I.ÚS 3962/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 3962/18 ze dne 6. 4. 2021 N 68/105 SbNU 226 Povinnost soudů zkoumat v exekučním řízení platné uzavření rozhodčí smlouvy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dagmar Buckové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, se sídlem v Praze, Mendíků 1396/9, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. srpna 2018 č. j. 10 Co 172/2018-35, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a společnosti PROFICREDIT Czech, a. s., se sídlem Klimentská 1216/46, Praha, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 8. 2018 č. j. 10 Co 172/2018-35 byla porušena práva stěžovatelky zaručená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Uvedené usnesení se proto ruší. Odůvodnění I. Řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností stěžovatelka usilovala o zrušení shora citovaného usnesení obecného soudu, jelikož má za to, že napadeným usnesením bylo zasaženo do jejího ústavního práva dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ústavního práva vlastnit majetek a práva na ochranu tohoto majetku. Především však prý bylo zasaženo do jejího ústavního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy a dále do principu rovnosti a ochrany slabší strany dle článku 1 Listiny, jakož i rovnosti v řízení podle článku 37 odst. 3 Listiny. 2. Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 18. 1. 2017 č. j. 31 EXE 5336/2017-13 nařídil exekuci na stěžovatelku ve prospěch vedlejší účastnice řízení, společnosti PROFICREDIT Czech, a. s., a to dle exekučního titulu - rozhodčího nálezu sp. zn. 104 Rozh 5611/2016 rozhodce Mgr. Radka Lubiny ze dne 12. 10. 2016. Exekuce byla nařízena pro částku 39 137 Kč, úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 39 137 Kč ode dne 26. 8. 2016 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 30 889 Kč ode dne 26. 7. 2016 do zaplacení, náklady předcházejícího řízení ve výši 1 100 Kč, náklady exekuce a náklady oprávněného. Podáním ze dne 29. 8. 2017 stěžovatelka navrhla zastavení exekuce z důvodu nezpůsobilého exekučního titulu - nicotného rozhodčího nálezu, neboť rozhodce neměl dostatek pravomoci spor rozhodovat, neboť jak smlouva rozhodčí, tak smlouva o úvěru jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Vedlejší účastnice řízení s návrhem na zastavení exekuce nesouhlasila. Soudní exekutor tak postoupil návrh k rozhodnutí exekučnímu soudu. Okresní soud v Litoměřicích usnesením č. j. 31 EXE 5336/2017-21 ze dne 17. 1. 2018 výrokem č. I exekuci zcela zastavil, výrokem č. II uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce ve výši 3 993 Kč a výrokem č. III uložil vedlejší účastnici povinnost uhradit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce ve výši 7 865 Kč. 3. Vedlejší účastnice se odvolala proti usnesení exekučního soudu, a to do všech jeho výroků, když se domáhala, aby byl výrok o zastavení exekuce změněn tak, že se exekuce nezastavuje. Krajský soud v Ústí nad Labem přisvědčil odvolání, když ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 28. 8. 2018 změnil usnesení okresního soudu tak, že exekuce vedená soudním exekutorem Mgr. Marcelou Petrošovou, Exekutorský úřad Břeclav, pod sp. zn. 160 EX 90/17 se nezastavuje. Odvolací soud své rozhodnutí opřel o nemožnost přezkumu věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí ze strany exekučního soudu a dále o princip oddělitelnosti rozhodčí smlouvy od smlouvy hlavní, když dle odvolacího soudu navíc smlouva rozhodčí neplatná není. Argumenty a důkazy stěžovatelky se odvolací soud v zásadě nezabýval. 4. Stěžovatelka tak ústavní stížností brojí proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, který rozhodoval jako soud odvolací. Proti usnesení není dovolání přípustné, neboť ve věci jde o částku nižší než 50 000 Kč. Stěžovatelka tak vyčerpala všechny procesní opravné prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Stěžovatelka si je vědoma, že v její věci jde o zastavení exekuce vedené pro částku 39 137 Kč s příslušenstvím, a tedy jde obecně o částku nižší, nikoliv však bagatelní, a stěžovatelka ji vnímá jako citelný zásah do jejích ústavních práv. Připomíná rovněž nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018 (N 4/88 SbNU 69), kde Ústavní soud vyjádřil názor: "Zájem na respektování judikatury Ústavního soudu je tedy právě tou okolností, způsobilou dovodit nutnost meritorního posouzení podané ústavní stížnosti i v případě tzv. bagatelní částky." II. Ústavněprávní argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka shledává závěr obecného soudu nesprávným a neústavním. Jeho úvahy považuje za nesouladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i aktuální judikaturou Ústavního soudu a dotýkají se i legitimního očekávání stěžovatelky. Ta uzavřela spotřebitelskou smlouvu - smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9101008529 ze dne 18. 3. 2016, jejíž nedílnou součástí byla i smluvní ujednání (dále jen "smluvní podmínky"). Téhož dne uzavřela s vedlejší účastnicí i rozhodčí smlouvu, v níž bylo ujednáno, že případné spory ze smlouvy budou řešeny v rozhodčím řízení před jedním z třinácti vyjmenovaných rozhodců (dále jen "rozhodčí smlouva"). Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém napadeném usnesení uvedl, že ve fázi exekučního řízení nepřísluší exekučnímu soudu posuzovat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí. Stěžovatelka považuje za nutné zdůraznit, že se nedožadovala přezkumu věcné správnosti rozhodčího nálezu, nýbrž posouzení pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu, ohledně čehož odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2897/2017 ze dne 16. 10. 2017. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na formulářovou podobu smlouvy, smluvních podmínek, jakož i formulářovou rozhodčí smlouvu, jejichž obsah nemohla nijak ovlivnit, stejně tak nemohla ovlivnit jména určených rozhodců v rozhodčí smlouvě, na což ostatně odkázal i soud prvního stupně. 6. Stěžovatelka považuje smlouvu za neplatnou pro nesoulad s dobrými mravy, když celý smluvní konstrukt směřoval jen ke zcela nepřiměřenému obohacení vedlejší účastnice. Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 ze dne 24. 1. 2007 je považován za nepřiměřený "úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček". Úroková sazba ve smlouvě činila 152,50 % p. a. a je naprosto evidentní, že překračuje dobré mravy a takto sjednaný úrok je neplatný, neboť zcela zjevně několikanásobně překračuje nejvyšší úroky v bankách v daném čase a místě obvyklé, viz metodiku ČNB k "lichvářským úrokům". Stěžovatelka připomíná, že výše úroků u spotřebitelských půjček poskytovaných bankami dosahovala přibližně 14 % p. a., u úvěru poskytnutého vedlejší účastnicí úrok tuto výši překračoval téměř 11x! 7. Smlouva byla navíc zajištěna sérií smluvních pokut. I pokud by tyto smluvní pokuty samy o sobě nebyly v rozporu s dobrými mravy, což zcela jistě neplatí pro výši úrokové sazby a výši RPSN, má stěžovatelka za to, že sjednané smluvní pokuty postrádají smysl a účel, pro jaký jsou smluvní pokuty ujednávány. Vedlejší účastnice si předmětné smluvní pokuty do smluvních ujednání zakomponovala nikoli proto, aby posílila své postavení, ostatně na to by stačila pouze jedna smluvní pokuta, nýbrž aby se dále dodatečně obohatila nad rámec sjednané úplaty za poskytnutý úvěr, která činila 15 706 Kč, a v zásadě držela dlužníka v dluhové pasti. Stejně tak nelze přehlédnout fakt, že smluvní pokuty v daném případě dosahují výše smluvních pokut zohledněných v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205). V tomto případě se zjevně jedná o excesivní kumulaci smluvních pokut. 8. Podle stěžovatelky se názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. III. ÚS 4084/12 (N 226/75 SbNU 527) o tom, že neplatnost úvěrové smlouvy způsobuje neplatnost i rozhodčí doložky, uplatní i na případ, kdy je zde samostatná rozhodčí smlouva. Stěžovatelka má za to, že skutečnost, že se jedná o smlouvu, nikoliv o doložku, je pouze splněním zákonem požadované formy dle ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. K povaze rozhodčí smlouvy téže oprávněné se detailně vyjádřil i Krajský soud v Ústí nad Labem v bodu 12 svého usnesení č. j. 84 Co 452/2017-69 ze dne 7. 2. 2018, když konstatoval: "Rozhodčí smlouva v projednávané věci byla sice zachycena na samostatné listině, avšak obsahově se jedná o rozhodčí doložku, neboť jejím účelem, přes své znění, není založit pravomo