I.ÚS 3109/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3109/08 ze dne 27. 10. 2009 N 228/55 SbNU 143 Výjimečný přezkum správnosti aplikace podústavního práva - nesprávná interpretace obecně teoretických postulátů příčinné souvislosti   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 27. října 2009 sp. zn. I. ÚS 3109/08 ve věci ústavní stížnosti ELZA-ELEKTRO, s. r. o., sídlem Výstavní 3132/14a, Ostrava - Mariánské hory, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 č. j. 25 Cdo 3327/2008-168, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2008 č. j. 15 Co 56/2008-151 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007 č. j. 25 Cdo 532/2007-139, jimiž bylo rozhodnuto ve věci stěžovatelkou požadované náhrady škody, která jí vznikla zaplacením správních poplatků v souvislosti s přezkumem dvou rozhodnutí statutárního města Havířova Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení. Výrok I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 č. j. 25 Cdo 3327/2008-168 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2008 č. j. 15 Co 56/2008-151 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008 č. j. 25 Cdo 3327/2008-168 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2008 č. j. 15 Co 56/2008-151 se zrušují. III. Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007 č. j. 25 Cdo 532/2007-139 se odmítá. IV. Nejvyššímu soudu se ukládá, aby nahradil stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem ve výši, která bude určena samostatným usnesením Ústavního soudu. Odůvodnění 1. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a požadovala jejich zrušení. Uvedla, že se účastnila veřejné soutěže o nejvhodnější nabídku na uzavření smlouvy o zajištění provozu, údržby a oprav veřejného osvětlení statutárního města Havířova (veřejné zakázky č. 6/MH/02 a 7/MH/02), jejímž zadavatelem bylo statutární město Havířov. Zadavatel v obou případech rozhodl o výběru nejvhodnější nabídky, proti rozhodnutí stěžovatelka podala námitky, kterým zadavatel nevyhověl. Proto stěžovatelka iniciovala řízení o přezkoumání rozhodnutí u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též jen "ÚOHS"), ve kterém uhradila správní poplatky v souhrnné výši 63 627 Kč. Po provedeném řízení konstatoval ÚOHS porušení zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutí zadavatele zrušil. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále též jen "okresní soud") v rozsudku ze dne 4. 4. 2006 č. j. 113 C 177/2005-86 dospěl k závěru, že statutární město Havířov odpovídá za škodu odpovídající výši zaplacených správních poplatků, a zavázalo ho k zaplacení této částky stěžovatelce. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem krajského soudu ze dne 29. 8. 2006 č. j. 15 Co 497/2006-104, v němž krajský soud dovodil nárok stěžovatelky na náhradu škody podle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), protože rozhodnutí o výběru nejvýhodnější nabídky považoval za rozhodnutí při výkonu veřejné správy. K dovolání zadavatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. 12. 2007 č. j. 25 Co 532/2007-139 rozsudek krajského soudu zrušil na základě právního názoru, že zadavatel nevystupoval v tzv. vrchnostenské pozici, že jeho jednání mělo soukromoprávní povahu. Současně vyjádřil názor, že v úvahu přichází aplikace obecných zásad odpovědnosti za škodu. Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2008 č. j. 15 Co 56/2008-51 změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že zadavatel sice porušil v rámci obchodní veřejné soutěže právní předpis a tím se dopustil protiprávního jednání, nelze však dovodit existenci příčinné souvislosti mezi tímto protiprávním jednáním a snížením majetku stěžovatelky zaplacením správních poplatků. Následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud zamítl s tím, že povinnost stěžovatelky zaplatit správní poplatek není přímým důsledkem nezákonného rozhodnutí zadavatele, nýbrž jen důsledkem skutečnosti, že stěžovatelka dala podnět k úkonu správního orgánu. 2. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozsudky bylo porušeno její právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a že bylo zasaženo do jejího práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i do jejího ústavně zaručeného práva na rovnost účastníků v řízení, zajištěného čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 1 Listiny. 3. Na podporu svých tvrzení argumentuje stěžovatelka takto: Neuspěla ve veřejné soutěži, jejímž zadavatelem bylo statutární město Havířov, a protože se domnívala, že neúspěch je zapříčiněn pochybením na straně zadavatele, obrátila se na něj s námitkami a následně iniciovala řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, jenž konstatoval porušení právních předpisů ze strany zadavatele a soutěž zrušil. Tím, že stěžovatelka využila svého práva a podala návrh na přezkum, byla zavázána k zaplacení správního poplatku, což byly náklady nezbytné k tomu, aby ÚOHS ve věci rozhodl a aby bylo postaveno najisto, zda došlo k pochybení ze strany zadavatele. Připomíná, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nikterak nezohledňují tu skutečnost, že pro prokázání pochybení na straně zadavatele bylo řízení před ÚOHS, včetně zaplacení správních poplatků, nezbytným předpokladem pro závěr o porušení povinnosti. Tím, že stěžovatelka iniciovala řízení před ÚOHS, nešlo z její strany o (libo)vůli či "právně irelevantní pohnutku", naopak, její jednání vyplývalo z obecných zásad obchodního zákoníku i jeho konkrétních ustanovení, tedy z povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře; iniciace řízení před ÚOHS byla rovněž promítnutím realizace obecné prevenční povinnosti stěžovatelky, a to ve světle ochrany majetku před nezákonným jednáním. Neakceptuje závěr obecných soudů, že její kroky směřující k tomu, aby mohlo být vůbec konstatováno porušení povinnosti ze strany potenciálního žalovaného ve sporu o náhradu škody dle obecných právních předpisů, jsou považovány toliko za pohnutku a označeny z právního hlediska za bezvýznamné; mohlo by tak dojít až k situaci označované za denegatio iustitiae, ústící až ve skutečnost, že zadavatel veřejné zakázky neodpovídá z protiprávního jednání vůči těm, kterým by mohla být tímto protiprávním jednáním způsobena škoda. Obecné soudy tak popírají základní princip práva na soudní ochranu, jestliže konstatují, že při konstatovaném porušení povinnosti ze strany obce, které je založeno nesprávným rozhodnutím obce vydaným v samostatné působnosti, neexistuje příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu obcí a účelně vynaloženými náklady stěžovatelky na zajištění důkazů pro případný soudní přezkum. Takový postup rovněž staví účastníky řízení do nerovného postavení, neboť stěžovatelka je nadmíru zabřemeněna správními poplatky, jejichž zaplacení je nutné k uplatnění práva na soudní a jinou ochranu, avšak které nejsou obecnými soudy považovány za účelné; postavení obce je tak proti stěžovatelce jednostranně zvýhodněné. Porušení práva na ochranu majetku stěžovatelka spatřuje v tom, že došlo ke zmenšení jejího majetku ve formě povinnosti zaplatit správní poplatek za řízení před ÚOHS a jeho následného neuhrazení statutárním městem Havířovem, k čemuž by nedošlo, kdyby statutární město Havířov rozhodlo v souladu se zákonem, neporušilo své povinnosti a stěžovatelka se nemusela proti tomuto porušení bránit způsobem, který je právně aprobován. 4. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil dva napadené rozsudky Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu. 5. Relevantní znění příslušných článků Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Ustanovení čl. 11 Listiny: (1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se s