I.ÚS 3213/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3213/16 ze dne 18. 10. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou se sídlem Údolní 33, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 29 C 411/2013-207 ze dne 10. 12. 2015 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 168/2016-274 ze dne 1. 6. 2016, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 9. 2016, stěžovatel napadl shora označená soudní rozhodnutí s tím, že v soudním řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, dané čl. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") bylo rozvedeno manželství stěžovatele, a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Ztotožnil se přitom s názorem obvodního soudu, že byly naplněny předpoklady rozvodu ve smyslu § 755 odst. 1 občanského zákoníku a že ustanovení § 755 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku nebylo možné v souzené věci aplikovat. II. Argumentace stěžovatele 3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že návrh na rozvod manželství uzavřeného v roce 1982 podala jeho manželka k obvodnímu soudu dne 12. 8. 2013. On se o této skutečnosti dozvěděl až po třech měsících a s rozvodem manželství zásadně nesouhlasil. Opakovaně soud prvního stupně i odvolací soud upozorňoval, že manželka dlouhodobě trpí vážnými psychickými potížemi, že podlehla tlaku svého okolí a že návrh není odrazem její skutečné vůle. Na jeho námitky však soudy nebraly zřetel. Dopustily se navíc několika vážných procesních pochybení, která mu znemožnila náležitě se účastnit celého soudního řízení. 4. Stěžovatel zejména tvrdí, že poté, co na prvním jednání ve věci dne 10. 2. 2015 došlo k výslechu jeho manželky, která zodpověděla též dotazy obou právních zástupců, on již nedostal možnost klást jí otázky, neboť účastnice se ze zdravotních důvodů náhle omluvila z jednání. Druhé jednání ve věci proběhlo dne 6. 10. 2015, ovšem bez účasti stěžovatele, neboť soud nevyhověl jeho žádosti o odročení podané s ohledem na vážné zdravotní problémy a na skutečnost, že z finančních důvodů hodlal požádat o ustanovení bezplatného právního zástupce. Jednání se tak konalo pouze v přítomnosti v tu dobu již bývalého právního zástupce stěžovatele. Třetí jednání ve věci se konalo dne 10. 12. 2015. Jelikož však zdravotní problémy stěžovatele přetrvávaly a jeho nový právní zástupce (nikoliv bezplatný) převzal zastupování teprve dne 7. 12. 2015, požádal stěžovatel znovu o odročení jednání, opět bezúspěšně. Stěžovatel se ještě s velkým úsilím dostavil alespoň na zahájení předmětného jednání a pokusil se obvodní soud osobně přesvědčit o odročení jednání s tím, že si přeje vypovídat, ale že toho pro svůj zdravotní stav není momentálně schopen. Obvodní soud přesto jeho žádosti o odročení jednání nevyhověl a bez jeho přítomnosti vynesl rozsudek o rozvodu manželství. S ohledem na výše uvedené, jakož i s ohledem na skutečnost, že nebyly dány důvody k rozvodu, podal stěžovatel dne 25. 1. 2016 odvolání k městskému soudu. Na jednání konaném dne 1. 6. 2016 sice městský soud deklaroval svoji snahu napravit procesní pochybení obvodního soudu, ve výsledku se však jednalo pouze o formální úkony, které závadný stav nenapravily, a rozsudek obvodního soudu byl potvrzen. 5. Stěžovatel je proto přesvědčen, že postupem obou soudů došlo k zásadnímu zásahu do jeho ústavních práv, a to zejména do práv na soudní ochranu a na ochranu rodinného života. S ohledem na nedostupnost dalších opravných prostředků mu tedy nezbylo, než se domáhat svých práv prostřednictvím ústavní stížnosti. III. Formální předpoklady projednání návrhu 6. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její přípustnosti. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a tudíž podmínka plynoucí z ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario byla splněna. Ústavní soud však zdůrazňuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech statusových i dalších rodinněprávních přistupuje zvláště restriktivně, ba dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. v otázce rozvodu manželství srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 ze dne 26. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 778/02 ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 617/04 ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 158/05 ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 654/06 ze dne 20. 2. 2007, sp. zn. IV. ÚS 43/08 ze dne 31. 1. 2008; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Důvodem je skutečnost, že v těchto věcech bývá třeba upřednostnit princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, před ochranou základních práv. 7. V judikatuře však nelze přehlédnout i jistý vývoj přístupu Ústavního soudu k dané problematice, kdy Ústavní soud sice vychází z výše uvedeného právního názoru, avšak možnost přezkumu rozhodnutí o rozvodu manželství takto striktně nevylučuje (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 678/04 ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 624/07 ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 1024/07 ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 3342/15 ze dne 2. 2. 2016; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). 8. V souladu s tímto novějším přístupem se Ústavní soud domnívá, že nelze zcela předvídat všechny situace, které mohou v praxi (byť zcela výjimečně) nastat, a proto by prostor k přezkumu rozhodnutí obecných soudů neměl být ani v takových případech zcela uzavřen. Kromě toho je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost plní řadu dalších funkcí, nejen funkci ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, byť v takovém případě se může Ústavní soud omezit jen na "akademický" výrok konstatující, jaké konkrétní ústavně zaručené základní právo či svoboda byly porušeny (viz také usnesení ze dne 4. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1672/13, sp. zn. III. ÚS 3342/15 ze dne 2. 2. 2016; dostupná na http://nalus.usoud.cz). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud následně posoudil skutečnosti plynoucí z ústavní stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami. 10. S ohledem na výše uvedené (srov. sub 5 až 7) Ústavní soud již dříve dospěl k závěru, že jeho přezkumná pravomoc je velmi zúžena, a koncentruje se pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o zcela "extrémní" rozhodnutí, přičemž ani skutečně závažná pochybení, neporušují-li ústavní principy řádného soudního procesu, nemusí danou podmínku "automaticky" naplňovat, což lze ostatně vyvodit i ze skutečnosti, že k nápravě vad, jež se dotýkají samotné ústavnosti soudních rozhodnutí, zpravidla - a ve vztahu k ústavní stížnosti primárně - slouží mimořádné opravné prostředky, které však ve věci rozvodu manželství ze zřejmých důvodů nejsou přípustné (srov. § 30 a zvláště pak § 398 zákona o zvláštních řízeních soudních). Vzhledem k tomu Ústavní soud nemůže posuzovat toliko opodstatněnost vznesených námitek, ale také eventuálně to, zda zjištěné vady ve svém souhrnu dosahují značné intenzity spočívající v porušení ústavních principů soudního řízení, s nezpochybnitelným dopadem na výsledek řízení. K takovému závěru však v souzené věci nedospěl. 11. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že mu byla obvodním soudem upřena možnost účastnit se jednání, být osobně přítomen výslechu svědků a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Tato vada podle něj nemohla být zhojena ani přítomností jeho - v tu dobu již bývalého - právního zástupce, kterému nemohl v důsledku svého zdravotního stavu náležitě předat pokyny. V řízení před městským soudem sice došlo k jeho výslechu, ale nebyl mu umožněn volný a ničím nerušený přednes, a dále mu nebyl poskytnut dostatečný čas na přípravu otázek směřovaných protistraně. Stěžovatel navíc tvrdí, že v rámci řízení nebyl slyšen ani jeden jím navrhovaný svědek a že obvodní soud odmítl jeho návrh na mediaci. 12. Ze soudních rozhodnutí plyne, že obvodní soud neprovedl důkaz výslechem stěžovatele z důvodu objektivní nemožnosti, neboť stěžovatel, ačkoliv měl příležitost vypovídat a ke dvěma jednáním se dostavil, nikdy svůj výslech neumožnil, obvykle s odkazem na svůj zdravotní stav. Obvodní soud měl nicméně k disp