I.ÚS 3090/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3090/25 ze dne 15. 5. 2026 Presumpce neviny u obviněného ze sexuální trestné činnosti   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnost A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Koskem, sídlem Pernštýnská 40, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 330/2025-443 ze dne 24. června 2025, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 273/2024-351 ze dne 27. listopadu 2024 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 1 T 24/2024-321 ze dne 17. září 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a B. B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 330/2025-443 ze dne 24. června 2025, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 273/2024-351 ze dne 27. listopadu 2024 a rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 1 T 24/2024-321 ze dne 17. září 2024 bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a presumpce neviny zaručená čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 330/2025-443 ze dne 24. června 2025, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 273/2024-351 ze dne 27. listopadu 2024 a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č. j. 1 T 24/2024-321 ze dne 17. září 2024 se ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní soud v tomto nálezu připomenul vysoké nároky na prokázání viny obviněného a na odůvodnění rozhodnutí soudů o vině a trestu v případech, kdy je k dispozici omezené množství důkazů. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění do 31. 12. 2024, za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Stěžovateli byla také uložena povinnost nahradit osobě vystupující v trestním řízení v procesním postavení poškozené (dále jen "vedlejší účastnice") náhradu nemajetkové újmy ve výši 90 000 Kč. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným usnesením zamítl, stěžovatelovo dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Daného trestného činu se stěžovatel podle soudů dopustil ve zkratce tím, že od roku 2010 do roku 2022 na různých místech vykonal s vedlejší účastnicí (kterou měla jeho partnerka od dětství v péči, dále "nevlastní matka" vedlejší účastnice) soulož a požadoval po ní i vykonání dalších sexuálních praktik, které vedlejší účastnice vykonala, ačkoli s ničím nesouhlasila, opakovaně to stěžovateli sdělila a odstrkovala ho rukama; to vše stěžovatel dle zjištění soudů činil při vědomí poruchy osobnosti a sníženého intelektu vedlejší účastnice, která nebyla schopna "ve většině případů" projevit důrazný nesouhlas a účinně se bránit. Podle soudů tedy stěžovatel využil bezbrannosti vedlejší účastnice, přičemž v jednom případě ji i donutil ke styku násilím. II. Argumentace stěžovatele 3. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny. 4. Stěžovatel namítá, že v průběhu řízení jednoznačně vyplynuly situace, kdy vedlejší účastnice byla bez pochyb schopna důrazně projevit svůj nesouhlas. Stěžovatel takové přání údajně vždy respektoval, přičemž i sama vedlejší účastnice zmínila případy, kdy s intimnostmi ze strany stěžovatele nesouhlasila a stěžovatel to respektoval. Podle stěžovatele je tak zřejmé, že vedlejší účastnice velmi dobře chápala situaci a byla schopna projevit, že si něco nepřeje. Závěr soudů o bezbrannosti vedlejší účastnice tak podle stěžovatele není řádně odůvodněn a je v rozporu s její výpovědí. Soudy prvního a druhého stupně uvedly, že vedlejší účastnice "ve většině případů" nebyla schopna projevit svůj nesouhlas, aniž by to jakkoliv vysvětlily a rozlišily případy, kdy toho vedlejší účastnice schopna byla a kdy nikoliv. Stěžovatel nadto vznáší otázku, jak mohl za této situace vědět o bezbrannosti vedlejší účastnice, tím spíše když jej několikrát při styku ubezpečovala, že se jí to líbí. 5. Dále stěžovatel soudům vytýká, že nevyšly z provedených důkazů, nýbrž z ničím nepodložených úvah. Logičnost a věrohodnost verze událostí stěžovatele - podle něhož šlo o dobrovolný vztah a nyní se mu vedlejší účastnice mstí za to, že jí sdělil, že kvůli ní neopustí její nevlastní matku - pak soudy posuzovaly podle nesmyslných hledisek a morálních aspektů včetně dehonestujících komentářů, kdy např. krajský soud uvedl, že "spíše než otázkou, proč by měl obžalovaný poznat, že [vedlejší účastnice] s ním sex mít nechce, je třeba se zabývat tím, proč by sex s obžalovaným mít měla, přičemž tato úvaha je zakončena negativním závěrem". V konečném důsledku tak byla podle stěžovatele porušena i zásada "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného" (in dubio pro reo) zakotvená v § 2 odst. 2 trestního řádu a v čl. 40 odst. 2 Listiny. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na konkrétní rozpory ve výpovědích svědků, např. dle svědkyně E. Č. si měla vedlejší účastnice myslet, že se stěžovatelem tvoří pár. Jiné osobě zase měla vedlejší účastnice říci, že to se stěžovatelem přehnala. Proto stěžovatel navrhl výslech této osoby, čemuž ale nebylo vyhověno. Další osoby se pro změnu měly vyjádřit v tom směru, že se jim vedlejší účastnice přiznala, že si již dříve jedno podobné obvinění vymyslela. III. Průběh řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 7. Nejvyšší soud setrval na svých argumentech s tím, že námitce týkající se souhlasu stěžovatelky se věnoval zejména v bodech 53 a 61 až 63 svého rozhodnutí, v nichž rozvedl, že vedlejší účastnice vypověděla, že od chvíle, kdy o ni stěžovatel projevil zájem, dávala najevo, že jí to není příjemné a stěžovatele odstrkávala. Pokud stěžovateli někdy řekla, že se jí to líbilo, šlo o obrannou reakci. Stěžovatel si přitom byl vědom hendikepu vedlejší účastnice, kvůli kterému nebyla schopna svůj nesouhlas dávat najevo důrazněji. 8. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dodal, že argumenty stěžovatele se opírají o jiný skutkový stav, než jaký byl soudy zjištěn. 9. Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, případně zamítnout. Okresní soud totiž realizoval úplné a bezvadné dokazování a dospěl k závěru, jejž nepochybně lze v souladu s principy elementární logiky dovodit z provedených důkazů. V řízení nedošlo ani k opomenutí jakýchkoliv důkazních návrhů. Klíčovým důkazem byly konzistentní výpovědi vedlejší účastnice, která potvrdila, že vůči jednání stěžovatele projevovala zřetelný nesouhlas a v jednom případě se bránila fyzicky. Soudy si přitom byly vědomy diametrálně odlišných výpovědí stěžovatele a vedlejší účastnice a pečlivě rozvedly důvody, pro které shledaly pravdivým právě popis skutkového děje prezentovaný vedlejší účastnicí. Její výpověď navíc nebyla osamocena, v jednotlivých bodech ji podpořily mimo jiné i výpovědi svědkyň a znalecký posudek. Podle Nejvyššího státního zastupitelství tak nemohlo dojít k porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, neboť v souladu s ustálenou judikaturou se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, resp. dvě skupiny důkazů nabízející různé varianty skutkového děje, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení důkazní situace nemá pochybnosti o průběhu skutkového děje, není pro uplatnění uvedené zásady prostor. 10. Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové odkázalo na napadená rozhodnutí. 11. Okresní státní zastupitelství v Ústí nad Orlicí se postavení vedlejšího účastníka vzdalo. 12. Stěžovatel v replice setrval na svých námitkách. Nadále spatřuje rozpor v tom, že i podle Nejvyššího soudu vedlejší účastnice měla dávat najevo jak slovně, tak fakticky, že nemá o pohlavní aktivity zájem, ale zároveň neměla být schopná svůj nesouhlas dávat najevo důrazněji než verbálním projevem, popř. odstrkováním; stejného rozporu se údajně dopouští i Nejvyšší státní zastupitelst