I.ÚS 4095/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4095/17 ze dne 5. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel J. B., zastoupený Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2017 č. j. 1 A 1/2014-111 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. října 2017 č. j. 2 As 101/2017-46, spojené s návrhem na zrušení § 20 odst. 1 a § 76 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Návrh na zrušení ustanovení § 20 odst. 1 a § 76 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších, se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. prosince 2017 a doplněné podáním dne 28. prosince 2017, stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení § 20 odst. 1 a § 76 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Úřad městské části Praha 8 rozhodnutím ze dne 4. listopadu 2013 č. j. SZ MCP8 99413/2013 zastavil řízení o přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, ve znění účinném do 30. listopadu 2013, v němž stěžovatel figuroval jako osoba podezřelá z přestupku, a to podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, neboť odpovědnost za přestupek zanikla (§ 20 odst. 1 zákona o přestupcích). Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Magistrát hlavního města Prahy, odbor živnostenský a občanskoprávní, podané odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 9. ledna 2014 č. j. S-MHMP 1558436/2013 jako nepřípustné s ohledem na ustanovení § 76 odst. 3 věty první a contrario zákona o přestupcích. 3. Žalobu podanou stěžovatelem proti rozhodnutí správních orgánů Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. února 2017 č. j. 1 A 1/2014-111 zamítl. 4. Nejvyšší správní soud pak kasační stížnost podanou stěžovatelem proti rozsudku Městského soudu v Praze zamítl rozsudkem ze dne 20. října 2017 č. j. 2 As 101/2017-46. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti němu bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 11/2011 nejprve trestní řízení a poté byla věc soudem postoupena k projednání Úřadu městské části Praha 8 a bylo proti němu vedeno řízení o údajném přestupku, kterého se měl dopustit (údajně) násilným útokem vůči strážníku městské policie. Stěžovatel se zastavením řízení o přestupku nesouhlasil. 6. Stěžovatel namítal, že Magistrát hlavního města Prahy jako nadřízený správní orgán sice formálně neporušil zákon (pokud odvolání stěžovatele zamítl jako nepřípustné), přičemž podle jeho názoru jsou aplikovaná ustanovení zákona o přestupcích, která navrhuje zrušit, protiústavní a proto je výsledné správní rozhodnutí materiálně nespravedlivé. Stěžovatel v řízení před Městským soudem v Praze navrhoval, aby soud řízení přerušil a předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 20 odst. 1 a § 76 odst. 3 zákona o přestupcích. Městský soud v Praze tomuto návrhu nevyhověl, řízení nepřerušil, věc Ústavnímu soudu nepředložil a podanou žalobu zamítl. 7. Proti rozsudku Městského soudu v Praze proto podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že je osobou veřejně činnou, již od doby disentu (před listopadem 1989) se bezplatně a veřejně angažuje v oblasti ochrany lidských práv, třikrát byl prezidentem republiky navržen na funkci veřejného ochránce práv, v minulosti působil jako zastupitel Městské části Praha 8. K obvinění proti němu pro skutek (jehož spáchání popírá a o jehož spáchání nesvědčí bez důvodných pochybností důkazy obsažené ve spise) a jeho trestnímu stíhání došlo v době, kdy byl navržen prezidentem republiky na funkci veřejného ochránce práv, a celá jeho trestní věc byla široce medializována a stala se široce veřejně známou. Stěžovatel tvrdí (a obsah trestního spisu podle jeho názoru tomu nasvědčuje), že šlo o křivé obvinění, které mělo zlegalizovat vulgární a násilné chování strážníka městské policie vůči stěžovateli. Stěžovatel je pak velmi často v nejrůznějších situacích oslovován různými lidmi a tázán na okolnosti tohoto případu a na výsledek řízení, které proti němu bylo vedeno. Odpověď takovým tazatelům, že řízení bylo zastaveno (jen) z důvodu uplynutí času, ve kterém bylo možné obvinění projednat, nepředstavuje žádnou rehabilitaci stěžovatele, nýbrž zpochybňuje jeho důvěryhodnost před veřejností. 8. Stěžovatel si uvědomuje, že osoby veřejného zájmu musejí snést podrobnější zkoumání svého chování a jednání a jeho kritiku veřejností, avšak rubem takové povinnosti, kterou musejí osoby veřejného zájmu snášet, musí být právo dosáhnout veřejného očištění v případě, kdy se ukáže, že taková kritika byla nepodložená a ke kritizovanému jednání vůbec nedošlo. Podle názoru stěžovatele musí mít v případě trestního obvinění každý toto právo, bez ohledu na to, zda jde o osobu veřejného zájmu nebo ne a jakákoliv jiná úprava je diskriminační a v rozporu s ústavním principem rovnosti v právech, který je vyjádřen v čl. 1 Listiny. 9. Podle tvrzení stěžovatele argumentace vyjádřená v ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu nepředstavuje srozumitelné vypořádání se s kasační námitkou stěžovatele, který v kasační stížnosti namítal, že se ocitl v tom, čemu se říká "pohyb v kruhu", neboť dokud nebude rozhodnuto o tom, zda stěžovatel spáchal nebo nespáchal skutek, proti kterému se trestní a poté přestupkové řízení vedlo, nemůže dosáhnout odškodnění za újmu způsobenou mu jeho nedůvodným vedením, avšak vydání tohoto rozhodnutí stěžovatel nemůže dosáhnout, protože řízení o přestupku bylo zastaveno z důvodu prekluze (aniž by stěžovatel jakkoliv svým jednáním nebo opomenutím na vzniku prekluze se podílel). Naopak Nejvyšší správní soud tento "pohyb v kruhu" posvětil a odmítl jej jakkoliv vyřešit, přestože se tohoto řešení stěžovatel domáhal. 10. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2007 č. j. 8 As 17/2007-135 a ze dne 13. 12. 2017 č. j. 1 As 1/2017-65, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2012 sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, na nálezy Ústavního soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. 11. Podle názoru stěžovatele se Nejvyšší správní soud odchýlil od vlastní judikatury (aniž by postupoval podle § 17 soudního řádu správního) a předložil věc k rozhodnutí rozšířenému senátu, neboť v jiném svém (dřívějším) rozsudku ze dne 31. května 2007 č. j. 8 As 17/2007-135 uvedl, že pro trestnost správních deliktů musí platit obdobné principy a pravidla jako pro trestnost trestných činů. Stěžovatel současně uvedl, že je mu znám rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2017 č. j. 1 As 1/2017-64, kterým Nejvyšší správní soud naopak vyhověl (obdobné) kasační stížnosti podané jiným stěžovatelem v obdobné věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 14. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti