak v usnesení zrušeném nálezem sp. zn. I. ÚS 708/17 i v usnesení nyní napadeném postupoval v rozporu se svou dřívější judikaturou, neboť uložil nalézacímu a potažmo odvolacímu soudu pokyn k jinému hodnocení příčinné souvislosti, což je však otázka skutková, nikoliv právní, přičemž dle vlastní judikatury Nejvyššího soudu tomuto nepřísluší přehodnocovat otázky skutkové. V napadeném rozsudku Nejvyšší soud dle stěžovatelek přitom nevyslovil žádný obecný a už vůbec ne řádně odůvodněný právní názor. 7. Ad 3) se stěžovatelky domnívají, že nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 708/17 nezavdává sebemenší prostor k pochybnosti, že mohly uplatnit námitku podjatosti členů senátu při vydání napadeného rozsudku Nejvyššího soudu i v řízení před Nejvyšším soudem, které vyústilo ve vydání usnesení napadeného nynější ústavní stížností. Pokud tak Nejvyšší soud interpretoval tento nález tak, že stěžovatelkám bylo toliko umožněno uplatnit námitku podjatosti v tehdy aktuálně probíhajícím řízení o dovolání, které vyústilo ve vydání napadeného usnesení, je tato jeho interpretace v rozporu se závazným právním názorem Ústavního soudu. 8. Ad 4) stěžovatelky uvedly, že Nejvyšší soud přetvořil v odůvodnění svého napadeného usnesení skutkový stav, neboť vyšel z toho, že bezprostřední příčinou krvácení nebyly vlastnosti papilotomu, ale sama skutečnost, že došlo k naříznutí Vaterovy papily, jež však bylo nezbytným prostředkem k dosažení žádoucího efektu zdravotnického zákroku, přičemž však dle stěžovatelek bylo bezprostřední příčinou krvácení do trávicího traktu poranění, resp. proříznutí cévy papilotomem, jež k dosažení žádoucího efektu zdravotnického zákroku rozhodně nebylo. 9. Ad 5) stěžovatelky vzpomněly, že o dovolání tehdejší žalované datované dnem 26. 9. 2011 rozhodl Nejvyšší soud svým napadeným rozsudkem až dne 3. 2. 2015, tedy po více než třech letech, popírajíc (sic!) tak zásadu rychlosti řízení i princip právní jistoty. Stěžovatelky k tomu výslovně uvedly, že tato výhrada je ze všech jejich výhrad ještě ta nejmenší. 10. Ze všech těchto důvodů stěžovatelky navrhly Ústavnímu soudu, aby napadená rozhodnutí zrušil pro výše specifikovaný rozpor s jejich základními lidskými právy. IV. Posouzení Ústavním soudem 11. Kompetence Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 12. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, a aniž považoval za nutné si ve věci obstarat další podklady, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. Argumentaci stěžovatelek lze rozdělit do dvou hlavních celků - jednak je to nespokojenost stěžovatelek s vyřízením námitky podjatosti, jednak nespokojenost se způsobem, jakým Nejvyšší soud přistoupil k problematice příčinné souvislosti v jejich věci. Oba tyto celky jsou však zjevně argumentačně liché. Námitka podjatosti je stěžovatelkami činěna v relaci k rozhodování o napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, tedy vztahuje se k již ukončenému řízení o dovolání, nadto stěžovatelky neprokazují, že by ve vztahu k ní uplatnily všechny prostředky, které je dle judikatury Ústavního soudu třeba vyče