I.ÚS 3428/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3428/22 ze dne 17. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022 č. j. 11 Tdo 735/2022-218, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2022 č. j. 61 To 156/2022-187 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. ledna 2022 č. j. 1 T 134/2021-152, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 6. 5. 2021 řídil vlastní osobní motorové vozidlo, ačkoliv před jízdou požil větší množství alkoholických nápojů a byl si tak vědom toho, že v důsledku opilosti není schopen motorové vozidlo bezpečně ovládat, přičemž při projíždění křižovatkou v místě, kde byl provoz sveden do protisměrné části komunikace, nezvládl řízení svého vozidla a s tímto najel do kolejiště tramvajového svršku, který byl za křížením komunikací pod úrovní komunikace bez plné výplně prostoru mezi kolejnicemi, čímž poškodil všechna čtyři kola svého vozidla, když následně provedenými orientačními dechovými zkouškami na přístroji Dräger bylo v jeho dechu zjištěno 1,56 a 1,46 promile alkoholu a v jeho krvi bylo zjištěno 1,53 g/kg, 1,48 g/kg a 1,43 g/kg alkoholu, tedy podle zpětného propočtu znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, měl v době dopravní nehody v krvi minimálně 1,80 g/kg alkoholu. Za to byl podle § 274 odst. 2 trestního zákoníku a § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v celkové výši 35 000 Kč, vyměřenému jako 35 denních sazeb s výší jedné denní sazby 1 000 Kč. Současně mu byl podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti šesti měsíců. 3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodné zamítl. Ztotožnil se se závěrem obvodního soudu a dodal, že vedle výpovědí svědků z řad policistů a navazujících listinných důkazů považoval za klíčové důkazy jednak znalecký posudek z oboru toxikologie, který jednoznačně stanovil výši hladiny alkoholu v krvi stěžovatele v době nehody ve výši přesahující 1 promile, jednak kamerový záznam z doby bezprostředně po celé události, tedy komunikaci mezi stěžovatelem a orgány Policie České republiky, kdy stěžovatel spontánně ihned na místě činu jednoznačně dvakrát uvedl, že vozidlo řídil on, a že ve vozidle jel sám. Na základě zmíněných důkazů neměl městský soud o vině stěžovatele žádné pochybnosti. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Shodně jako obvodní a městský soud nedal na základě provedeného dokazování za pravdu stěžovateli v tom jeho tvrzení, že alkohol pil až po dopravní nehodě. Takové tvrzení označil za nereálné s ohledem na to, že podle závěrů znaleckého zkoumání hladina stěžovatelem udávaného množství alkoholu nekorespondovala s hladinou alkoholu, která vyplynula z lékařské zprávy Fakultní nemocnice Na Bulovce, podle které měl stěžovatel v inkriminovaném čase hladinu alkoholu v krvi ve výši 1,53 g/kg, zatímco zakládala-li by se jeho námitka o požití alkoholu po nehodě na pravdě, pohybovala by se hladina alkoholu v jeho krvi v rozmezí 0,49 až 0,67 g/kg. Stejně tak Nejvyšší soud přisvědčil soudům nižších stupňů v tom, že výpověď svědkyně I. K. (manželky stěžovatele), že vozidlo řídila v době dopravní nehody ona, byla vykonstruovaná. Obvodní soud se podle Nejvyššího soudu oprávněně pozastavil nad tím, že stěžovatel, který byl zjevně pod vlivem alkoholu, nejprve dvakrát na kameru na místě přítomné policejní hlídky uvedl, že vozidlo řídil sám, a až potřetí počal tvrdit, že jej řídila "osoba blízká". Svědkyně I. K. přitom své prohlášení o řízení vozidla učinila až v hlavním líčení. Jako nepravdivé posoudil Nejvyšší soud tvrzení stěžovatele, že měl v havarovaném vozidle více lahví alkoholu. Z fotografické dokumentace pořízené bezprostředně po nehodě je patrné, že ve vozidle nebyly zachyceny žádné lahve alkoholu. Nejvyšší soud po zhlédnutí v pořadí třetího kamerového záznamu, který podle stěžovatele soudy nesprávně hodnotily, shledal, že žádná další lahev alkoholu se v batohu stěžovatele na předmětném obrazovém záznamu neobjevuje. Odmítl rovněž polemickou poznámku stěžovatele, že policejní hlídka vědomě zaznamenala na kameru pouze určité momenty, nikoli celý průběh zadržení, a že tedy jednala se snahou účelově zkreslit informace plynoucí z kamerových záznamů. Z provedených důkazů podle Nejvyššího soudu vyplynulo, že údaje z pořadí třetího kamerového záznamu odpovídají průběhu skutkového děje zaznamenanému na tomto záznamu a zhodnocenému obvodním soudem. Všechny polemické výhrady stěžovatele směřující vůči skutkovým zjištěním, které podle jeho náhledu nevyplynuly z výše uvedených důkazů, tak Nejvyšší soud odmítl a uzavřel, že nelze přisvědčit verzi stěžovatele, že alkohol pil až po nehodě a že předmětné vozidlo v době dopravní nehody řídila jeho manželka, která krátce poté odjela se zcela neznámou osobou z místa nehody, zatímco on, byť uváděl, že je založením abstinent, následně během velmi krátké doby zkonzumoval cca půl litru whisky zn. Tullamore z uzavřené lahve, u níž přitom nedošlo k jakémukoli porušení kolkové známky, jíž byla tato lahev prokazatelně opatřena. 5. Závěrem svého rozhodnutí Nejvyšší soud dodal, že podle § 47 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, má řidič, který měl účast na dopravní nehodě, jednak povinnost neprodleně zastavit vozidlo a dále se zdržet požití alkoholického nápoje, jakož i užití jiné návykové látky po nehodě po dobu, do kdy by to bylo na újmu zjištění, zda před jízdou nebo během jízdy požil alkoholický nápoj nebo užil jinou návykovou látku. I z tohoto důvodu, jakož i s přihlédnutím k obsahu řádně provedených důkazů, je podle něj jakákoli polemika na téma požití cca půl litru tvrdého alkoholu bezprostředně po dopravní nehodě bezpředmětná. Podotkl rovněž, že vyjma toho vyznívá obhajoba stěžovatele krajně nevěrohodně též z hlediska formální logiky, neboť za situace, kdy se opakovaně označil za abstinenta, je absurdní, aby jako abstinent zareagoval na de facto banální dopravní nehodu vypitím cca půl litru whisky zn. Tullamore se 40 % obsahem alkoholu. Nejvyšší soud proto konstatoval, že mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými závěry na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé není patrný žádný, natož extrémní (zjevný) nesoulad, a že nedošlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů či pravidla in dubio pro reo, resp. ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně (totožně jako v dovolání proti usnesení městského soudu) svoji vinu popírá a tvrdí, že alkohol vypil až po dané dopravní nehodě na místě z jedné z více lahví alkoholu, které měl v batohu. Znovu zdůrazňuje, že obecné soudy nesprávně hodnotily třetí kamerový záznam s časem pořízení od 3:03:56 hod. do 03:07:26 hod., na kterém se v jeho batohu objeví víko od další lahve, z čehož vyvozuje, že v tuto dobu měl u sebe více lahví alkoholu, což posléze potvrdila i jeho manželka I. K. Opakovaně p