I.ÚS 413/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       I.ÚS 413/26 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Adély Jurkové, zastoupené JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem, sídlem Telečská 1720/7, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2025 č. j. 22 Cdo 3211/2024-593, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 6. června 2024 č. j. 72 Co 81/2024-568 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. listopadu 2023 č. j. 118 C 7/2021-532, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Pavla Dvořáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Základem posuzovaného případu je spor mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem o spoluvlastnictví nemovitosti. 2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se stěžovatelka obrátila na civilní soud s žalobou, v níž tvrdila, že je spoluvlastnicí polovičního podílu dvou pozemků, jejichž součástí je rodinný dům. Současně se domáhala, aby soud přikázal uvedené nemovitosti do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka za náhradu určenou soudem. Zjednodušeně řečeno stěžovatelka tvrdila, že do společného projektu koupě pozemku a výstavby rodinného domu investovala minimálně 1 346 105 Kč. Ve vztahu k tomu stěžovatelka uvedla, že s vedlejším účastníkem ústně uzavřeli smlouvu o společnosti podle § 2716 občanského zákoníku. Přesto byl jako vlastník v katastru nemovitostí zapsán pouze vedlejší účastník, který slíbil, že na stěžovatelku přepíše poloviční spoluvlastnický podíl, což neučinil. 3. Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") stěžovatelčinu žalobu zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") prvostupňový rozsudek v rozsahu podstatném pro řízení o ústavní stížnosti potvrdil. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelčino dovolání. 4. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Její námitky lze stručně shrnout do tří bodů. Zaprvé setrvává na svém tvrzení, že s vedlejším účastníkem uzavřeli smlouvu o společnosti a že je spoluvlastnicí daných nemovitostí. Obecné soudy dospěly k opačnému závěru v důsledku rigidního výkladu právních předpisů a přepjatého formalismu. Zadruhé tvrdí, že výklad a aplikace právních předpisů ze strany obecných soudů je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Stěžovatelka údajně investovala do společného záměru vybudování domu spoustu peněz, času i energie, přesto si nic neodnese. V tomto směru také uvádí, že obecné soudy porušily její ústavní právo vlastnit majetek. Zatřetí namítá, že obecné soudy neprovedly všechny jí navrhované důkazy, a tak zatížily svá rozhodnutí vadou opomenutých důkazů. 5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 6. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává, že obsah ústavní stížnosti představuje polemiku se závěry obecných soudů a opakování námitek již uplatněných a soudy řádně vypořádaných. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelčina argumentace postrádá ústavněprávní rozměr. 7. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že k uzavření smlouvy o společnosti je nezbytná také vůle účastníků smlouvy vytvořit společnost a povědomí, jaká práva a povinnosti jsou se vznikem společnosti spojená. K uzavření smlouvy a vzniku společnosti podle krajského soudu nemohlo dojít jen mimochodem, aniž by subjekty chtěly společnost vytvořit. Krajský soud uzavřel, že absence takové vůle byla mezi stranami nesporná (bod 24 napadeného rozsudku). Shledal proto, že ujednání stěžovatelky a vedlejšího účastníka nebylo smlouvou o společnosti, nýbrž ústně uzavřenou nepojmenovanou smlouvou. Nejvyšší soud následně vysvětlil, že nabytí (spolu)vlastnického práva k nemovitosti podle občanského zákoníku vyžaduje písemnou formu a následný zápis do katastru nemovitostí. Proto je zjevné, že ústně uzavřená nepojmenovaná smlouva nemůže mít účinky v podobě vzniku podílového spoluvlastnictví k nemovitosti. Ústavní soud na těchto závěrech neshledává nic protiústavního. Aplikace zákonných norem zjevného významu nepředstavuje přepjatý formalismus, porušení dobrých mravů ani práva vlastnit majetek. 8. Co se týče námitky opomenutých důkazů, Ústavní soud stabilně judikuje, že soudy jsou zásadně oprávněny rozhodnout, které z navržených důkazů provedou. Nemusí provádět takové důkazy, které jsou navrhovány k ověření či vyvrácení skutečností, jež nemají relevantní souvislost s předmětem řízení, dále důkazy, které nejsou způsobilé ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, a konečně důkazy nadbytečné, jež se vztahují ke skutečnosti, která již byla v řízení bez pochybností ověřena či vyvrácena [např. již nález ze dne 29. června 2004 sp. zn. III. ÚS 559/03 (N 57/33 SbNU 339)]. Neprovedení konkrétního důkazu však musí být odůvodněno [např. nález ze dne 9. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 1437/07 (N 5/48 SbNU 41)]. Pouze důkaz soudem svévolně neprovedený je tzv. opomenutým důkazem [např. nález ze dne 8. prosince 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455)]. 9. Okresní soud v nyní posuzované věci vysvětlil, že další důkazní návrhy byly nadbytečné. Ve vztahu k návrhu výslechu JUDr. Hronové okresní soud uvedl, že ke skutečnostem, které měly být zjištěny jejím výslechem, se vyjádřila stěžovatelka i vedlejší účastník, přičemž v jejich výpovědích nebyly rozpory. Další údajně opomenuté důkazní návrhy stěžovatelka v ústavní stížnosti zmiňuje v naprosto obecné rovině s tím, že mohly prokázat širší kontext případu, přičemž okresní soud je shledal nadbytečnými. Obecné soudy tak v nezbytné míře dostály zmíněným ústavním požadavkům a Ústavnímu soudu nezbylo než tuto námitku vyhodnotit jako zjevně neopodstatněnou. 10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2026 Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu