I.ÚS 3718/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3718/25 ze dne 30. 3. 2026 Rozhodování o péči o dítě po novele rodinného práva (z. č. 268/2025 Sb.)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Davidem Šmrhou, advokátem, sídlem Malická 11, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 2025 č. j. 61 Co 152/2025-870 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 27. května 2025 č. j. 13 P 123/2024-837, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení, a vedlejších účastnic řízení M. Z. a nezletilé N. Č., zastoupené opatrovníkem městem S., takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: 1. V tomto nálezu se Ústavní soud zabývá namítaným porušením ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů ve věci rozhodnutí o péči o jeho nezletilou dceru (vedlejší účastnici). Soudy zamítly jeho návrh na změnu předchozího rozhodnutí o péči, jímž se dožadoval, aby byla dcera svěřena do rovnoměrné střídavé péče obou rodičů. Ačkoliv Ústavní soud argumentaci stěžovatele nepřisvědčil a neshledal porušení jeho ústavně zaručených práv, v tomto nálezu navazuje na svou dřívější judikaturu na téma střídavé péče a blíže ji vysvětluje, i s ohledem na nedávnou změnu právní úpravy. I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 2. V předchozím řízení, které skončilo v březnu 2024, byla nezletilá svěřena do střídavé péče obou rodičů. Péče však byla nastavena soudem asymetricky ve prospěch matky. Dle rozhodnutí soudů měl otec o dceru pečovat vždy od středy večera v liché týdny do pondělního rána v sudý týden (s výjimkou doby prázdnin, kdy je péče rozložena odlišně). V dubnu 2025 stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Tachově (dále jen "okresní soud") návrh na změnu péče. Tvrdil, že došlo ke změně okolností, jelikož dcera začala chodit do školy, na režim i na častější kontakt s otcem si zvykla a uplynula také delší doba od dřívějšího hodnocení rozložení péče. 3. Okresní soud návrh otce zamítl, jelikož podle něj nebyly dány důvody pro změnu přechozího rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilé. K rozhodnutí došlo před relativně krátkou dobou a soudy tehdy při stanovení rozsahu péče přihlédly i ke znaleckému posudku, z nějž lze podle okresního soudu vycházet i nyní. Dále okresní soud vyslechl i oba rodiče a prostřednictvím opatrovníka zjistil názor nezletilé. Dospěl k tomu, že oba rodiče jsou schopni se o nezletilou postarat. Přihlédl pak také k vyjádření nezletilé, jíž aktuální situace vyhovovala. Okresní soud vyhodnotil, že je dosavadní režim v nejlepším zájmu nezletilé a není důvod jej měnit. Neztotožnil se ani s argumentem otce, že by měla být rovnoměrná střídavá péče jednoznačně preferovaná. 4. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Krajský soud doplnil dokazování především o zprávu Centra sociálních služeb Tachov, kde měla nezletilá vyjádřit jiné přání ohledně péče. Nakonec se však krajský soud ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením okresního soudu a jeho rozhodnutí potvrdil. Ve svém rozsudku uvedl, že pouhou skutečnost, že nezletilá dobře zvládá školní docházku a otec zvládá péči o nezletilou, nelze považovat za změnu, která by vedla k potřebě rozšířit péči otce. Souhlasil s otcem, že pokud jsou oba rodiče schopni zajistit péči o dítě a jeho všestranný rozvoj, je potřeba dle judikatury Ústavního soudu upřednostňovat péči obou rodičů před výlučnou péčí jednoho z nich. Takový stav byl ale nastaven už předchozím rozhodnutím, byť nerovnoměrně. Střídavá péče nutně nemusí být rovnoměrná, primární je vždy zájem dítěte. 5. Při hodnocení zájmu dítěte pak krajský soud zejména přihlédl k projevenému názoru dítěte. Zvažoval autenticitu názoru projeveného před opatrovníkem v porovnání s tím, který nezletilá projevila v centru sociálních služeb. S ohledem na formulaci sdělení a kontext, při němž byl názor vyjádřen, ale i další okolnosti považoval za relevantní názor projevený dříve před opatrovníkem. 6. Krajský soud také reagoval na námitky otce, že to byla matka, kdo se odstěhoval s nezletilou z původního bydliště, a nezletilá proto musí dojíždět do základní školy, když je v péči u otce. Uvedl k tomu, že rozhodujícím kritériem pro soud je zájem dítěte, a v tomto duchu je potřeba reflektovat vzniklou situaci, kdy mají rodiče bydliště v různých obcích. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel podal prostřednictvím svého právního zástupce ústavní stížnost proti rozsudkům okresního a krajského soudu. Podle stěžovatele obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo péče o nezletilé dítě a jeho výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny, stejně tak i právo nezletilé na péči a výchovu obou rodičů podle Úmluvy o právech dítěte. 8. Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, protože podle něj není z rozhodnutí zřejmé, z jakých úvah soud vycházel a proč považoval námitky stěžovatele za nedůvodné. Krajský soud podle něj rezignoval na smysl odvolacího řízení a postupoval svévolně. Na prvním místě považuje rozhodnutí soudů za rozporná s judikaturou Ústavního soudu, která podle stěžovatele dovozuje, že rovnoměrná péče je obecně v nejlepším zájmu dítěte. Vhodnost střídavé péče se tak má presumovat, kdežto potřebu zvolení odlišného modelu je potřeba opřít o konkrétní důvody a prokázat. 9. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně hodnotily participační práva nezletilé a její vyjádřený názor. V tom spatřuje libovůli při hodnocení důkazů. Také považuje za ústavně relevantní, že soudy nevzaly v potaz protiprávní změnu bydliště nezletilé ze strany matky. Matka nyní ze svého protiprávního jednání těží a využívá jej jako argument proti rovnoměrnému rozložení péče, což soudy aprobovaly a protiprávní stav zakonzervovaly. 10. Stěžovatel proto závěrem navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Průběh řízení před Ústavním soudem a procesní předpoklady řízení 11. Ústavní soud jmenoval nezletilé vedlejší účastnici opatrovníka a zaslal mu a dalším účastníkům ústavní stížnost s tím, že se k ní mohou vyjádřit. Okresní soud ani žádná z vedlejších účastnic (tedy ani nezletilá prostřednictvím opatrovníka) se k ústavní stížnosti nevyjádřily. 12. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že podle něj k porušení práv stěžovatele nedošlo. Jeho návrh na změnu péče nevyhodnotil jako odpovídající nejlepšímu zájmu nezletilé. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a celý obsah spisu, zejména pak poukázal na to, že napadená rozhodnutí nepředstavují první úpravu poměrů k nezletilé. Stěžovatel zahájil toto řízení krátce po nabytí právní moci předchozí úpravy, žádná zásadní změna poměrů však zjištěna nebyla, spíše bylo jen zřejmé, že se nezletilá na dosavadní režim dobře adaptovala. Dále krajský soud odmítl, že by schvaloval jednání matky, která se bez souhlasu otce přestěhovala z původního bydliště. Tuto skutečnost pouze musel vzít v potaz a hodnotit ji z pohledu nejlepšího zájmu dítěte. 13. Obdržené vyjádření krajského soudu Ústavní soud zaslal stěžovateli na vědomí, ten k němu už ale repliku neuplatnil. 14. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 15. Ústavní soud rozhodl podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez ústního jednání, neboť od něj neočekával další objasnění věci. IV. Posouzení ústavní stížnosti 16. Ústavní stížnost není důvodná. 17. Ústavní soud na úvod zmiňuje, že obecné soudy vydaly svá rozhodnutí v roce 2025. Na začátku roku 2026 však nabyla účinnosti novela (zejména) občanského zákoníku, která kromě jiného mění znění zákona ohledně rozhodování soudů o péči o dítě. Ústavní soud podotýká, že v tomto nálezu při hodnocení porušení ústavně zaručených práv vychází z předchozí právní úpravy, vyjadřuje se ale také k tomu, jak se tyto změny právní úpravy promítají do dalších řízení ve věcech péče soudu o nezletilé (viz přechodné ustanovení čl. II zákona č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). 18. Ústavní soud přistupuje k nyní projednávané ústavní stížnosti též s ohledem na svou ustálenou judikaturu, podle níž do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze tehdy, pokud jimi byla porušena ústavně zaručená práva účastníků. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných [viz např. usnesení ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 (U 18/103 SbNU 411), bod 11,