I.ÚS 3430/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3430/10 ze dne 19. 5. 2011   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. E. V., zastoupené JUDr. Petrem Raschelem, advokátem se sídlem Čajkovského 4, Praha 3, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 2. 11. 2010, č. j. KZV 272/96-550, proti usnesení Obvodního ředitelství Policie - Praha IV., Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality ze dne 9. 9. 2010, č. j. ORIV-9590/ČJ-2009-0014070, a proti "jinému zásahu" Obvodního ředitelství Policie - Praha IV., Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo rozhodnuto, že stěžovatelce náleží k proplacení 86.655,- Kč, a to jako odměna a náhrada hotových výdajů obhájce ustanoveného dne 23. 10. 1998 Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. Nt 1734/98. Napadeným usnesením státního zástupce byla stížnost stěžovatelky dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta. Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti navrhla vydání následujícího nálezu: "I. Usnesení Městského státního zastupitelství v Praze, číslo jednací KZV 2 72/96-550 ze dne 02.11. 2010 a usnesení Obvodního ředitelství Policie - Praha IV. Služby kriminální policie a vyšetřováni, odboru obecné kriminality, číslo jednací ORJV-9590/ČJ-2009-0014070 ze dne 09.09. 2010. se zrušují. II./ Obvodní ředitelství Policie - Praha IV. Služba kriminální policie a vyšetřováni, odbor obecné kriminality, postupem spočívajícím v tom, že dosud nerozhodlo o právním nároku stěžovatelky na přiznání zákonného úroku z prodleni z odměny soudem ustanovenému obhájci a náhrady hotových výdajů obhájce ve věci odsouzeného P. V. za období od 01.06. 2000 do 30.06. 2010. zasáhlo do základního práva stěžovatelky zaručeného článkem 38 odst. (2) Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. (1) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které zaručují právo každého na projednání věci bez zbytečných průtahů. III./ Obvodnímu ředitelství Policie - Praha IV. Službě kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, se zakazuje pokračovat v průtazích v řízení uvedeném ve výroku II. tohoto nálezu, a přikazuje se mu. aby ve lhůtě do 30 dnů od doručení tohoto nálezu v této věci rozhodl. IV./ Obvodnímu ředitelství Policie - Praha IV. Službě kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, se ukládá povinnost zaplatit stěžovatelce k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízeni před Ústavním soudem částku 4.800,-Kč. a to ve lhůtě do 30 kalendářních dnů ode dne doručeni tohoto nálezu.". Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítá následující. Procesní nárok obhájců na odměnu a na náhradu hotových výdajů je majetkovým právem mající charakter "legitimního očekávání", a jako takové požívá ústavněprávní ochrany (článek 11 Listiny základních práv a svobod, článek 1 a 10 Ústavy ČR ve spojení s článkem 1 (ochrana majetku) Dodatkového protokolu č. l k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Obvodní ředitelství Policie - Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality i Městské státní zastupitelství v Praze v obou ústavní stížností napadených usneseních vycházejí při určování výše odměny obhájce z takového právního i skutkového stavu věci, který nastal až po poměrně dlouhé době poté, kdy povinnost ustanoveného obhájce obhajovat obviněného zanikla; to konkrétně opatřením Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 2. 11. 1999, spisové značky Nt 1788/99. Tímto postupem však tyto orgány činné v trestním řízení zasáhly do majetkového práva obhájce na legitimní očekávání odměny v takové výši, která odpovídá právnímu a skutkovému stavu věci, který tu byl době poskytování právních služeb z důvodu nutné obhajoby, tedy v okamžiku výkonu advokacie. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení později stíhaly jednotlivé útoky tehdy obviněného P. V. jako "pokračující trestné činy" a nikoliv jako "trestné činy jednotlivé" (což má ve svém důsledku přímo ovlivňuje výši mimosmluvní odměny podle tehdy účinného advokátního tarifu) nemůže však jít k tíži soudem ustanovenému obhájci, který v určité době z pokynu státu a v jeho prospěch odvedl konkrétní práci. Shora uvedená pochybení policejního orgánu pak k řádně a včas podané stížnosti stěžovatelky stížnostní orgán (tedy Městské státní zastupitelství v Praze) zcela ignoroval a nenapravil je. Dále stěžovatelka namítla, že orgány činné v trestním řízení byly a jsou povinny konstitutivně rozhodnout o řádně uplatněném nároku obhájce na přiznání úroků z prodlení z obhájného za období od 1. 6. 2000 do 30. 6. 2010, neboť stát (Česká republika) byl zcela zjevně v prodlení s úhradou shora uvedené odměny a náhrady hotových výdajů (tedy zákonného peněžitého závazku) ode dne 1. 5. 2007. Oba obhájcem uplatněné nároky, tedy nárok na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v celkové výši = 226.050,- Kč, a úroků z prodlení za období od 1. 6. 2000 do 30. 6. 2010, jsou tedy důvodné. II. Stěžovatelka v prvé řadě namítla porušení svého základního práva na legitimní očekávání. Dle jejího názoru legitimně očekávala rozšíření svého majetku tím, že jí bude přiznána výše odměny obhájce, která nebude odvozena od pozdějšího trestního stíhání dílčích útoků pachatele (jehož obhajovala) jako pokračujícího trestného činu. S touto námitkou se však řádně a přesvědčivě vypořádalo již napadené usnesení státního zástupce, v němž se konstatuje (na str. 4 napadeného usnesení): "Pokud obhájkyně namítá, že v době, kdy byla advokátkou tehdy obviněného P. V., byly skutky, pro něž byl P. V. stíhán jednotlivými tr. činy, nikoli pokračujícím tr. činem, přičemž tato skutečnost je postavena "na jisto" jednotlivými "sděleními obvinění", je nutno konstatovat, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu tr. činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Z logiky věci vzhledem ke shora uvedenému bylo možno tedy jednoznačně dovodit, že se jedná v případě tr. činu podvodu o pokračující tr. čin podvodu dle § 250/1, 4 tr. zákonu, neboť k této tr. činnosti došlo v době od června 1992 do listopadu 1992, totéž je možno konstatovat co se týče jednání P. V. kvalifikovaného jako tr. čin neoprávněného užívání cizí věci dle § 249/1 tr. zákona...". Jinými slovy, definice pojmu "pokračování v trestném činu" byla zakotvena v zákoně (srov. § 89 odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb.; v nyní platném a účinném trestním zákoníku, srov. § 116); stěžovatelka tedy naopak mohla - s ohledem na skutkový stav zjištěný již v době zastupování ex offo - důvodně očekávat, že jednotlivé útoky budou později kvalifikovány jako pokračování v trestném činu a nikoli jako samostatné trestné činy. Již proto - z povahy věci - nemohl být dán zásah do jejího základního práva na legitimní očekávání rozšíření majetku tak, jak uváděla. III. Stěžovatelka rovněž namítá, že jí měl být (policejním orgánem) přiznán její nárok (jako obhájce) na úroky z prodlení. Prodlení mělo být způsobeno tím, že jí státní orgány dlouho nepřiznaly odměnu a náhradu hotových výdajů. Její nárok na úroky z prodlení prý plyne ex lege (patrně analogicky) z předpisů práva občanského, z § 517 odst. 2 občanského zákoníku (srov. např. bod 33. ústavní stížnosti). V této souvislosti stěžovatelka argumentuje i aplikovatelností čl. 28 Listiny základních práv a svobod (bod 24. ústavní stížnosti). Z toho důvodu navrhuje nejen zrušit napadená rozhodnutí, ale i vyslovit zákaz pokračování v průtazích činěných policejním orgánem tím, že policejní orgán dosud nerozhodl o jejím nároku na úroky z prodlení. Ústavní soud uvádí, že otázku stěžovatelkou předloženou (v předchozím odstavci) již obecné soudy i Ústavní soud řešily. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24.6.2004 sp. zn. 33 Odo 449/2002 konstatoval: "V posuzovaném případě požaduje žalobce, který byl ustanoven obviněnému opatřením soudu (§ 39 tr. řádu), úroky z prodlení z částky přiznané mu soudem podle § 151 tr. řádu na odměně a náhradě hotových výdajů za obhajobu v trestním řízení. Podle § 151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění platném před jeho novelou provedenou s účinností ke dni 1. 1. 2002 zákonem č. 265/2001 Sb. (dále opět jen "tr. řád"), obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Podle odstavce 3 věty první a druhé citovaného ustanovení o výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutím bylo trestní stíhání pravomocně skončeno. V řízení před soudem rozhodne předseda senátu soudu prvního stupně. Proti rozhodnutí pod