I.ÚS 3557/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3557/15 ze dne 10. 11. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného ustanoveným opatrovníkem J. Š., právně zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015 č. j. 21 Cdo 268/2015-418, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1/ Školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Vyšší odborná škola, Gymnázium, s. r. o., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Sokolská třída 60, Praha 2, a 2/ Kooperativy pojišťovny, a. s., zastoupené JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Cihlářská 16, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím Nejvyššího soudu byla porušena jeho základní práva na ochranu mladistvých ve smyslu čl. 29 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecný soud podle stěžovatele nerespektoval skutkový stav zjištěný nalézacími soudy a "odklidil" nevhodnou judikaturu a nerespektoval postavení mladistvého v zákonných normách. 2. Tvrzené odlišné vyložení skutkového stavu spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud dovodil, že studenti pokyn z hlediska jeho obsahu vnímali a chápali i v celkovém kontextu prostředí, na které se vztahoval. Oproti tomu Městský soud v Praze jako soud odvolací dovodil, že nedostatek rozumových schopností nezletilého nedovoloval správné posouzení situace a z ní hrozícího nebezpečí. Jinými slovy, nalézací soud zjistil, že stěžovatel - mladistvý ve zvláštním postavení nerozuměl pokynu a Nejvyšší soud poměřil věc "metrem" obecného, resp. dospělého pohledu a seznal, že všichni situaci pochopili. Podle stěžovatele je pokyn pedagogů "neskákej tam, je to mělké" možné přirovnat téměř k pokynu, aby to pubescent navzdory autoritám udělal. Nadto si stěžovatel ze strany pedagogů měl subjektivně zasluhovat zvýšeného dozoru vzhledem k rodinné situaci (matka nechala zavraždit otce v době, kdy bylo stěžovateli šest let a ani po propuštění z vězení o něj nepečovala, proto vyrůstal u prarodičů). 3. Pokud jde o druhý bod stížnosti, porušení základního práva stěžovatel spatřoval v "odklizení" judikatury Nejvyšším soudem, konkrétně rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1967 sp. zn. 6 Cz 170/1966. Nejvyšší soud dovodil, že na rozdíl od předmětného rozhodnutí, kde byl založen požadavek na přijetí opatření, které by školákům účinně znemožnilo porušování vydaného zákazu (uzamčení školní budovy), v nyní posuzovaném případě je skutkový stav jiný. Již z povahy věci u něj plyne, že přijetí opatření zabraňující porušování zákazu koupání bez dozoru nebylo prakticky uskutečnitelné. S tím však v ústavní stížnosti polemizuje stěžovatel, který tvrdí, že škola měla vybrat jinou lokalitu či zpřísnit dozor, jelikož středobodem areálu byl rybník a volné (nedozorovatelné) plochy. 4. K porušení čl. 29 odst. 1, 2 Listiny stěžovatel dodal, že dovolacím soudem byla zcela odklizena skutečnost, že jednotlivé normy pracovního práva vztahující se na dospělé by měly být na právní vztahy vztahující na studenty a školní zařízení vykládány přiměřeně, nikoliv doslovně. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší soud nerespektoval předmětná ustanovení Listiny chránící základní práva stěžovatele a aplikoval bez dalšího normy pracovního práva určené primárně pro svéprávné a dospělé pracovníky. 5. Okresní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 8. 2013 č. j. 56 C 239/2010-294 zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení náhrady škody na zdraví ve výši 15 000 000 Kč s příslušenstvím. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že dne 5. 9. 2008 byli studenti ze třídy, do níž chodil stěžovatel, seznámeni se zvláštními předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví a požární ochraně a školním řádem platným během adaptačního kurzu. Součástí tohoto poučení vždy byl zákaz koupání. V dodatku ke školnímu řádu o pravidlech na adaptačním kurzu pro rok 2008 je výslovně uveden zákaz koupání se, používání raftů, skákání do vody a pobytu na břehu rybníka bez dozoru pedagogů. Skutečnost, že studenti byli poučeni o bezpečnosti ještě ve škole, nevyvraceli ani spolužáci stěžovatele, byť si na přesné znění poučení s ohledem na velký časový odstup nevzpomínali. Další bezpečnostní pokyny a instrukce dostali studenti po příjezdu do rekreačního střediska. Výslovně byli poučeni instruktorem sdružení STAN o tom, že bez přítomnosti učitele či vedoucího je zakázáno vstupovat do rybníka a současně jim bylo sděleno, že je tam mělko (poučení byl stěžovatel přítomen). O zákazu skákání do rybníka výslovně poučila žáky i třídní učitelka. 6. Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 5. 2014 č. j. 17 Co 445/2013-375 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že v odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně pominul ustanovení § 367 odst. 2 zákoníku práce, které upravuje zproštění odpovědnosti zaměstnavatele (školy) pouze zčásti, pokud škoda vznikla v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b), přičemž však tyto skutečnosti byly jen jednou z příčin škody. Konstatoval, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že přesné poučení si studenti nepamatovali a jejich výpovědi v tomto směru jsou rozdílné. Přesto - s ohledem na to, že ani opakovaným výslechem svědků by nebyla tato skutečnost zjištěna přesněji - stejně jako soud prvního stupně vzal odvolací soud za prokázané, že mezi pravidly chování na adaptačním kurzu byl i zákaz koupat se bez dozoru v rybníce. Tohoto zákazu si byl vědom stěžovatel i jeho spolužáci. Přesné znění zákazu zjištěno nebylo. 7. Nejvyšší soud napadeným usnesením změnil usnesení odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Dospěl k závěru, že Škola mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Střední odborná škola, s. r. o. (dále jen "žalovaná"), nezanedbala žádnou povinnost z hlediska vykonávání dozoru a dohledu. Všem žákům, tedy i stěžovateli, se dostalo jak od třídní učitelky před odjezdem, tak i od instruktora sdružení STAN na místě, kde se konal adaptační kurz, poučení, že je zakázáno koupat se bez dozoru v rybníce. 8. Pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví a požární ochraně představují podle Nejvyššího soudu závazná pravidla chování ukládající (v mezích zákona) něco (ne)konat, či něčeho se zdržet, aniž by jejich adresát byl oprávněn jejich obsah hodnotit z pohledu jejich účelu, smyslu či důvodu vydání. Konstatoval přitom, že podle zákoníku práce jsou pokyny k zajištění bezpečnosti a ochraně zdraví a požární ochraně konkrétní pokyny, dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci. Žádné další náležitosti - vyjma konkrétnosti - jak co do formy, tak co do obsahu předepsány zákonem nejsou. Právně relevantní je tudíž jakýkoliv výslovný pokyn (písemný či ústní), jestliže stanoví závazný způsob chování jednoznačným a nezaměnitelným způsobem. Bližší odůvodnění takového pokynu není povinnou náležitostí, ačkoliv samozřejmě není vyloučeno, že v případě složitější problematiky je pro snazší pochopení pokyn dále zdůvodněn. 9. V posuzovaném případě byl obsahem pokynu absolutní, srozumitelně vyjádřený zákaz určitého chování, který adresát musí bez dalšího respektovat. Pokyn "zákaz koupat se bez dozoru v rybníce" má jako objektivní, srozumitelně vyjádřené pravidlo chování charakter pokynu k zajištění bezpečnosti a ochraně zdraví a požární ochraně (viz rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1988 sp. zn. 6 Cz 79/1988) a splňuje požadavky kladné na něj ustanovením § 349 odst. 3 zákoníku práce. 10. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření jak Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 4, vedlejšího účastníka Kooperativa pojišťovny, a. s., a vedlejšího účastníka Školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha, Vyšší odborná škola, Střední odborná škola, Gymnázium, s. r. o. 11. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnosti lze rozumět, pokud akcentuje lidský rozměr případu. Konstatoval však, že je třeba setrvávat na tom, že vydaný pokyn zakazující konkrétní jednání je třeba brát s plnou vážností a s respektem. Je nepochybné, že pokyn musí být vždy přiměřený duševní vyspělosti a rozumovým schopnostem adresáta; požadavek na to, aby předmětný zákaz byl doplněn o výčet situací, které by mohly nastat při jeho porušení, nepřihlíží náležitě k tomu, že pedagog nemůže kazuisticky předvídat veškeré situace, které by mohly nedodržením pokynu v budoucnu nastat. V takovém případě by pedag