I.ÚS 3893/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3893/19 ze dne 28. 1. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti společnosti S.O.S. zvířatům, spol. s r. o., se sídlem Košinova 875/99, Brno, zastoupené JUDr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2019 č. j. 28 Cdo 733/2019-745 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. listopadu 2018 č. j. 37 Co 92/2015-728, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2019, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 12. 2019 pak stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nad rámec návrhu ústavní stížnosti ze dne 5. 12. 2019 rozhodl tak, že náklady právního zastoupení, které vznikly stěžovatelce v rámci řízení před Ústavním soudem, a které stěžovatelka Ústavnímu soudu vyčíslila, hradí v plném rozsahu stát - Nejvyšší soud in eventum Krajský soud v Brně. 2. Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 47 C 183/2007 vyplývá, že stěžovatelka se žalobou proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových domáhala zaplacení částky 43 030 212 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka měla představovat náklady vynaložené na péči o 601 opuštěných zvířat, která připadla do vlastnictví žalované uplynutím času, vynaložené za dobu od 14. 4. 2001 do 13. 4. 2004. Z důvodu, že v daném sporu bylo nutno provést dokazování ohledně každého z 601 zvířat, žalovaná vznesla vůči nároku stěžovatelky řadu námitek, s nimiž se bude muset soud vypořádat a protože s největší pravděpodobností bude nutno výši nároku stěžovatelky určit znaleckým posudkem, rozhodl Městský soud v Brně usnesením ze dne 30. ledna 2007 č. j. 47 C 113/2003-156 podle § 112 odst. 2 o. s. ř. o vyloučení části nároku stěžovatelky k samostatnému řízení, a to co do částky 14 389 392 Kč s příslušenstvím, která je požadována za péči o psy uvedené ve výpočtu nákladů od 14. 4. 2001 do 13. 4. 2004 pod pořadovým číslem 1 až 100, s výjimkou nákladů na psa Cecila, uvedeného pod položkou 29. 3. Žalobu stěžovatelka odůvodnila tím, že provozuje útulek pro opuštěná zvířata v areálu Interpespensionu v Brně, v útulku se nacházela ztracená a opuštěná zvířata, jejichž majitel není znám, tato zvířata po uplynutí jednoho roku připadla podle § 135 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, do vlastnictví státu a žalovaná byla podle zákona povinna o zvířata ve vlastnictví státu pečovat. Na místo žalované tuto povinnost plnila stěžovatelka, čímž mělo dojít na straně žalované k bezdůvodnému obohacení. Částka 14 389 392 Kč představovala podle tvrzení stěžovatelky bezdůvodné obohacení za období od 14. 4. 2001 do 13. 4. 2004, popřípadě za dobu kratší, za péči o psy, označené jejich jmény. Mezitímním rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2008 č. j. 47 C 183/2007-120 bylo ohledně částky 270 507,60 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. 2. 2003 do zaplacení řízení pravomocně zastaveno, co do částky 1 485 794,40 Kč byla žaloba pravomocně zamítnuta a nárok stěžovatelky byl ohledně psů ve II. výroku rozsudku vyjmenovaných shledán co do základu opodstatněný. Předmětem sporu tak zůstala částka 12 633 091 Kč s příslušenstvím. 4. K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 6. 2009 č. j. 19 Co 462/2008-177 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byl nárok stěžovatelky uznán co do základu opodstatněným, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Aniž nařídil jednání, dospěl odvolací soud k závěru, že specifikace a identifikace jednotlivých psů je v dokladech založených ve spise naprosto nedostatečná v tom smyslu, že nelze jednoznačně určit, že se opravdu jedná o konkrétního psa, ani kdy byl pes odchycen nebo doveden do útulku stěžovatelky. V dalším řízení Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 6. 2010 č. j. 47 C 183/2007-211 žalobu zamítl s tím, že je vázán právním názorem soudu odvolacího, přičemž stěžovatelka žádné doklady k identifikaci psů přes poskytnuté poučení nepředložila. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 3. 2011 č. j. 19 Co 287/2010-228 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ztotožniv se se závěry soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2011 č. j. 28 Cdo 3172/2011-259 rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení z důvodu, že oba zrušené rozsudky trpěly nepřezkoumatelností svých skutkových závěrů. 5. Městský soud v Brně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 12. 2014 č. j. 47 C 183/2007-576, výrokem IV. uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce 3 147 000 Kč s 2 % úrokem z prodlení ročně z částky 2 190 000 Kč za dobu od 7. 2. 2004 do zaplacení a s 3 % úrokem z prodlení z částky 957 000 Kč za dobu od 28. 9. 2004 do zaplacení. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015 č. j. 37 Co 92/2015-610 byl IV. výrok potvrzen. K dovolání podanému žalovanou, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 1. 2017 č. j. 28 Cdo 2320/2016-650 zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2015 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně rozhodl znovu rozsudkem ze dne 6. 6. 2017 č. j. 37 Co 92/2015-683 tak, že výrok IV. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2014 č. j. 47 C 183/2007-576 změnil tak, že žalobu co do zaplacení částky 3 147 000 Kč s příslušným úrokem z prodlení zamítl. Odvolací soud uzavřel, že k vyřešení otázky množství zvířat, o něž se stěžovatelka v rozhodném období starala, nebylo možno použít volnou úvahu opírající se o ustanovení § 136 o. s. ř. vycházejíce z vypracovaného znaleckého posudku znalce MVDr. Frühbauera a stěžovatelka neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání skutečnosti, kteří psi, respektive kolik psů vlastněných žalovanou bylo v rozhodném období v péči stěžovatelky. Základ nároku tak nebyl dán. K dovolání, podanému stěžovatelkou, byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018 č. j. 28 Cdo 4501/2017-706 a věc byla vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dovolací soud spatřoval nedostatečné především odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který řádně nehodnotil důkazy a neuvedl, jak k jednotlivým prokázaným a jím neprokázaným skutečnostem dospěl. 6. Krajský soud v Brně, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozhodl stejně jako v rozsudku ze dne 6. 6. 2017 č. j. 37 Co 92/2015-683 a žalobu co do částky 3 147 000 Kč s požadovaným úrokem z prodlení zamítl. I proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením, rovněž napadeným ústavní stížností, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. 7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnula skutkové okolnosti celé věci a uvedla, že se s žalovanou snažila o smírné vyřešení, to však nebylo možné, proto podala žalobu na vydání bezdůvodného obohacení. 9. Stěžovatelka uvedla, že pro přiznání nároku na vydání bezdůvodného obohacení byla pro ve věci rozhodující soudy stěžejní otázka identifikace, resp. dostatečnost identifikace zvířat ve vlastnictví žalované, o které stěžovatelka pečovala. Přestože stěžovatelka tato zvířata podle svého názoru identifikovala vyčerpávajícím způsobem pomocí listin a fotografií, v pozdějších fázích řízení na ni byl soudy kladen požadavek identifikace pomocí čipů či tetování. Vzhledem k tomu, že tomuto požadavku objektivně nelze zpětně vyhovět (zvířata zpětně opatřit čipem či tetováním), se tak podle názoru stěžovatelky ve věci rozhodující soudy dopustily zásadního pochybení, jestliže na stěžovatelku retroaktivně kladly nepřiměřené důkazní břemeno a ukládaly jí tudíž povinnost, kterou v době, kdy se o zvířata starala, nemohla spravedlivě očekávat a tak jej nemohla ani zpětně plnit. Tak mělo dojít i k porušení principu legitimního očekávání stěžovatelky v kontextu ochrany majetku ve stavu, který je pro stěžovatelku zjevně nespravedlivý