I.ÚS 342/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 342/21 ze dne 23. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., zastoupeného JUDr. Petrem Hampelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Bohumínská 1227/98, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 230/2020-45 ze dne 14. 12. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Vedlejší účastník rozhodnutím č. j. MZP/2019/500/112 ze dne 20. 3. 2019 zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (dále jen "inspekce"), č. j. ČIŽP/41/2018/8472 ze dne 23. 7. 2018, kterým inspekce uložila stěžovateli pokutu 5 000 000 Kč za to, že v období od 1. 1. 2017 do 25. 4. 2017 nakládal s odpady v řádech statisíců tun tak, že je převzal a neoprávněně uložil na specifikovaných pozemcích. Tím stěžovatel porušil povinnost stanovenou v § 12 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpadech"), a spáchal přestupek podle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 14 A 71/2019-74 ze dne 7. 7. 2020 správní žalobu stěžovatele směřující proti výše uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka jako nedůvodnou zamítl. Městský soud předně neshledal důvodnou stěžovatelovu námitku nepřezkoumatelnosti, neboť správní orgány odpovídajícím způsobem předestřely své úvahy, vysvětlily, proč dospěly k vyřčeným závěrům o odpovědnosti stěžovatele za spáchaný přestupek, a zároveň zřetelně popsaly hlediska, jimiž byly vedeny při určení výše pokuty. Městský soud dále považuje za správné věcné závěry správních orgánů ohledně tvrzené prekluze a skutečnosti, že se skládka nacházela na pozemcích spadajících do zemědělského půdního fondu. Podle městského soudu stěžovatel nebyl ode dne nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 47 A 26/2013-289 ze dne 31. 7. 2015 oprávněn zařízení legálně provozovat a přijímat do něj jakékoliv odpady, neboť nedisponoval žádným právním titulem k jeho provozu; daný právní titul (tj. rozhodnutí stavebního úřadu z roku 2013) byl totiž citovaným rozsudkem zrušen. Městský soud rovněž dospěl k závěru, že nebylo povinností vedlejšího účastníka přerušit řízení z důvodu probíhajícího občanského soudního řízení, v němž měla být určena platnost smlouvy z roku 2003 o převodu práv a povinností, kterou stěžovatel měl nabýt práva a povinnosti z příslušného územního rozhodnutí z roku 1988. Práva a povinnosti plynoucí z územního rozhodnutí jsou totiž konstituována stavebním úřadem coby orgánem veřejné moci, a proto je vyloučeno, aby k jejich převedení došlo jen na základě soukromoprávního ujednání. Městský soud dále uvedl, že správní orgány neopomenuly navržené důkazy a nebyl porušen ani § 36 odst. 3 správního řádu; k výši uložené pokuty městský soud uvedl, že správní orgány nevybočily z mezí správního uvážení. Konečně pak městský soud dospěl k závěru, že nebyla porušena ani zásada ne bis in idem. 4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. 5. Argumentaci stěžovatele lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud nedostatečně zvážil otázku tzv. dvojího trestání; hodnocení této otázky v napadeném rozhodnutí absentuje. Stěžovatel v tomto smyslu uvádí, že zásada ne bis in idem byla porušena, protože správní orgány potrestaly stěžovatele za stejný skutek jako trestní soudy (rozsudek Okresního soudu Praha-západ č. j. 9 T 68/2018-3333 ze dne 14. 11. 2018, který byl potvrzen usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 89/2019-3422 ze dne 4. 4. 2019). Stěžovatel uvádí, že citovaná rozhodnutí trestních soudů byla usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1104/2019-3512 ze dne 13. 11. 2019 zrušena a věc byla vrácena prvoinstančnímu soudu k dalšímu jednání. Nejvyšší soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že daný skutek nepředstavuje z hlediska právní kvalifikace trestný čin a bude nutné se zabývat otázkou vzniku škody; za důležitou přitom považoval skutečnost, že stěžovatel realizoval na předmětných pozemcích rekultivaci, při níž nevybočil ze schválené projektové dokumentace. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ č. j. 9 T 68/2018-3737 ze dne 30. 12. 2019, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 91/2020-3835 ze dne 18. 6. 2020, byl následně stěžovatel zproštěn obžaloby. Nejvyšší správní soud se však ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval zákonností dříve vydaného direktivního rozhodnutí stavebního úřadu, který fakticky stěžovateli nařídil provádět rekultivaci na předmětných pozemcích, ani pravomocným zproštěním trestní obžaloby za identicky´ skutek. Stěžovatel dále považuje za důležitou otázku, zda byla rekultivace kontaminovaných pozemků objektivně prospěšným činem a zda vůbec z jeho strany mohlo jít o protiprávní jednání. Podle stěžovatele je porušen princip právní jistoty, neboť není postaveno na jisto, zda tentýž skutek je v rámci správního řízení shledán protiprávním a v rámci trestního řízení takovým shledán není. Podle stěžovatele byl rovněž protichůdným postupem státních orgánů porušen princip legitimního očekávání; v průběhu provádění rekultivační činnosti státní orgány vydávaly protichůdná rozhodnutí, která stěžovateli na jednu stranu ukládala povinnost postupovat v souladu s jejich obsahem (tj. rekultivovat), na druhou stranu pak uložené povinnosti rušila. 6. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu)] a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. 7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh, který neobsahuje kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Kromě tvrzení, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s námitkou stěžovatele na porušení principu ne bis in idem z důvodu paralelního trestního řízení (k této námitce viz níže), se stěžovatelova argumentace míjí s podstatou rozhodnutí správních soudů. 8. Stěžovatel poukazuje na existenci několika rozhodnutí stavebních úřadů a vznáší obecné otázky týkající se prospěšnosti prováděné "revitalizace", nicméně žádným kvalifikovaným způsobem netvrdí, jak by mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces v projednávané věci. V tomto ohledu lze pouze uvést, že správní soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatel nebyl oprávněn zařízení legálně provozovat a přijímat do něj jakékoliv odpady, nedisponoval-li právním titulem k jeho provozu v důsledku zrušení rozhodnutí stavebního úřadu z roku 2013; městský soud rovněž řádně odůvodnil, proč nebyl dán důvod k přerušení řízení pro probíhající občanské soudní řízení. Ostatně, i obecné soudy v "trestní větvi" řízení, na kterou stěžovatel odkazuje, dospěly k závěru, že stěžovatel "v rámci své podnikatelské činnosti spočívající v rekultivaci pozemků ve vlastnictví třetích osob, navezl na tyto pozemky bez souhlasu či proti vůli jejich vlastníků 597.334,1 tun materiálu, aniž by disponoval jakýmkoli právním titulem opravňujícím jej k této činnosti" (viz bod 77 výše citovaného rozsudku č. j. 9 T 68/2018-3737). V tomto ohledu je nutné zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (bod 19 nálezu sp. zn. I. ÚS 945/20 ze dne 16. 12. 2020). Ze stěžovatelovi obecné argumentace ohledně legálnosti jeho činnosti kvalifikované porušení zjistit nelze. 9. Co se týče stěžovatelova tvrzení, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s jeho námitkou porušení principu ne bis in idem, Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům: Lze přisvědčit stěžovateli, že Nejvyšší správní soud se danou námitkou v odůvodnění rozhodnutí výslovně nezabýval. Absence výslovného odůvodnění této námitky nicméně nezakládá porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva