I.ÚS 405/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 405/23 ze dne 8. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Janem Hartmanem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 74, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 24 Cdo 3404/2022-154, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 1. července 2022 č. j. 36 Co 226/2021-119 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 22. července 2021 č. j. 10 Nc 50023/2021-60, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a L. S., nezletilé E. V., a nezletilého M. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") v řízení o úpravu výchovy, výživy a péče o nezletilé vedlejší účastníky v záhlaví specifikovaným usnesením zamítl námitku místní nepříslušnosti, kterou při prvním procesním úkonu uplatnil stěžovatel (dále též "otec"). Odkázal přitom na § 467 odst. 1 a § 4 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, s tím, že na základě zprávy kolizního opatrovníka z 30. 6. 2021 nepochyboval o tom, že první vedlejší účastnice (dále jen "matka") se s nezletilými přestěhovala v průběhu února 2021 z původně společného bydliště v K. do nového místa bydliště v L. Měl přitom za to, že dohoda o změně bydliště byla mezi rodiči uzavřena konkludentně, když otec tomuto přestěhování nijak nebránil, s nezletilými se stýká a platí výživné. Navíc projednání věci před okresním soudem je v zájmu obou nezletilých, kteří v L. navštěvují (před)školní zařízení. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") shora označeným rozhodnutím usnesení okresního soudu potvrdil. Na základě učiněných skutkových zjištění měl za prokázané, že rodiče uzavřeli konkludentní dohodu v otázce bydliště obou nezletilých v L. a doplnil, že i kdyby od obsahu jemu předestřené komunikace (zejména e-mailu ze dne 6. 1. 2021 a komunikaci v aplikaci Messenger) odhlédl, měl existenci konkludentní dohody rodičů za prokázanou i na základě dalších skutečností. 4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Konstatoval, že první dovolací námitka, podle níž se krajský soud v otázce rozvržení důkazního břemene při popírání soukromé listiny odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nemohla přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr krajský soud neučinil, resp. dovoláním předestřená problematika důkazního břemene nebyla v posuzované věci významná. Zdůraznil, že stěžovatel v dovolání nebrojil proti tomu, že by jeho návrhu nebylo vyhověno z důvodu, že by neunesl důkazní břemeno, nýbrž výlučně z důvodu, že nesouhlasil s tím, jak krajský soud hodnotil účastníky předložené důkazy a k jakým skutkovým zjištěním na jejich základě dospěl. Šlo tak o námitku, jejímž prostřednictvím nebylo možno založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. 5. K druhé dovolací námitce, tj. námitce nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu, Nejvyšší soud připomněl, že ve svém rozsudku ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011 (uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. Shledal, že v posuzované věci rozhodnutí krajského soudu zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami obou rodičů. Ani v této otázce tak podle Nejvyššího soudu nebylo dovolání stěžovatele podle § 237 občanského soudního řádu přípustné. 6. K třetí dovolací námitce, tj. k otázkám, zda lze pouze v jednání rodiče, který bezprostředně či krátce po odstěhování nezletilých dětí bez souhlasu druhého rodiče do jiného města nebrojil proti takovému jednání druhého rodiče soudní cestou, spatřovat konkludentní souhlas se změnou bydliště nezletilých, resp. zda lze činit závěry o udělení či neudělení konkludentního souhlasu se změnou bydliště nezletilých na základě jednání otce, které nastalo až poté, co mu byl doručen návrh na zahájení řízení, Nejvyšší soud uvedl, že ve skutečnosti představují kritiku skutkových závěrů krajského soudu. Proto nevystihují způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu a současně ani nezakládají žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení k první shora zmíněné dovolací námitce opětovně uvádí, že při jednání u krajského soudu popřel pravost a pravdivost matkou předložené elektronické komunikace, vyjma SMS zpráv, které byly podle něj psány v jiném kontextu a ze kterých žádný jeho souhlas se změnou bydliště nezletilých nevyplývá. Je přesvědčen, že za situace, kdy uvedl, že matkou předložené zprávy nepsal, bylo na matce, aby navrhla důkazy k prokázání pravosti a správnosti jí předložených listin, což neučinila. Má za to, že Nejvyšší soud se odchýlil od své judikatury v otázce procesního práva, koho tíží důkazní břemeno v případě, že jedním účastníkem předložená soukromá listina je druhým účastníkem popřena co do pravosti a pravdivosti. Je toho mínění, že jeho dovolání bylo v tomto ohledu přípustné a mělo být Nejvyšším soudem projednáno. 8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel podotýká, že nevytýkal krajskému soudu, že se nevypořádal s každou jednotlivou námitkou, ale že jeho obranu odmítl jako účelovou a nevěrohodnou (s poukazem na domněnku, že jako IT specialista by nenechal přihlašovací údaje ke svému e-mailovému účtu a účtu v aplikaci Messenger uložené v počítači, když se z bytu kvůli velmi vyhroceným vztahům s matkou stěhoval) a bez prokázání pravosti přijal matkou předloženou elektronickou komunikaci. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na spravedlivý proces a požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí krajského soudu ohledně v pořadí druhé dovolací námitky proto považuje za nepřezkoumatelné s tím, že i v této části mělo být jeho dovolání jako věcně přípustné projednáno. 9. I ve vztahu ke třetímu dovolacímu důvodu bylo podle stěžovatele dovolání přípustné, neboť jde o otázky hmotného práva, na kterých rozhodnutí krajského soudu závisí. Je podle něj otázkou hmotného práva, zdali jeho jednání, kdy přestěhování nezletilých matkou nebránil soudní cestou, může založit jeho konkludentní souhlas se změnou bydliště nezletilých. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů