I.ÚS 3244/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3244/09 ze dne 10. 3. 2011 N 39/60 SbNU 463 K vrácení daňového přeplatku za situace, kdy není daň daňovými orgány v zákonné lhůtě vyměřena; nepřípustnost přepjatého formalismu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Gűttlera a Františka Duchoně - ze dne 10. března 2011 sp. zn. I. ÚS 3244/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. K. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009 č. j. 9 Afs 73/2009-110 o zamítnutí stěžovatelovy kasační stížnosti, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2009 č. j. 15 Ca 37/2008-50 o zamítnutí stěžovatelovy správní žaloby a proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2007 č. j. 16448/07-1500-505267 o zamítnutí stěžovatelova odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Finančního ředitelství v Ústí nad Labem jako účastníků řízení. Výrok I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009 č. j. 9 Afs 73/2009-110 a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2.2009 č. j. 15 Ca 37/2008-50 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009 č. j. 9 Afs 73/2009-110 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2.2009 č. j. 15 Ca 37/2008-50 se zrušují. III. Ve zbývající části se návrh odmítá. Odůvodnění 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 12. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí následující skutečnosti. Dne 31. 10. 2000 zahájil Finanční úřad v Děčíně (dále též jen "správce daně") u stěžovatele vytýkací řízení ve věci daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2000. Dle stěžovatele je z rekapitulace průběhu daňového řízení obsažené v protokolu č. j. 90161/06/178930/6078 ze dne 30. 6. 2006 zřejmé, že po zahájení vytýkacího řízení následovalo pětileté období, ve kterém správce daně formou několika dožádání u jiných správních orgánů prověřoval skutečnosti týkající se třetích osob a zajistil provedení některých důkazních prostředků, vůči stěžovateli však v tomto období žádný procesní úkon neučinil. Z obsahu uvedeného protokolu navíc vyplývá, že v průběhu předmětného daňového řízení docházelo k delším obdobím, ve kterých byl správce daně v dané věci zcela nečinný. K ukončení vytýkacího řízení došlo na základě ústního jednání dne 30. 6. 2006, tj. po téměř šesti letech od jeho zahájení. V návaznosti na uzavřené vytýkací řízení správce daně vydal dne 10. 8. 2006 platební výměr, kterým bylo stěžovateli odepřeno uplatnění nároku na odpočet daně ve výši 1 104 683 Kč. Stěžovatel podal proti uvedenému platebnímu výměru odvolání, o kterém Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodlo tak, že rozhodnutí správce daně zrušilo pro nezákonnost z důvodu uplynutí lhůty pro vyměření daně podle § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 10. 2010, (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."). Stěžovatel se poté obrátil na správce daně s žádostí o vrácení daňového přeplatku, správce daně však žádost o vrácení přeplatku zamítl a stěžovateli sdělil, že v dané věci již nelze z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty nadměrný odpočet dle podaného daňového přiznání vyměřit. 3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nelze akceptovat názor Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, potvrzený následným rozsudkem krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, že daňová povinnost stěžovatele nebyla v daném případě vůbec vyměřena. Stěžovatel namítá, že zákon s takovou situací nepočítá, neboť podle zákona dochází na základě daňového přiznání k vyměření daňové povinnosti ve všech případech, a to buď konkludentně (§ 46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.), či na základě platebního výměru, který je vydán v návaznosti na provedené vytýkací řízení. Dle názoru stěžovatele mělo být v jeho věci postupováno podle § 46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., tj. jeho daňová povinnost měla být stanovena na základě jím podaného daňového přiznání, neboť nebyla stanovena žádná daňová povinnost, která by byla z hlediska přiznané daně "odchylná". Závěr Finančního ředitelství v Ústí nad Labem potvrzený následným rozsudkem krajského soudu a Nejvyššího správního soudu tak považuje stěžovatel za rozporný s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Stěžovatel dále namítá, že nelze akceptovat závěr správních soudů, že stěžovateli nezbývá než uplatnit příslušný nadměrný odpočet prostřednictvím žaloby podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Přezkoumání daňových záležitostí je ze zákona svěřeno správním soudům, proto je přenesení působnosti na obecné soudy (které by měly dle závěru Nejvyššího správního soudu přezkoumávat oprávněnost předmětného odpočtu daně v rámci řízení o náhradě škody) porušením ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Předmětem rozhodování obecného soudu v rámci řízení o náhradě škody by totiž musela být také skutečnost, zda byl příslušný nadměrný odpočet DPH ze strany stěžovatele uplatněn oprávněně či nikoliv, tedy otázka výhradně daňová, spojená s veřejnoprávním nárokem stěžovatele. Za těchto okolností nelze dle názoru stěžovatele připustit, aby nečinnost finančních orgánů, které neuzavřely v zákonné lhůtě příslušné daňové řízení, v jehož rámci byla předmětná otázka otevřena, vedla k tomu, že definitivním posouzením této otázky bude pověřen obecný soud, který není podle zákona k přezkoumávání uvedených veřejnoprávních nároků příslušný. Výše uvedený závěr Nejvyššího správního soudu by ad absurdum znamenal, že by finanční orgány měly k dispozici efektivní způsob, jakým v problematických záležitostech předejít přezkumnému řízení u správních soudů a jak se vymanit z dosahu jejich judikatury. 4. Podle § 42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti. 5. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud se týká porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tohoto práva se lze dovolávat pouze v souvislosti s tvrzeným porušením konkrétního základního práva či svobody. Pokud tak stěžovatel činí s odkazem na čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je třeba poukázat na skutečnost, že v dané věci rozhodoval 9. senát Nejvyššího správního soudu ve standardním složení v souladu s platným rozvrhem práce pro rok 2009, nedošlo tedy k tomu, že by rozhodnutí bylo svěřeno ad hoc soudu, který k takovému rozhodování nebyl příslušný, respektive soudci či soudcům, kterým takové rozhodnutí nenáleží. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že obsahem ústavní stížnosti je v podstatě pouze opakování námitek již uváděných v kasační stížnosti, s nimiž se Nejvyšší správní soud řádně vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, na který pro stručnost odkazuje. Závěrem Nejvyšší správní soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou nebo ji nálezem podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zcela zamítl. 6. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti odmítá rekapitulaci průběhu daňového řízení před finančními orgány a následně dalšími orgány, tj. správními soudy obou stupňů tak, jak je předkládána stěžovatelem. V důsledku toho je třeba také odmítnout stěžovatelem předestřená tvrzení, že daňovými orgány v posuzované právní věci navzdory řádně podanému daňovému přiznání nebyla vůbec vyměřena daňová povinnost. Pro prokázání úplného průběhu řízení Finanční ředitelství v Ústí nad Labem v jednotlivých bodech rekapituluje průběh daňového řízení, z něhož je zřejmé, že stěžovatel pominul podstatnou část řízení, a to jak před daňovými orgány, tedy Finančním úřadem v Děčíně a finančním ředitelstvím, ale také před správním soudem. Tvrzení stěžovatele, že nebyla vyměřena žádná daňová povinnost, tak nemá oporu ve spise. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem odkazuje v této souvislosti na obsah rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2005 č. j. 15 Ca 20/2004-48, kterým byly finanční orgány vázány. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem odkazuje také na odův