I.ÚS 3735/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3735/19 ze dne 14. 1. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Mgr. Petra Buchty, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2019 č. j. 33 Cdo 1985/2018-316, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018 č. j. 11 Co 274/2017-274 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. ledna 2017 č. j. 48 C 86/2013-209, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 11. 2019, stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 48 C 86/2013 vyplývá, že stěžovatel se žalobou podanou dne 31. 12. 2012, ve znění doplnění a změn ze dne 8. 3. 2013, 20. 10. 2014 a 18. 11. 2014, původně domáhal po žalované Československé obchodní bance, a. s., dopočítání a připsání úroků ve výši 14 % p. a. z vkladu vkladní knížky (kapitalizovaných úroků od roku 1998 do roku 2013), a to jako právním nástupci Zemské banky, a. s., následně Banky Haná, a. s. a následně Investiční a Poštovní banky, a. s., která tento zápis odmítala učinit. Usnesením ze dne 21. 9. 2016 č. j. 48 C 86/2013-175 obvodní soud připustil změnu žaloby ze dne 20. 5. 2016 tak, že stěžovatel se domáhal po žalované zaplacení 631 322 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud rozsudkem ze dne 27. 1. 2017 č. j. 48 C 86/2013-209 žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2018 č. j. 11 Co 274/2017-274 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení, který změnil jen ohledně jejich výše, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 4. Nejvyšší soud pak stěžovatelem podané dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť neobsahovalo způsobilé vymezení toho, v čem spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání a o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemohlo být doplněno a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat. 5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovil nesouhlas se závěry, ke kterým ve věci rozhodující soudy dospěly. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud postupoval přepjatě formalisticky, když nezohlednil obsah celého dovolání v rozsahu 8 stran. Stěžovatel podle svého názoru v dovolání vymezil, v čem spatřuje podmínky přípustnosti dovolání, výslovně uvedl otázky, jež mají být řešeny, a tyto v souhrnu splňovaly všechna čtyři hlediska předjímaná ustanovením § 237 o. s. ř. Těmito otázkami byly: a) otázka výkladu pojmu vklad a vkladový vztah podle občanského zákoníku b) otázka promlčecí doby u průběžného (opakovaného) nepřipsání úroků z vkladu c) otázka nemožnosti aplikace předpisů spotřebitelského práva na vkladový vztah založený v roce 1995 d) otázka výkladu, který je pro spotřebitele nejpříznivější v návaznosti na výklad právních úkonů (dnes právního jednání) a zohlednění zásady dobrých mravů. Nejvyšší soud se podle názoru stěžovatele po věcné stránce vznesenými otázkami vůbec nezabýval. 7. Stěžovatel tvrdil, že podle judikatury Ústavního soudu není nezbytné, aby dovolatel výslovně použil určitou uvozující formulaci, z níž by vyplynulo, že se zabývá otázkou přípustnosti dovolání. Tento údaj podle názoru stěžovatele může být v dovolání formulován v jakékoliv jeho části a může mít jakoukoliv formu, jestliže z ní bude jednoznačně vyplývat, v čem dovolatel naplnění podmínek dovolání spatřuje. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, když stěžovatel sám je advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. 11. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. 12. Městský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal z podnětu stěžovatelem podaného odvolání napadený rozsudek obvodního soudu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dokazování částečně zopakoval a z přehledu depozitních úrokových sazeb z vkladu fyzických a právnických osob zjistil, že Zemská banka, a. s. úročila vklady z různých produktů v závislosti na výši vkladu a době uložení - např. úrokové sazby z termínovaných vkladů právnických a fyzických osob byly nejvyšší při výši vkladu mezi 1 000 000 až 4 999 000 Kč a termínu uložení nad 48 měsíců, kdy úroková sazba činila základní depozitní sazbu Zemské banky, a. s. (k 1. 1. 1995 ve výši 9,5 % ročně), zvýšenou o 4,8 %, roční úroková sazba revolvingového termínovaného vkladu byla nejvyšší při době uložení 18 měsíců a činila základní depozitní sazbu zvýšenou o 0,2 %, roční úroková sazba zemského termínovaného vkladu byla nejvyšší při vkladu 300 000 nebo 500 000 Kč a době uložení 36 měsíců a činila 14,10 %, u potvrzení o vkladu peněžních prostředků byla úroková sazba nejvyšší při nejdelší výpovědní lhůtě 36 měsíců a činila 14 %, u vkladních knížek bez výpovědní lhůty byla závislá na výši, pod kterou neklesne vklad, a nejvyšší - 8,5 % - byla při vkladu, jehož výše neklesne pod 200 000 Kč, u vkladních knížek s výpovědní lhůtou byla nejvyšší při maximální výpovědní lhůtě 15 měsíců a činila 12,5 %. 13. Odvolací soud konstatoval, že v projednávané věci mezi účastníky nebylo sporu o tom, že smluvní vztah mezi nimi byl založen dne 20. 11. 1995, kdy právní předchůdkyně žalované vystavila stěžovateli vkladní knížku a potvrdila přijetí vkladu ve výši 65 000 Kč. Mezi účastníky vznikl spor o právní povahu tohoto smluvního vztahu a v této souvislosti též o to, kdy (v závislosti na délce výpovědní doby, o niž se stěžovatel domníval, že činí pro žalovanou 36 měsíců, žalovaná ji oproti němu shledala kratší), byl tento vztah ukončen výpovědí, kterou dala žalovaná stěžovateli dopisem ze dne 11. 11. 2010. Vzhledem k tomu, že uvedený vztah vznikl a zanikl (a to i při zohlednění stěžovatelem tvrzené 36 měsíční výpovědní lhůtě) před 1. 1. 2014, bylo nutné při posuzování otázek týkajících se jeho vzniku a zániku, včetně práv a povinností z něj vzniklých, vycházet z příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů či zákona 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 14. Odvolací soud se neztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně po právní stránce, a to že se jedná o smluvní vztah mezi účastníky jako vztah založený smlouvou o vkladovém účtu uzavřené podle § 716 a násl. obchodního zákoníku ve znění účinném ke dni vystavení vkladní knížky. Odvolací soud sdílel názor stěžovatele, že z tzv. podpisového vzoru nelze usuzovat na skutečnost, že účastníci v písemné formě uzavřeli smlouvu o vkladovém účtu. Podle závěru učiněného odvolacím soudem byla m