I.ÚS 3161/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3161/19 ze dne 15. 9. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obec Radiměř, se sídlem Radiměř 170, IČ: 00277258, zastoupené Mgr. Jiřinou Svojanovskou, advokátkou, se sídlem Šilingrovo nám. 257/3, Brno, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 30. listopadu 2018 č. j. 4 C 7/2018-115 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. června 2019 č. j. 18 Co 91/2019-150, spojené s návrhem na zrušení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy 1. Dne 29. září 2019 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelky, jíž se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí spolu se zrušením ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o obecních restitucích" a ustanovení § 8 odst. 1 zákona o obecních restitucích dále jen "napadené ustanovení"). V ústavní stížnosti navrhla stěžovatelka postupem dle § 72 ve spojení s § 74 zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí a napadeného ustanovení s tím, že rozhodnutí měla být vydána v rozporu se zásadami spravedlivého procesu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku neústavnosti napadeného ustanovení, které bylo v souzené věci aplikováno, garancemi ochrany majetku vyplývajících z čl. 11 Listiny. 2.Z ústavní stížnosti, přiložených soudních rozhodnutí a soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatelka byla v postavení žalované účastníkem civilního řízení zahájeného u Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "soud prvního stupně") o zaplacení částky 20 224 Kč s příslušenstvím, které proti stěžovatelce vedla v postavení žalobce Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "vedlejší účastník"). Vedlejší účastník uvedený nárok uplatnil z titulu stěžovatelčiny povinnosti vydat mu bezdůvodné obohacení, které na straně stěžovatelky mělo vzniknout z důvodu jí provedené těžby dřeva na lesním pozemku parc. č. 1929 v obci a katastrálním území Radiměř (dále jen "dotčený pozemek"), jehož je vedlejší účastník vlastníkem. Samotný rozsah těžby co do objemu vytěženého dříví a ocenění jeho hodnoty sporné mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem v principu nebyly. Těžbu provedla stěžovatelka v září 2015 jako nahodilou kůrovcovou těžbu lesního porostu z důvodu ochrany dalších porostů a zamezení šíření uvedeného škůdce. Klíčovou předběžnou otázkou v projednávané věci bylo posouzení vlastnictví dotčeného pozemku, neboť vedlejší účastník tvrdil, že ačkoli stěžovatelka byla v minulosti vlastníkem dotčeného pozemku, je od 1. dubna 2013 v souladu s údaji obsaženými v katastru nemovitostí jeho vlastníkem on, a to v právě důsledku aplikace napadeného ustanovení (z něhož vyplývá, že pokud vlastnické právo, které na tu kterou obec přešlo podle ustanovení § 1 až 2b zákona o obecních restitucích, nebylo ještě k 29. červnu 2012 - tj. ke dni účinnosti zákona 173/2012 Sb. - zapsáno v katastru nemovitostí, byla daná obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu; pokud obec tuto povinnost v uvedené lhůtě nesplnila, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát). Stěžovatelka se proti uvedenému tvrzení o vlastnictví dotčeného pozemku ze strany vedlejšího účastníka rozsáhle bránila, přičemž argumentovala tak, že pokud by dotčený pozemek byl skutečně jejím historickým majetkem a jeho vlastnictví nabyla dle zákona o obecních restitucích, toto vlastnické právo k němu nemohla ztratit v důsledku neústavnosti napadeného ustanovení (a z toho vyplývající nemožnosti jeho aplikace na souzenou věc), a pro případ, že by dotčený pozemek ve skutečnosti jejím historickým majetkem nebyl (a ona tak jeho vlastnictví nenabyla dle zákona o obecních restitucích), nabyla vlastnické právo k dotčenému pozemku vydržením, jelikož jej užívala v dobré víře od 7. prosince 1998, kdy jí byl na základě zákona o obecních restitucích předán do užívání, až do 29. ledna 2015, kdy obdržela první přípis od státního podniku Lesy České republiky o tom, že nemá být od 1. dubna 2013 vlastníkem dotčeného pozemku v důsledku účinků napadeného ustanovení. Stěžovatelka před soudem prvního stupně na svoji obranu rovněž namítala, že návrh na zápis jí svědčícího vlastnického práva ke svému historickému majetku do katastru nemovitostí podala již dne 26. dubna 1993, a byť se tak stalo předtím, než nabylo účinnosti napadené ustanovení, které změnilo lhůtu pořádkovou na lhůtu prekluzivní, bylo by v rozporu s úmyslem zákonodárce, aby se i přesto na stěžovatelku vztahoval "zcela zásadní důsledek restituční tečky". Co do výše uplatněného nároku se stěžovatelka bránila částečnou kompenzační námitkou z důvodu vynaložených nákladů na realizaci dané těžby dřeva ve výši 5 432,50 Kč. 3. Soud prvního stupně nejdříve o uplatněném nároku rozhodl vyhovujícím platebním rozkazem a následně, v důsledku odporu podaného stěžovatelkou, rozsudkem ze dne 30. listopadu 2018 č. j. 4 C 7/2018-115 (dále jen "rozsudek soudu prvního stupně"), jehož výrokem I. částečně vyhověl vedlejšímu účastníkovi a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit částku 13 156,50 Kč s příslušenstvím, výrokem II. žalobu v rozsahu částky 7 067,50 Kč zamítl, výrokem III. rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 700 Kč a výrokem IV. uložil stěžovatelce povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 657 Kč. Soud prvního stupně provedl ve věci obsáhlé dokazování, a to včetně řady listinných důkazů a výslechů svědků, kteří vypovídali ohledně potřebnosti, neodkladnosti a rozsahu provedené těžby, a takto dospěl k jednotlivým skutkovým zjištěním (viz body 3 až 14 rozsudku soudu prvního stupně). Mezi těmito zjištěními je vzhledem k podstatě projednávané ústavní stížnosti rozhodující, že dle názoru soudu prvního stupně dotčený pozemek původně majetkem stěžovatelky byl, jelikož lesní komplexy, jejichž součástí byl i dotčený pozemek, byl jejímu právnímu předchůdci v postavení přídělce, obci Česká Radiměř, v listopadu 1947 přidělen na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a v prosinci 1947 byl i fyzicky předán. Soud prvního stupně tak došel k závěru, že vlastnické právo k dotčenému pozemku na stěžovatelku dle zákona o obecních restitucích přešlo. Ke stěžovatelkou namítané neústavnosti napadeného ustanovení, které má mít disproporční sankční povahu, a ve svém důsledku představovat nedovolené odnětí vlastnického práva bez náhrady, odkázal soud prvního stupně vedle relevantní judikatury Nejvyššího soudu na plenární nález Ústavního soudu ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/16 (N 147/82 SbNU 337; dostupné též na http://nalus.usoud.cz), kterým se Ústavní soud k ústavnosti napadeného ustanovení dle názoru soudu prvního stupně v podstatném ohledu již vyslovil s jednoznačným závěrem (viz body 17 a 18 rozsudku soudu prvního stupně); z tohoto důvodu soud prvního stupně také nepřistoupil ke stěžovatelkou navrhovanému přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu postupem dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Soud prvního stupně ohledně napadeného ustanovení uzavřel, že tato tzv. restituční tečka je zvláštní a prekluzivní lhůtu, která má hmotněprávní povahu s tím, že tyto otázky byly již judikatorně vyřešeny. Vzhledem k tomu, že jako vlastník dotčeného pozemku byl a i nadále je v evidenci katastru nemovitostí veden vedlejší účastník (a že stěžovatelka netvrdila, že by nejpozději do 31. března 2013 podala nový návrh na zápis do katastru nemovitostí či žalobu na určení vlastnického práva), došel soud prvního stupně k právnímu závěru, že vlastnictví dotčeného pozemku svědčí v důsledku restituční tečky vedlejšímu účastníkovi. Ke stěžovatelkou předestřené variantě (originárního) nabytí vlastnictví dotčeného pozemku vydržením se soud prvního stupně vyjádřil tak, že ačkoli "nezpochybňuje argumentaci žalované" o poctivé držbě dotčeného pozemku, měla tento argument stěžovatelka vznést v řízení o určení vlastnictví dotčeného pozemku, k jehož zahájení ji napadené ustanovení předepisovalo lhůtu do 31. března 2013, neboť při zohlednění zásady upřednostňující uplatnění restitučních zákonů před obecnými předpisy nelze připustit obcházení speciálních předpisů o majetkových restitucích skrze uplatňování jinýc