I.ÚS 4118/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 4118/18 ze dne 31. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Boženy Sedmerové a Věry Kosibové, zastoupených JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem sídlem Ukrajinská 2, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, č. j. 28 Cdo 2465/2018-572, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 14. 12. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Obvodní soud pro Prahu 10 (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 19. 4. 2013, č. j. 21 C 213/2007-384, určil, že "dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitosti" ze dne 12. 10. 2006, kterou Státní statek Jeneč s. p. v likvidaci [dále jen "žalobce a)"], převedl na právního předchůdce stěžovatelek Štefana Kosibu (dále jen "původního žalovaného") nemovitosti, a to pozemky v rozsudku blíže určené, je neplatná (výrok I.). Výroky II. a III. rozhodl soud o nákladech řízení. K odvolání původního žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, č. j. 18 Co 357/2013-439, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku III. potvrdil. V náhradovém výroku II. jej pak změnil. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem zamítnuto. III. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího soudu se podává, že Ing. Česalová jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), převedla smlouvou o postoupení pohledávky podle § 33a zákona o půdě a § 524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. z."), na původního žalovaného ze svého nedočerpaného nároku na náhradu podle zákona o půdě v celkové výši 1.267.971 Kč restituční nárok v hodnotě 700.000 Kč vůči žalobci a), jako osobě povinné, a že postoupení pohledávky bylo žalobci a) oznámeno oprávněnou osobou dne 10. 10. 2006 a původním žalovaným dne 11. 10. 2006. Výzvou ze dne 11. 10. 2006 požádal původní žalovaný žalobce a) "o vykrytí části jeho restitučního nároku 776.254 Kč", a to mimo jiné "převodem vlastnického práva" k předmětným pozemkům. Dne 12. 10. 2006 byla mezi žalobcem a) a původním žalovaným uzavřena "Dohoda o vypořádání restitučního nároku převodem nemovitosti", v níž se uvádí, že původní žalovaný je oprávněnou osobou a má dosud u žalobce a) nevyčerpaný restituční nárok podle zákona o půdě ve výši 766.254 Kč a že Státní statek Jeneč, státní podnik a nabyvatel Štefan Kosiba se dohodli, že k uspokojení shora popsaného nároku poskytne státní statek náhradu spočívající v převodu předmětných pozemků. Podle dohody vlastnické právo k převáděným nemovitostem nabude Štefan Kosiba vkladem do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu. V dodatku této dohody se mimo jiné uvádí, že stávající ujednání se doplňuje tak, že Štefan Kosiba má právo na vypořádání restitučního nároku převodem nemovitosti jako náhrady ve smyslu § 16 odst. 4 a § 33a odst. 1 zákona o půdě, jakož i § 524 o. z., přičemž ceny náhrad se dle znaleckého posudku Ing. Milana Pavlovského specifikují celkovou cenou ve výši 407.352 Kč. K návrhu žalobce a) katastrální úřad svým rozhodnutím ze dne 4. 6. 2007 řízení o vkladu vlastnického práva přerušil z důvodu sporu účastníků v této věci. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 16. 12. 2008, č. j. 39862/08-13070, vydaným podle § 17 odst. 6 zákona o půdě bylo rozhodnuto, že na předmětné pozemky se vztahuje režim zákona o půdě, protože všechny označené pozemky svým charakterem ke dni účinnosti zákona (tj. 24. 6. 1991) sloužily zemědělské výrobě a vztahuje se na ně § 1 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Toto rozhodnutí je odůvodněno tím, že původně byly pozemky zapsány v pozemkové knize jako součást pozemku, který přešel kupními smlouvami z let 1922 a 1923 do vlastnictví Československé republiky - školské správy a stal se součástí školního statku Vysoké školy zemědělské v Praze - Uhříněvsi. Po založení Výzkumného ústavu živočišné výroby (dále jen "VÚŽV") v roce 1951 přešel tento pozemek do správy VÚŽV, přičemž ke dni účinnosti zákona o půdě byly pozemky zapsány pro Československou republiku s právem hospodaření pro VÚŽV. Na základě dvou smluv o nakládání s majetkem České republiky uzavřených mezi VÚŽV a žalobcem a) ze dne 24. 4. 2006 a ze dne 16. 6. 2006 přešlo se souhlasem Ministerstva zemědělství právo hospodaření k předmětným pozemkům na žalobce a) z důvodu jejich nepotřebnosti pro VÚŽV a přechod práva byl vyznačen v katastru nemovitostí. Dne 17. 6. 2009 ohlásil Pozemkový fond ČR vznik práva správy k předmětným pozemkům ve vlastnictví státu podle § 17 zákona o půdě a současně s odkazem na § 2 odst. 10 zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu ČR, požádal o zápis tohoto práva do katastru nemovitostí. Z předloženého usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že odvolací soud učinil závěr, podle něhož předmětné nemovitosti jsou součástí zemědělského půdního fondu a že správa tohoto majetku státu náležela ke dni účinnosti zákona o půdě Pozemkovému fondu ČR. Ztotožnil se proto se závěrem soudu prvního stupně, že za této situace nemohly být označené pozemky předmětem platného převodu na původního žalovaného, a pokud se tak stalo, jednalo se o právní úkon porušující zákon. Uzavřená dohoda ze dne 12. 10. 2006 byla tak odvolacím soudem považována za absolutně neplatnou. Za nesprávný považoval odvolací soud názor soudu prvního stupně, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 10. 10. 2006 je platným právním úkonem. Na rozdíl od něj dovodil, že vymezení postupovaného nároku je neurčité. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, jehož přípustnost spatřovaly v předložení 12 otázek hmotného či procesního práva, jejichž zodpovězení bylo dle jejich mínění rozhodné pro posouzení projednávané věci. Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti a jejím pozdějším doplnění replikují většinu svých dovolacích námitek, s nimiž se Nejvyšší soud dle jejich mínění řádně nevypořádal. Ve věci aplikoval právní předpisy, jež jsou na daný případ neupotřebitelné (např. zák. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu). Podle stěžovatelek nemá oporu v zákoně názor Nejvyššího soudu, podle něhož se na věc použije ustanovení § 30 zákona o půdě. Sporné pozemky zde nejsou v poloze majetku, který přešel na stát způsobem předvídaným v ustanovení § 6 zákona o půdě v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, nýbrž v poloze majetku, který připadá v úvahu jako náhrada ve smyslu § 16 odst. 4 zákona o půdě. Stěžovatelky též nesouhlasí s tím, že by sporné pozemky byly součástí uzavřeného areálu tvořícího jeden funkční celek, takový výklad neodpovídá dikci ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Funkční propojení pozemků je podle stěžovatelek bezpředmětné. Dále stěžovatelky nesouhlasí se závěrem, že i kdyby na straně jejich právního předchůdce v okamžiku uzavření dohody o vypořádání restitučního nároku existovala dobrá víra v zápis v katastru nemovitostí, tj. že vlastníkem pozemků je stát a právo hospodaření k nim náleží žalobci a), toto není sto zvrátit skutečnost, že dohoda je absolutně neplatná. V souvislosti s uvedenou námitkou odkázaly stěžovatelky na judikaturu týkající se nabytí od nevlastníka. Pro tyto případy je typické, že zde není formálně platný nabývací titul. Což je totožný právní stav, jako když právní jednání je neplatné. V obdobných věcech je základem víra nabyvatele ve vlastnictví převodce k věci neoprávněně zapsané v katastru nemovitostí (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12). Pro účely aplikace možného nabytí od nevlastníka je samotný zápis vlastnického práva nabyvatele bezpředmětný. Dobrá víra nabyvatele byla v projednávané věci v souladu se stanoviskem Ministerstva zemědělství. Připouští-li judikatura nabytí vlastnického práva od nevlastníka, pak podle stěžovatelek není logicky přijatelného důvodu pro to, aby nebylo možno nabýt vlastnické právo v případě, že za vlastníka jednal ke správě věci nepříslušný subjekt. Pro případ, že by k předmětným pozemkům skutečně vzniklo právo správy ve prospěch Pozemkového fondu ČR, je podle stěžovatelek evidentní, že stát se přímo i nepřímo prostřednictvím jím vytvářených a ovládaných subjektů dopouštěl trvalého a dlouhodobého pochybení a nerespektování svých vlastních předpisů. Pozemkový fond zhruba 17 let nekonal to, co podle zákon